Jan Klobouček

Jako malý kluk jsem měl velké štěstí. Díky hokeji jsem mohl vidět Berlínskou zeď.

Z obou stran.

Na jedné stáli vojáci se samopalama a nikdo se k nim nesměl přiblížit na pár set metrů. Na druhé malí výrostci lezli až nahoru a u toho se trumfovali, kdo načmárá vtipnější graffiti.

Snad nemusím říkat, kam mě to táhlo víc.

Když navíc – to byla ještě osmdesátá léta – přijel o rok starší brácha z jiného turnaje ve Švédsku, vypadal jak Marťan. Zatímco my tady nosili ty hnusný kozačky z Pelíšků, on si v Avestě koupil kotníkový najky na suchý zip. Všichni mu je záviděli.

Stejně ale nejraději vzpomínám, jak jsem jako hokejista vydělal první velké peníze. Navedl nás k tomu Venca Šašek, legendární masér reprezentace a tátův dobrý kamarád. „Jedete na turnaj do Essenu, jo?“ ptal se. „Tak vemte odznaky, ať je kluci zkusí prodat. Němčouři je chtěj, utrhnou vám ruce. Nedělám si prdel.“

Shodou okolností měl táta taky kamaráda, který odznaky vyráběl. V dětském pokojíčku jsme jich měli plné šuplíky a neměly pro nás prakticky žádnou cenu. Zatímco brácha puberťák s těmihle kšefty nechtěl mít nic společného, protože byly pod jeho úroveň, mně to přišlo jako docela fajn nápad. Vytáhl jsem ze sklepa molitany, odznaky do nich hezky napíchal a těšil se, jak v západním Německu otevřu svůj krám.

Ty odznaky jsem měl tehdy narvané úplně všude. V bundě, pod čepicí i za krkem. Áčko Essenu hrálo jeden večer ligový zápas, na který se mi podařilo dostat. Postavil jsem se vedle kotle a čekal na vhodnou příležitost.

Přišla o přestávce. Kolem se chtěl protáhnout starší pán v dresu s kloboukem, na kterém se odznaky leskly už z dálky. S pivem v ruce spěchal na záchod a snažil se mě odstrčit, ale já se mu postavil do cesty a jako vekslák roztáhl bundu.

„Mein Gott!“

Totálně se mu rozzářily oči. Na lidi okolo pak řval německy něco, čemu jsem už nerozuměl, ale to mi bylo jedno. Během chvilky jsem totiž stál uprostřed hloučku možná třiceti Němců, kteří se o mou sbírku mezi sebou málem servali.

„Hockeyclub, zwei Mark!“

„Fußballclub, drei Mark!“

Jako na trhu jsem křičel jediné dvě německé fráze, které jsem uměl, a při tom trhal bankovky z rukou, které se po mně natahovaly. Měl jsem u sebe i pět odznaků CCCP, ruské sborné. „Fünf Mark? Ja! Das ist ein guter Preis!“ Za chvíli byly fuč.

Během deseti minut jsem rozprodal úplně všechno. Podařilo se mi prodat i odznak SCVK, Severočeské vodovody a kanalizace. „Das ist gut Fußballclub,“ mrknul jsem na jednoho z fanoušků a vzal mu z ruky tři marky dřív, než si to rozmyslí. Zmuchlané jsem je stejně jako všechny další narval do kapes a vrátil se na hotel.

„Tati, tak jsem všechno prodal!“ čekal jsem, jak mě otec pochválí. Ani nemrkl. Držel v ruce ovladač od barevné televize a přepínal kanály, jestli někde náhodou nedávaj Tutti Frutti, oblíbený německý pořad pro dospělé.

„Ty vole, co to kurva je?“ zařval vyděšeně, když přes rameno zahlédl tu kupu zmuchlanejch západoněmeckejch marek.

„Kdes to vzal?“

Vyloženě se bál, abychom z toho doma neměli průser.

Za chvíli už ale slinil prsty a počítal.

Domů jsme jeli s Commodore 64 a hi-fi věží Schneider. Hráli jsme tak doma ještě před revolucí počítačové hry a poslouchali západní pecky v té nejvyšší kvalitě.

Měl jsem tehdy sám jasno: Chci se na Západ ještě jednou vrátit. Chci poznat taky Ameriku.