Jan Čaloun

Jen zavřu oči a vidím to před sebou úplně jasně. Hrneme se ze střídačky k Hašanovi, který trefuje vyhozenou hokejkou Ríšu Šmehlíka pod oko.

Objímání. Pohledy po tribunách.

Někdo mi vrazil do ruky vlajku, tak jsem s ní mával.

Pak kabina. Autobus do Tokia, kde jsem seděl vepředu a kousek vedle stál postavený lavor, nad nímž Alby Reichel s Ivanem Hlinkou holili knír Slávovi Lenerovi, který se vsadil, že svoji chloubu shodí, jestli vyhrajeme. Následovalo letadlo, v němž jsme se všichni nahrnuli dopředu k rohové sedačce. Seděl na ní spokojený Hlína a už úplně zničený Sláva. Nikdy moc nepil a brzy poznal, že Hlínovi v tomhle ohledu nestačí. Jemu ostatně nestačil vůbec nikdo.

Nagano. Zážitky odsud mám nadosmrti, stejné jako zbylí kluci. Když ale budete vyjmenovávat hrdiny tehdejšího zlatého týmu, určitě si vzpomenete na jiná jména než na to moje.

Hrál jsem tam tři zápasy, v play off jsem zůstal jen na střídačce. Přitom možná jen stačilo, abych tu Gumovu přihrávku trefil jako předtím tolikrát v Litvínově…

Začínal jsem na přesilovkách s Jardou Jágrem a hned v úvodním utkání s Finy mě Jirka Šlégr našel před prázdnou brankou. Měli jsme to tak sehrané od mládí. Guma byl ohromně šikovný a přesně věděl, kde se pohybuju. Já zase jak jsem viděl, že mu jde puk na modrou a on napřahuje, postavil jsem se tak, aby mi mohl přihrát.

Udělal to i tentokrát.

Jenže zatímco v Litvínově bych z té situace dal z deseti pokusů jedenáct gólů (deset bych jich tam napálil a jedenáctý by se mi odrazil od chráničů), tady mi to zvláštně skočilo, minul jsem. Možná se projevila i nervozita. Dokud totiž nepřemýšlíte a necháte vaše tělo instinktům, jde to. Když se vám ale v hlavě honí myšlenky typu „teď jsem na olympiádě, ohromně sledované, ještě proti Finsku, kde hraju, to chci, strašně moc chci dát gól…“ nedopadá to dobře. Šanci jsem měl i proti Kazachstánu, gólman vytáhl moji bekhendovou kličku, byla z toho pak mela před brankou. Kdyby se do mě ten o tři hlavy větší Kazach chtěl opravdu pustit, asi by mě zabil. Šli jsme na trestnou.

Těchto pár útržků je to, co mi zůstalo z mého příspěvku k úspěchu v Naganu.

Ode mě se vždycky čekaly góly, takový je úděl střelců. Když jsem žádný dva tři zápasy nedal, bylo to špatně. Hráč s jinými přednostmi se nemusí trefit deset utkání v kuse a nikdo to neřeší, pokud je ale definicí vaší hry počet branek, jakmile vám nepřibývají, rozebírá se, proč tomu tak je. U střelce je zásadní sebevědomí. Na začátku turnaje nebo sezony je potřeba rychle dát dva tři góly a ono to naskočí.

Mně to tam tehdy v Naganu nepadlo. Proměnit to proti Fiňákům, věřím, že bych se nastartoval, ale já holt neměl formu. Na poradě před čtvrtfinále, po videorozboru v místnosti v olympijské vesnici proto Ivan na závěr řekl: „Uděláme jednu změnu, místo Čalyho jde Milan.“

A bylo to.

Na mé místo v sestavě se posunul Milan Hejduk, kamarád z dětství, s nímž jsem i v Naganu bydlel na pokoji. Jak se potom ukázalo, tohle mu v podstatě nakoplo nádhernou kariéru v NHL, možná dokonce lýtkem tečoval zlatou ránu Petra Svobody.

To víte, že ode mě kolikrát ze srandy slyšel, že jsem ho takhle postrčil.

My si navzájem přáli. První tři zápasy, kdy seděl on, jsme se bavili, jak je stejně rád, že vůbec může do tohohle mužstva patřit, později jsem to samé říkal já. A myslel jsem to vážně, přestože radost z výher nikdy není taková, jestliže k nim přímo nepřispíváte svojí hrou.

Vzpomínku na pohled z pódia na Staromáku mi nikdo nevezme. Jde mi mráz po zádech, když o tom vyprávím.

Byl jsem tam. Celou dobu přímo na střídačce. Když jsme porazili Ameriku, Kanadu i Rusy. Prožíval jsem všechny ty velké momenty, které znáte z těch dokola se opakujících televizních záběrů. Ale bylo to jiné.

„Buď připravenej,“ to jsem si neustále opakoval. Mohl se někdo zranit a najednou by bylo potřeba, abych zaskočil. Abych se rychle rozcvičil a šel na věc.

„Buď připravenej,“ zněla moje dokola se opakující myšlenka.

Normálně bych takovou situaci nekousal snadno, ale tady se sešla obrovská konkurence. Bylo mi pětadvacet a kolem mě bruslili Gretzky, Hull, Roy, Fjodorov, Kurri, Selänne nebo Bure. Naprostá světová špička.

Dodnes si nejvíc ze všeho vybavím všechny ty nečisté zákroky, hákování, šroubováky a sekání, jaké tehdejší hokej přinášel. Řezali jsme se tam neskutečně, dneska by se hrálo furt ve třech na obou stranách. Pak jak jsme se drželi kolem ramen a Alby Reichel švihnul v nájezdech proti Kanadě puk Patricku Royovi pod vyrážečku, což on vůbec nečekal. Takový okamžik vás vtáhne, přestože jste na ledě nestrávili ani minutu. Euforie se neptá, pohltí vás, jakmile vám první spoluhráč skočí kolem krku.

Byl jsem nachystaný i ve finále, ale bylo mi jasné, že šance, abych naskočil, už je tak jedno procento. To by se to spíš urvalo na dvě lajny, než aby trenéři nasadili někoho nerozehraného.

O tom, co se dělo potom, už šla řeč.

Při oslavách nebylo co řešit, byl jsem součástí týmu a prožíval jsem je úplně stejně. Tehdy jsem jedinkrát v životě viděl tolik nadšených lidí pohromadě. Vydrželi čekat přes noc v ulicích, bušili nám na autobus, vytleskávali nás. Jasně, nečekali na mě, chtěli vidět Jágra, Haška, Růžičku a další tahouny, to oni nesli největší zásluhu na tom, co se v Japonsku odehrálo, co udělalo národ hrdým. Ale přestože jsem na turnaji nedal gól, v některých momentech jsem týmu v základní skupině taky pomohl, to mi nikdo nikdy nevezme. Stejně jako vzpomínku na pohled z pódia na Staromáku. Jde mi dodnes mráz po zádech, když o tom někomu vyprávím. Ani roky odsouvající onen den hlouběji do historie na mém pevně zakořeněném pocitu nic nezměnily.

A když si vzpomenu, jak jsem se na to místo vůbec dostal…

Nejdřív jsem si v koutku duše říkal, jestli bych se před nominací na největší turnaj, jaký do té doby hokej zažil, vůbec mohl dostat do hledáčku trenérů.

Později jsem těžko překonával blok, jestli se neomluvit.

V létě 1997 jsem si totiž prožil zvláštní období. V lese na chatě u Děčína mě kouslo klíště, pár dnů nato se mi začala motat hlava a týden mě trápily velké průjmy. Lítal jsem po doktorech a absolvoval všemožná vyšetření, jestli mi nehrozí nějaké následky. Nemohl jsem se zbavit motolic, trvalo to strašně dlouho a do toho se blížil můj odjezd do Finska, kam jsem podepsal z Ameriky.

V Helsinkách jsem podstoupil další testy, zkoumali mi krev i mozkomíšní mok, ale přestože mi pořád bylo zle a cítil jsem se strašně unavený, na nic se nepřišlo. Dostal jsem v klubu ultimátum, že buď nastoupím do tréninku, nebo budeme muset rozvázat smlouvu. Měl jsem nohy z cementu, točila se mi hlava, ale zabral jsem. Přestože jsem měl vnitřní strach a věděl jsem, že se necítím dobře, musel jsem, jinak bych přišel o živobytí.

Začátek sezony jsem měl i z tohohle důvodu špatný. Zameškal jsem úvodních sedm zápasů, ovšem najednou se mi začalo extrémně dařit. I s počáteční pauzou jsem se postupně dostal až na druhé místo bodování ligy, vyhráli jsme titul a mezitím se objevila i nominace do Nagana.

Ivan netušil, že mi něco je. Sice mi to šlapalo, byl jsem produktivní a my vyhrávali, raketově jsem vyletěl, ale mé potíže ustupovaly pomalu. Prokousával jsem se tímhle složitým obdobím a zvažoval, jestli olympiádu neodmítnu. Nebyl jsem si stoprocentně jistý, že tamní zátěž zvládnu.

Ale vzdát se turnaje století, když o mě trenéři stáli?

Bylo to těžké rozhodování.

Převážilo, že od lékařů jsem měl po všech stránkách potvrzené, že jsem v pohodě, a všechno stejně rozštípla manželka, tehdy ještě přítelkyně. Moje váhání utnula tím, že řekla: „Prostě pojedeš.“

Tak jsem jel a mám zlato z Nagana.