Jan Hudec

Byl říjen. Čtrnáctého.

Olympijská sezóna za dveřmi a já věděl jednu věc: pokud do zítřka neseženu peníze, s lyžováním budu muset skončit. Patnáctý říjen jsem si sám pro sebe stanovil jako deadline.

Takhle jsem si konec kariéry nepředstavoval, i když mě hodně lidí do důchodu posílalo. Ale na to jsem byl zvyklý, totéž mi radili před olympijskými hrami v Soči, a já se vrátil s bronzovou medailí ze super-G. Dělil jsem se o třetí místo s Bodem Millerem. Bez pořádného tréninku, se sotva vyléčenými vyhřezlými ploténkami. Nikdo se mnou nepočítal, ale já ten den vstal a věděl, že to ve mně je. Vzal jsem si jeden tylenol proti bolesti a prostě jel rychle dolů.

Teď jsem byl o další čtyři roky starší. Taky o několik nepěkných pádů a operací opotřebovanější. Ale kdybych nevěřil, že ještě můžu něco předvést, neobětoval bych v šestatřiceti letech své účasti v Pchjongčchangu tolik času a námahy. A celý rok bez staršího syna, který žije v Calgary.

V sázce byl první a zřejmě jediný start na olympijských hrách za zemi, ve které jsem se narodil a kterou mám rád. A kromě toho mě hnala dopředu touha skončit po svém, ne jenom tak potichu zmizet, spadnout z konce světa a šmytec.

Chtěl jsem ještě jednou dokázat, že se dovedu vrátit, někoho třeba svým přístupem a příběhem inspirovat. Tak jako se to stalo mně, když mi bylo šest let.

Byla to moje první zima v Kanadě a provincie Alberta, kde jsme se s rodiči usadili, pořádala olympijské hry – Calgary 1988. Táta s mámou mě vzali na Nakisku, kde se konaly závody ve sjezdovém lyžování. Pamatuju si, že jsme hrozně dlouho čapali do kopce podél trati, abychom měli dobrý místo.

Popravdě, měl jsem z toho prd, jen rozmazané šmouhy lyžařů, co kolem mě v té šílené rychlosti profrčeli. Ale stačilo to. Doteď si pamatuju, jak na mě zapůsobilo, když kolem mě projeli, a jaký vliv to na mě mělo. Vzal jsem si do hlavy, že přesně tohle budu dělat, až budu starší. Ale nebral jsem to jako sen nebo cíl. To je právě na dětech krásné, ony to takhle nevnímají. Berou to jako fakt a věří, že to tak prostě bude. Až do chvíle, než jim dospělí začnou říkat, co blázní, že to nemůžou dělat, že to neumějí. Ale je tu i druhá možnost – že je někdo naopak v jejich víře podpoří. Z toho pak vznikají zázraky.

Ten můj se zrodil v Kanadě.

Jenže než jsem se tam s rodiči dostal, trvalo to pět let, které jsme strávili v Západním Německu, z toho skoro celý první rok v uprchlických táborech. Ty si nepamatuju, byl jsem ještě batole, a tak je znám jen z vyprávění, stejně jako dobrodružný útěk z komunistického Československa. Po Jaderském moři, z tehdejší Jugoslávie do Itálie.

Naši zkoušeli uprchnout nejdřív po souši, ale několikrát se jim to nepodařilo. Naposledy právě cestou k moři do Jugoslávie. Pohraničníci nás chytili v lese kdesi u Kranjské Gory a začali nás vyslýchat. Jeden si přisedl do vozu i s vlčákem a samopalem vedle mě na zadní sedadlo – nebyl mi ještě ani jeden rok, ale i tak jsem prý v tu chvíli ani nedutal.

Pustili nás, ale důrazně nás varovali, ať už to nezkoušíme.

Když jsem se do Kranjské Gory po dvaceti letech vrátil reprezentovat Kanadu při jednom z prvních výjezdů do Evropy, maminka byla tak pohnutá, že snad ani moje pozdější medaile z mistrovství světa pro ni nebyla takovým zážitkem.

Táta, lyžařský mistr Československa, vezl za autem plachetnici, v Jugoslávii dokoupil motorek a poslední den dovolené, kdy už nebyla jiná možnost, jsme vyrazili na širé moře. Táta se snažil kormidlovat směrem k italským břehům a v mlze se vyhnout očím jugoslávské pobřežní hlídky i velkým lodím, které tamní vody nedaleko Terstu křižovaly. Mamka se mnou v náručí a kyblíkem v druhé ruce vylévala vodu, která se kvůli velkým vlnám po ranní bouři do lodi dostávala.

Tu loď sestrojil taťka vlastnoručně, původně ovšem byla určená na polská jezera, kam naši jezdívali plachtit. Byla rychlá, ale slepená epoxidem, který začal v mořské vodě povolovat. Nakonec odešel i motorek a posledních sedm set metrů k italskému břehu museli rodiče nasadit hrubou sílu vlastních paží.

Dokázali to. Potom se i se mnou dostali do letadla z Itálie a po rocích v Německu se konečně dočkali vytouženého povolení k odletu do Kanady, kde se za nás zaručilo pět rodin.