Jan Kareš

„Ždi menja i ja vernus.“

Ruská básnička, na kterou si vzpomenu každý den.

Stojím v prváku na střední zemědělce před tabulí a mám za úkol recitovat před celou třídou. Řeknu jen „ž“.

Pak už nic. Marně natahuju pusu ve snaze vyloudit další písmenko, ale ven už nedostanu vůbec nic. Všichni spolužáci se válí smíchy, já jen stojím a nejsem schopný vydat ani hlásku. Učitelka mě nakonec nutí napsat text aspoň na papír. Jo, tohle dokážu bez chyby a dostávám jedničku.

Ten obrázek mám pořád před sebou a stres, který se s tím pojí, z mozku asi nikdy úplně nevymažu.

Jan Kareš byl před třiceti lety nesportovní a trochu zakomplexované dítě. Zadrhával jsem. Pokaždé, když jsem se měl představit, zablokovala se mi celá hlava. Čekala mě cesta autobusem a já si radši cílovou stanici napsal na ruku, protože bych to ze sebe před řidičem neuměl dostat.

Za můj problém mohl nepříjemný pobyt v nemocnici.

Jako tříletý kluk jsem šel na běžný zákrok. Bál jsem se, jasně, ale sestry na mě byly hodně přísné a hrozily, že když budu brečet, neuvidím už nikdy maminku. Myslím, že by se to dnes kvalifikovalo jako týrání. Vrátil jsem se domů jako někdo úplně jiný. Rodiče nevěděli, co se mnou, tak mi začali dávat antidepresiva, bral jsem je do dvanácti let. Tohle mi máma řekla až zpětně, v dospělosti.

Následné vysazení léků bylo v kombinaci s nulovou sebedůvěrou dalším šokem pro tělo a dostavily se problémy s řečí. Psychika je velká věc, a pokud je hlava zanesená chemií, ovlivňuje to úplně všechno. Navíc mi v té době dávali i tetracyklin, antibiotikum, kterým doktoři léčili uzliny. Odešla mi kvůli tomu imunita a zhruba pětkrát ročně jsem ležel doma s angínou.

Pokud odejdete s touhle výbavou na internát do Hejnic, je jasné, že to v kolektivu dospívajících kluků nebudete mít snadné. Cítil jsem se dobře jen v partě sportovních lezců, mezi které mě přivedl táta. Tam mi bylo fajn, ani zadrhávání se tolik neprojevovalo.

Ve škole to naopak nešlo. Kluci šli hrát po vyučování fotbal, já ne. Hledal jsem věc, kterou bych se odlišoval, takže když mě vzal kamarád z Liberce do posilovny, kterou měl v kočárkárně paneláku, bylo snadné nadchnout se pro cvičení.

Za hodinu udělal dvě stě shybů, uměl i kliky na jedné ruce. Na první pokus jsem zvládl sedm přítahů a dost se u toho natrápil. Jediné, co mě napadlo, bylo, že chci kámoše co nejdřív překonat. Zatímco spolužáci pořád hráli fotbal, zavřel jsem se po vyučování do šatny mezi smradlavé boty a makal.

Nad dveřmi byla úzká tyč, kterou jsem využil jako hrazdu na shyby. K tomu jsem dělal v úzké uličce mezi lavičkami kliky. Celé odpoledne, čtyři hodiny v kuse, od pondělka do čtvrtka. Ostatní si ťukali na čelo, ale jejich úvahy mi byly ukradené. Hned v pátek jsem se sebral a jezdil na víkendy k rodičům.

Takhle začala moje cesta za světovými rekordy ve shybech. Postupně jsem dospěl do fáze, kdy bylo mým cílem udělat každý týden tisíc přítahů, v kombinaci s lezením na skalách se moje postava rychle změnila k nepoznání. Cvičil jsem po dvou až třech opakováních a po každé sérii udělal čárku do sešitu. Za chvíli jsem měl štos počárkovaných bloků.

Spolužáci, kteří předtím uměli dost krutě komentovat moje hendikepy, za mnou postupně přicházeli a chtěli taky trénovat. Moje odlišnost jim dřív přišla směšná a najednou je přitahovala. Postupně se v šatně protočil celý internát. Stejné to bylo i po tom, co nás přestěhovali do Harrachova. Shyboval jsem každý den, i v posledním ročníku v Dolních Počernicích, kde jsem mohl trénovat jen na venkovní lešenářské trubce. Za každého počasí, v dešti i sněhu. Za rok byla tyč úplně hladká, vyleštil jsem ji, protože shybů bylo už třicet tisíc.

Jednou si přečetl můj tréninkový deník tělocvikář a nevěřil, že něco takového dokážu, takže zatímco spolužáci hráli vybíjenou, já visel na hrazdě. Za pětačtyřicet minut napočítal učitel tři sta padesát opakování.

Bylo mi sedmnáct.

Jo, a ještě jedna věc, už jsem nezadrhával. Problém postupně zmizel, jakmile se objevil dobrý pocit z toho, že něco umím.