Jan Jaroměřský

Chybami se člověk učí. Tohle jste už určitě slyšeli. Sám to nemám jinak. Mě taky chyby v životě pokaždé posunuly o něco dál. A proto v dobrém rozmaru mnohem raději říkám, že dobrou historku člověku nikdo nesebere.

A že jsem jich za svůj život nastřádal spousty. Až vám budu vyprávět, jak dlouhou cestu jsem musel urazit, než se ze mě stal profesionální hokejista v nejvyšší české lize, možná se budete divit. Vždyť má kariéra ještě předtím prakticky několikrát skončila.

Byly i doby, kdy jsem přišel o řidičák, vyzvednul pár obsílek, skočil si na soud, často se na ulici rval, ochutnal alkohol i další neřesti. To všechno ještě předtím, než jsem si v obraně Olomouce vybojoval své místo a rozhodl se ho nepustit. Prostě jsem v mládí zkoušel, co všechno život umí přinést.

Jo, dělal jsem dost věcí. Ale ve výsledku mi každá do něj něco vrátila.

Cestičku v mé kariéře mi nikdy nikdo nezametal. Pár klacků pod nohy jsem si do ní taky hodil sám. Prošel jsem si hokejovým pralesem, chodil do klasické práce a řešil své průšvihy. Některé jsem si způsobil sám, jiné prostě přinesl život.

Na konci mého příběhu je ale přes to všechno upřímná vděčnost.

Vděčnost za všechno, co mi život přichystal a co mě naučil. Uslyšíte o ní od člověka, co má skvělou rodinu, která ho žene každým dnem kupředu. Od sportovce, který má super tým a hraje kvalitní soutěž. A od hokejisty, který až v průběhu života pochopil, že hokej musíte hrát srdcem a být u toho stále nohama na zemi.

Kdyby mi někdo před nějakými deseti lety, kdy jsem se za pár drobáků živil okopáváním zahrad, řekl, že jednou vstřelím v prodloužení posledního utkání baráže gól, který bude znamenat postup mého týmu do extraligy a v ní získám postupem času své pevné místo, týmové úspěchy i sportovní uznání, nejspíš bych se mu vysmál.

Život si však pro mě připravil ještě několik překvapení. A za všechna jsem rád.

Já, Honza Jaroměřský, obránce HC Olomouc.