Jakub Voráček

„Ty vole, ty tam nejsi.“

Honza Hejda, spoluhráč z mých začátků v Columbusu, si po tréninku v předsezónním kempu sedl k počítači v kabině a projížděl na internetu širší nominaci na olympijské hry ve Vancouveru. Ten den v půlce září 2009 byla zrovna oznámená.

„To si dělá prdel,“ řekl jsem si pro sebe. „To není normální.“ A nemířil jsem tím na Hejdiče, ale na trenéra národního týmu.

„Co jsem tomu Růžovi udělal?“

Na tomhle předběžném seznamu museli reprezentační trenéři uvést šedesát jmen, z nichž potom vytvořili finální sestavu pro únorový turnaj. NHL tou dobou hrálo kolem padesátky Čechů a já za sebou měl nováčkovskou sezonu, do níž jsem naskočil rok po draftu. Udělal jsem v ní slušnejch osmatřicet bodů, poprvé v historii klubu jsme se dostali do play off a vyletěli s nadupaným Detroitem. Že jsem hned nato nejel na mistrovství světa, jsem respektoval. Bylo mi devatenáct, chápal jsem, že přednost dostali zkušenější kluci.

Ale proč jsem sakra chyběl mezi šedesátkou českých hráčů, kteří mají šanci poprat se o nominaci do Vancouveru? Proč nemám aspoň tu šanci?

Netvrdím, že bych se nakonec do týmu vešel. Měli jsme tam mančaft jak hrom. Ale sakra, vždyť já i kdybych v tý době vyhrál bodování NHL, neměl bych nárok reprezentovat. Co to mělo za logiku? Co tak hroznýho jsem kdy udělal? Byl jsem z toho smutnej. Normálně lidsky smutnej. Koukal jsem na jména, který se do tý širší nominace vešly, a bylo mi líto, že až se bude za půl roku celej hokejovej svět upínat k jedný události, já u toho v žádným případě nebudu, protože jsem ani nedostal možnost o účast zabojovat.

Olympijská sezona byla nakonec moje osobně nejvydařenější v Blue Jackets, přišel jsem si zase o dost dál než v nováčkovským roce, vyspělejší, silnější. Hrál jsem opravdu dobrej hokej a patřil jsem mezi nejproduktivnější Čechy v NHL.

Ale… Ohledně olympiády mi to bylo k ničemu.

Když se mě novináři ptali, odpovídal jsem, že trenérovo rozhodnutí chápu a vzhledem ke svýmu mladýmu věku i respektuju. Cokoliv jinýho by mi směrem k veřejnosti a ke klukům z nároďáku přišlo jako neúcta.

Neříkal jsem ale pravdu.

Nebylo to totiž poprvé, co jsem cítil, že se mnou Vláďa Růžička nejedná fér. Táhlo se to s námi celou mládeží a podle mě se to promítlo i do týhle nominace. Je to jen můj názor, kterej mám podloženej jen svým vnímáním nadanýho dospívajícího hokejisty. Dokonce doufám, že Vláďovi jen křivdím. Protože jestli to tak opravdu bylo, byla by to prvotřídní sviňárna.

Dneska už se ale nebojím říkat věci tak, jak je vidím. Ventilovat naplno svůj názor.

Dospěl jsem k tomu.

Ve čtrnácti mohl klidně být konec s mejma ambicema na velkou hokejovou kariéru. Bolavý kolena mě sestřelily tak, že jsem ani nedokázal dohrát sezonu. Svoji první v dorostu. Byli jsme z toho doma všichni dost zaražení, protože do mě byly odmala vkládaný velký očekávání, vyčníval jsem. A najednou, když se to v mládeži skutečně láme, se nevědělo, co se mnou bude dál. Rychle jsem totiž vyrostl, a protože jsem neměl ještě tak silný nohy, moje kolenní čéšky byly hodně namáhaný. Než jsem se vždycky rozehřál, třeba deset minut jsem na ledě vyloženě kulhal. Nebo jsem jindy ležel na gauči a nemohl jsem ani pořádně ohnout nohu. Bylo to fakt zlý.

Tehdy se projevila jedna z mnoha dobrejch vlastností mýho táty, kterej mě vždycky v první řadě podporoval, a když se mi nedařilo, nesrážel mě, ale snažil se mi pomoct. Udivoval mě svým nadhledem, ať už mi to zrovna šlo, nebo ne. I tentokrát na mě přenášel svůj klid. Neustále tvrdil, že to překonám a bude zase líp.

A skutečně. Tátův známý, nebožtík Honza Silber, primář ortopedie v rakovnický nemocnici, mi vysvětlil, že problémy jako mám já, nejsou výjimečný. Stávají se. A že stačí, abych pořádně posílil svaly na nohou. Dřív, než jsem to měl v plánu, jsem se tedy vrhnul na opravdu intenzivní trénink. Můj agent Petr Svoboda – ten střelec zlatýho gólu z Nagana – mi domluvil letní trénování v Mariánských Lázních u bratrů Sajlerových, kteří mají mezi kondičními trenéry skvělý jméno. Přes týden jsem bydlel nedaleko u Petrových rodičů, jeho maminka mi vyvařovala, táta mě vozil autem a já jel dvoufázové tréninky, v pátek si dal jeden s kladenskou juniorkou, o víkendu vyrazil s kamarády za písničkou, v neděli si odpočinul a takhle pořád dokola třináct tejdnů.

Tehdy jsem nabral fyzickej fond, z něhož těžím dodnes. Můžu mít po sezoně volno jak chci dlouhý, ale vím, že pak mi tejden zabere, než si tělo zvykne, ale potom už si s ním z hlediska přípravy můžu dělat, co chci.

Nebýt tohohle léta v Mariánkách, hokej bych asi na dobrý úrovni hrál, ale rozhodně bych nebyl tam, kde jsem. Místo hrozícího zdravotního průšvihu jsem získal sílu v nohou, která je dneska jednou z mejch hráčskejch předností. Hned další sezonu jsem už jako patnáctiletej vynikal v dorostu a prosadil se i v juniorce.

Tohle všechno vycházelo z výchovy mýho táty. Měl jsem oproti spoustě jiných kluků výhodu, že mě nikdy nestresoval, nekřičel na mě a netlačil mě tak, že něco musím. To je pro mě primitivní způsob výchovy. Táta za mnou stál, podporoval mě a jen hlídal, abych nelítal moc v oblacích, kdybych náhodou chtěl.

Dal jsem třeba proti někomu spoustu gólů, hrdě se mu chlubil a on na to: „No jo, ale další zápas máte se Spartou, to bude jinej oříšek.“ Neustále mě tím držel na stejným levelu koncentrace, což mi do kariéry taky ohromně pomohlo. Dneska proto nedělám závěry z toho, když mám šňůru třeba deseti bodovejch zápasů, ani když se mi delší dobu nedaří. Vím, že jedu pořád stejně a můj čas zase přijde.

Táta do sedmý třídy pomáhal u našeho týmu jako asistent trenéra Josefa Vosického, výbornýho a správně tvrdýho chlapa, kterej nás měl odmalička. Jenže kvůli tomu, že jsem tátu měl na střídačce, jsem se pak zpětně dovídal, jak někteří tatínci mejch spoluhráčů vykládali po Kladně, že nebejt toho, v životě bych nehrál hokej. A že táta lezl všem do prdele a tak podobně. Znáte to.

Pro mě je člověk, kterej tohle šíří, buď nesoudnej hlupák, co nevnímá realitu, nebo tomu prostě nerozumí.

Táta naproti tomu nikdy nikoho nepomlouval. V životě jsem od něj neslyšel takový ty řeči jako: „Ten hraje na hovno, tomu nenahrávej. Musíš hrát s někým lepším. Máš na víc…“ To jsou pro mě strašný kecy. A kdybych si někdy sám doma otevřel hubu a tohle zkoušel, dostal bych přes ni, ať se starám sám o sebe.

I proto mi výmluva, že se někdo někam nedostal kvůli údajný protekci někoho jinýho, přijde strašně jednoduchá. Já sám vím, že jsem si to v hokeji musel vyšlapat a táta mi žádnou cestu nikde neumetal. Kdybych byl průměrnej nebo i lehkej nadprůměr, možná bych i pro zmíněný řeči měl část pochopení. Ale já celý dětství hrál za starší a i tam jsem vyčníval. Už ve čtrnácti jsem naskočil do juniorky a dokázal se prosadit proti dvacetiletejm vousatejm chlapům.

Když jsem se někam dostal, bylo to díky mojí píli a hokejovýmu umění, ne kvůli protekci. To platí o celý mojí kariéře. Jsem hrdej na to, kým dneska jako hokejista jsem.

Přestože jsem si o protekci taky mohl myslet svoje, jen z tý druhý stránky, než se vykládalo na Kladně.

Vladimíra Růžičku z hokejovýho pohledu respektuju jako kapitána olympijskejch vítězů a je to pro mě jeden z nejlepších českejch trenérů vůbec. Bez debat. Má výbornej cit pro hru, vidí v ní detaily jako málokdo další a umí si srovnat tým do latě. Když vstoupí mezi třetinama do kabiny, má co říct a mluví k věci, vypichuje dobrý detaily. Kdykoliv jsem pod ním jako hráč nastupoval, neměl jsem s jeho stylem práce jedinej problém. Věřil jsem tomu, co po nás chtěl.

Ale lidsky netuším, co si o něm mám myslet. Fakt netuším.

Mám totiž pocit, že mi celý mládí sral na hlavu. Ví to on, vědí to naši a vím to já. Mohla za to jediná věc: Já i jeho syn, mladej Vláďa, jsme stejnej ročník.

Už v žácích byly vzájemný zápasy nás a Růžovy Slavie vyhecovaný. Byli jsme ze dvou nejlepších týmů v naší kategorii. Pamatuju, jak jednou starej Vláďa, kterej tým s mladým Vláďou i trénoval, soustavně křičel na pana Formánka, letitýho kladenskýho rozhodčího. Ten ho po nějaký době vykázal ze střídačky do hlediště.

„Ty nevíš, kdo já jsem, ty vole?“ hulákal Růža dál.

Mám přesně před očima, jak mu pan Formánek s klidem odpověděl: „Já vím, kdo jste, a vůbec mě to nezajímá. Chováte se jako dobytek. Běžte na tribunu.“

A tak si starej Vláďa šel stoupnout pod naše rodiče, kde nepřestával hudrovat, načež na něj spustila moje starší ségra, jestli mu přijde normální, že se takhle chová, a že by měl jít příkladem dětem. Vyměnili si na to konto pár názorů.

Co jsme jako malí začali jezdit na různý výběry, měl to starej Růža pošéfovaný tak, aby tam vždycky byl někdo z jeho slávistickejch trenérů, a já vůči sobě pravidelně cítil nespravedlnost. Měl jsem pocit, že slávistický kluci, hlavně mladej Růža, mají oproti nám ostatním výhodu. Konkrétně se mi pak vybaví sraz v Klášterci nad Ohří, mohlo mi být tak jedenáct. Už tehdy bylo evidentní, že patřím k herně nejlepším ve svým ročníku napříč republikou. Skvěle na tom byl i mladej Růža, ale co můžu posoudit, myslím, že už tehdy bylo vidět, že jsem lepší. Zároveň je třeba říct, že on sám je skvělej hodnej kluk, odmalička jsme měli a máme výbornej vztah. A jestli byl chováním starýho Vládi někdo bitej, byl to v konečným důsledku on.

Každopádně, Klášterec… Tam bylo ve hře, kdo pojede na výběrovej kemp do Kanady. A já třeba půl zápasu nehrál, jen jsem seděl na střídačce. Prostě jsem měl pech.

V konferenční místnosti se pak hlasovalo o tom, kdo do Kanady skutečně odletí. Rodiče vybranejch hráčů měli říct, jestli chtějí, aby jejich syn v týmu byl, protože se to samozřejmě platilo. Když přišlo na řadu moje jméno, táta se na mě podíval, jestli chci jet. Jestli si tímhle zklamáním chci znova projít.

Zakroutil jsem hlavou.

Táta moc dobře věděl, proč jsem naštvanej. A řekl, že nejedu.

Do očí bijící věc se stala třeba i na osmnáctkách. Na těch neslavnejch v roce 2007, kdy jsme nakonec sestoupili. Trénoval ji Martin Pešout, taky Růžovo kůň.

V Halifaxu v kanadský juniorce jsme vypadli ve druhým kole play off a já hned druhej večer letěl do Finska na už probíhající mistrovství světa. V Londýně jsem zmeškal letadlo, protože mělo zpoždění už to z Kanady, a když jsem doletěl náhradním, autem mě vezli další hodinu a půl do Tampere. Dorazil jsem na polovinu zápasu s Finama s tím, že se aspoň dodívám, ale Paži – Martin Pešout – mi říká, ať se oblíkám. Na třetí třetinu jsem šel do hry.

Jak je člověk přetaženej, takhle z voleje to paradoxně nebejvá takovej průser. A nebyl ani tady. Ale prohráli jsme a na mě další dny přece jenom padlo to dlouhý a hektický cestování. Nehrál jsem hrozně, ale nejvyšší očekávání, jaký od sebe vždycky mám, jsem nenaplnil.

Byla tu ale druhá věc. Přesilovky.

Celou sezonu jsem je v Halifaxu hrál nahoře na modrý. Na jedný straně vedle sebe jsem měl beka, na druhý útočníka, a já to celý řídil. Hrál jsem to tak už v dorostu i juniorce na Kladně, v podstatě od chvíle, kdy se začaly přesilovky nějak víc řešit. Všude jsem s tím byl úspěšnej, tahle pozice mi seděla, protože myslím, že umím dobře vyhodnotit, kam puk v jaký situaci dát. Svým týmům jsem tak pomáhal dávat góly.

A já přijel do Tampere a Paži mi říká: „Tys hrál v tý Kanadě, tak jsi dobrej před bránou, tak při přesilovce půjdeš před bránu.“

Nahoře na modrý hrál mladej Růža.

Neřešil jsem to, bral jsem, že trenér přece ví, co má dělat, a já navíc dorazil na poslední chvíli, takže si přece nebudu vyskakovat. Šel jsem si stoupnout před bránu. Ale zpětně, když nad tímhle přemýšlím, jsem z toho dost překvapenej. Proč jsem měl dostávat rány na pozici, na kterou byly vhodnější typy, když jsem mohl týmu pomoct něčím, v čem se mi prokazatelně a dlouhodobě daří na tý nejvyšší úrovni? Vždyť já byl branej jako celosvětově top hráč svýho ročníku a dva měsíce po mistrovství mě draftovali do NHL v první desítce.

Bylo to proto, že trenér prostě jenom nevěděl, co přesně hraju, nebo tím, že bylo potřeba, aby tu nejdůležitější pozici na přesilovce dostal mladej Růža? Podle čeho se rozhodoval Paži, prodloužená ruka starýho Růži?

Jedinej, kdo tohle opravdu ví, jsou oni dva. Já si můžu jenom domejšlet. Je na nich, jestli si to přiznají, nebo si budou myslet, že jsem lhář. Musejí si to posoudit oni sami.

Za koho můžu dát ruku do ohně, to je mladej Růža. Ten o tomhle rozhodně nevěděl a neuvažoval tak, že je někam tlačenej. Ten kluk se snažil být co nejlepší a prostě dělal, co mu řekl trenér. Tak jako já. Bylo nám sedmnáct, co chceš v takový chvíli řešit? Musíš držet hubu a hrát, jinak si na dlouho dopředu zavíráš dveře a budeš pro všechny arogantním spratkem. Jakmile zpochybňuješ rozhodnutí trenéra, ukazuješ tím nerespekt k němu i ke spoluhráčům.

A to jsme já ani mladej Růža nedělali.

Byla tu pak ještě jedna situace, která ani nesouvisela přímo s děním na ledě, ale s mým odchodem do Halifaxu po mejch prvních osmnáctkách rok předtím. I když jsem tehdy už naskočil i za kladenský áčko, neměl jsem v klubu podepsanou smlouvu. To proto, že tehdy neexistovala písemná dohoda mezi českým svazem a NHL o kompenzacích za hráče a my se s tátou báli, aby Kladno nedělalo s mým odchodem problémy. Zároveň jsme o smlouvě jednali, ale pan Jágr starší, kterej tehdy klub vedl, řekl mýmu agentovi, že ho teď nějakej Voráček nezajímá, protože má zrovna žně. Nevěděli jsme, jak se k tomu postavit.

Takhle – táta byl jasně proti. Mně to bylo celý jedno, já byl mladej kluk, kterej chtěl hrát hokej a snil o NHL. Chtěl jsem mít hlavně klid, těšil jsem se na Memoriál Ivana Hlinky a po něm jsem chtěl jít do Halifaxu.

Před prvním zápasem na Memoriálu v Břeclavi ale přišel fax od Oty Černýho mladšího, kladenskýho manažera, že jestli nepodepíšu smlouvu, na turnaji prostě nenastoupím.

Já samozřejmě hrát chtěl a chtěl to i Paži, tak na mě tlačil, ať Kladnu podepíšu. Já bych to bejval klidně udělal, ale nechtěl jsem jít proti rozhodnutí táty a agenta.

Normálně jsem trénoval, zatímco na pozadí se odehrávaly dohady s klubem, a já ještě večer před prvním zápasem myslel, že hrát fakt nebudu. Nakonec jsem ale tlaku podlehl a tátovi řekl, že chci na Hlinkovi nastoupit za každou cenu. Ať se děje, co se děje. V jedenáct večer jsem tak v hotelu v Břeclavi podepsal smlouvu s Kladnem, co přišla faxem.

A bum, v noci horečka, devětatřicet. Byl jsem z toho všeho tak vynervovanej, že moje tělo asi potřebovalo oddech.

Stejně jsem ale šel hrát. A jak to tak bejvá, nemocnej člověk někdy hraje líp, než by měl, protože od sebe vůbec nic neočekává.

Po turnaji jsem odletěl do Halifaxu a půl roku nato podepsal českej svaz dohodu s NHL, takže všechno bylo v pohodě. Vejplatu od Kladna jsem nikdy žádnou neviděl a ani nebylo proč. Šlo jen o formální věc.

Ve starým Růžovi, kterej tehdy byl i šéfem reprezentační komise na svazu, asi ale i tohle leželo, a možná i proto mě on a lidi okolo něj brali jako problémovýho. Jako hvězdičku, která si na něco hraje. I takový věci jsem se totiž o sobě doslechl, aniž bych si vybavil jedinou věc v rámci všech reprezentačních týmů, kde jsem hrál, která by k takový pověsti opravňovala.

Z domova jsem byl vychovanej úplně jinak, než aby o mně kdokoliv mohl říkat takovýhle věci. Respektoval jsem starší hráče i trenéry. Vždycky.