Jan Jeřábek

Myslel jsem, že v ruce držím volant, a křečovitě jsem ho svíral, pod sebou cítil vrčení motoru a soustředil se na jediné: Abych jel rovně. Posekat trávu, aby vypadala hezky, není legrace. Fotbalové hřiště má na délku kolem sta metrů, dá se toho hodně zkazit.

Stačí lehce drcnout do volantu, na zlomek vteřiny se zakoukat někam jinam, a z rovných pruhů na koberci zastřiženém na tři milimetry jsou po hodinách práce vlny, kvůli kterým budete všem akorát tak pro smích. Schválně si někdy doma na zahradě zkuste, jak je těžké jezdit se sekačkou rovně.

Když jsem s tím začínal, trénoval jsem takhle uprostřed noci. Manželka se mi dodnes směje při vzpomínce, jak jsem nad ránem seděl v posteli a ze spánku mumlal hlouposti o sekání trávy. Tak moc jsem chtěl, aby mně svěřené hřiště vypadalo hezky, že se mi o tom zpočátku normálně zdálo.

Sekat trávu mě učil náš dnešní sportovní manažer Martin Shejbal. Teda učil... Asi dvakrát mi ukázal, jak nastartovat traktůrek, a na zbytek jsem si postupem času přicházel sám. Vychytával jsem drobné detaily, učil se jezdit rovně nebo těžký stroj otáčet s citem tak, aby zadní kolo ani na podmáčeném hřišti neudělalo do trávníku díru.

Dokonce mi dřív do pošty na stadion chodily i časopisy o údržbě hřišť v Anglii. Chtěl jsem v nich hledat inspiraci, jak svou práci dělat ještě lépe. Ve skutečnosti jsem v nich ale spíš jen listoval a žasnul nad tím, jací tam jsou borci a co všechno se dá se sekačkou vykouzlit. Třeba v Leicesteru jsou správci hřiště bez nadsázky světově vyhlášenými umělci. Sekačkami dokáží doprostřed hřiště s pomocí laserové navigace nakreslit klidně logo klubu.

Úplně jiný svět.

V tom mém – podstatně skromnějším – odjakživa platilo, že jeden směr jízdy udělá tmavý pruh a opačný zase světlejší. A prozatímním vrcholem bylo oba pruhy zkombinovat tak, aby trávník ozdobila hezká šachovnice.

Třebaže jsem se na tréninkových hřištích ve volném čase občas pokoušel o větší umění, jezdil v kruzích nebo po uhlopříčkách, nakonec jsem se vždycky vrátil k jednodušší variantě. Osm let jsem takhle každý druhý pátek často až do setmění jezdil na pardubickém stadionu po trávníku a ladil ty nejmenší detaily. Pro lidi, aby měli z fotbalu druhý den ráno hezčí zážitek, a především taky pro sebe.

Doslova pro sebe.

Celou tu dobu jsem byl totiž nakonec stejně především tím, kdo na stejné hřiště vyběhne taky jako hráč.