Jan Baránek

Zruč u Plzně, 17. dubna 2016.

V restauraci tamního hotelu jsem seděl já, můj manažer a sportovní ředitel německého Freiburgu. Na stole před námi ležela smlouva připravená pro mě. Všechno jsem tam odkýval.

Dojel jsem za nimi jen pár desítek minut po domácím zápase s Brnem, který jsme vyhráli i díky mému gólu 2:1. Samozřejmě naprosto potají. Šéfové Viktorky neměli o naší schůzce nejmenší ponětí, i když já už před zápasem moc dobře věděl, že do Česka přijeli zástupci bundesligového týmu proto, aby mě koupili.

Líbilo se jim, jak jsem drzý a na obránce gólový. Zvládal jsem osobní souboje a sám si připadal na hřišti tak vyspěle, že mě nemohlo nic rozhodit. Řekli mi samozřejmě i ty slabé stránky. Chtěli zapracovat na mé rozehrávce i dynamice a já s nimi ve všem naprosto souhlasil.

K přestupu ale nakonec nikdy nedošlo.

Viktoria Plzeň, se kterou jsem v té době vyhrál už dva mistrovské tituly, mě nechtěla pustit údajně ani za dva miliony eur a mně to tehdy paradoxně vlastně vůbec nevadilo. Vyhrávali jsme, bylo mi sotva čtyřiadvacet let a cítil jsem, že hraju svůj nejlepší fotbal v životě.

Ten rok se mi dařilo opravdu úplně neskutečně. V součtu s poháry jsem za celý podzim jako obránce dal devět gólů. Vezl jsem se na vlně totálního štěstí, v mém životě vycházelo vše, na co jsem sáhl, takže mě v tu chvíli nelákaly ani ty peníze, které Němci nabízeli.

Nikdy jsem se na materiální hodnoty neupínal a tenkrát ve mně jednoduše zvítězil pocit, že nemusím nikam spěchat. Že mám přece všechno krásně nalajnované a že podobných šancí bude ještě spousta.

Když na to teď myslím, těžko se mi hledají slova a ještě hůře odpovědi.

Kdybych byl tenkrát odešel, mohl bych hrát fotbal i dnes?

Můj příběh je o tom, jak pomíjivý život umí být.

Ještě tři roky zpátky jsem byl jedničkou na seznamu posil bundesligového týmu, dnes nezvládnu ani plnohodnotný trénink s poloprofesionály v naší třetí lize. Podivné zranění kolene mi ukončilo kariéru v době, kdy jsem měl mít všechno teprve před sebou.