Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 4
e-shopV Jiříkově vidění
Chudák Martin Frýdek.
Jak jsem zlostí švihnul nohou, sklouzla mi z ní povolená kopačka. Ta moje patnáctka, loď jako hrom, co mi museli speciálně vyrábět na míru, protože v běžném obchodě se nedala sehnat.
Frýďas seděl naproti mně a koupil ji rovnou do obličeje.
V tu chvíli mi to ale bylo fuk. Byl jsem vytočenej jako snad nikdy v životě. Vstal jsem, praštil pěstí do dveří v kabině a ty se rozletěly.
„Všichni mi vyližte pr…! Tady už nebudu ani minutu!“ zařval jsem.
Zírali všichni. Celý tým i trenér Petržela. Ještě před chvílí do mě jeden přes druhého klínovali, protože jsem před koncem poločasu zápasu s Opavou nedal obrovskou šanci, a najednou se rozhostilo úplné ticho.
Tohle totiž nikdo nečekal. Takhle jsem se nikdy neprojevoval, ani náznakem. Moje povaha je vyloženě nekonfliktní, všechno jsem snášel potichu a se sklopenýma ušima. Všechny nadávky a ústrky, které se poslední půlrok začaly víc a víc stupňovat.
To jejich množství a intenzita mě dohnaly k tomuhle výbuchu.
Byl jsem kluk z vesnice, který se zničehonic ocitnul ve světě, jaký mu celé dospívání připadal nedosažitelný. Součinností náhod, přímluv správných lidí, své pracovitosti a nějakého toho fotbalového umu jsem se bez jakékoliv mládežnické kariéry zjevil v největším českém klubu uprostřed jeho nejdominantnější éry. Zatímco zpočátku ze mě byli ve Spartě všichni nadšení, protože jsem jim jako občasné nečekané zjevení na hřišti pomáhal, jakmile jsem se stal pevnou součástí týmu a ohrožoval pozici dosavadních stálic, začali si ji bránit.
Sebevědomí nikdy nebylo mojí velkou zbraní, rozhodně ne tehdy v začátcích, a na mě to tak doléhalo silněji, než bych si býval přál. Přestože jsem na sobě makal čím dál víc, na hřišti jsem byl horší a horší. Pálil jsem šance, vlastní fanoušci na mě pískali a to, co ještě před časem bylo snovou pohádkou, mě spíš začínalo trápit a ničit.
Jako by se mi prostředí velkého fotbalu snažilo ukázat, že to nebude tak snadné, jak se dosud mohlo zdát. A že do něj vlastně nepatřím.
Od mého výstupu proti Opavě jsem měl sice klid, ale taky jsem strávil při zápasech na hřišti všehovšudy už jen něco přes půlhodinu. Bylo mi čerstvě třiadvacet, a jak rychle moje ligová kariéra začala, tak rychle zase klidně mohla skončit.
Dokážu si představit, jak ten zápas kluky ze sparťanského áčka musel otravovat. Určitě ho brali jen jako nutné zlo, při kterém se akorát tak můžou zranit. Bylo hnusně, zataženo, kosa, a jestli si dobře pamatuju, tak i nasněženo. Ten den jsme proti nim na začátku zimní přípravy v prosinci 1994 nastoupili my, béčko plné hladových mladíků ochotných přetrhnout se, aby se ukázali. Kulisy sice prázdného, ale i tak majestátního stadionu na Letné nás motivovaly ještě víc.
Nehráli jsme tehdy špatně, vytvářeli jsme si šance, ale stejně byl rozdíl jednoznačný, dostali jsme 2:6. Pro mě ale i přesto měl tenhle rutinní přátelák výjimečný význam.
Oba dva góly jsem totiž Petru Koubovi, tehdy už reprezentačnímu brankáři, dal já. Hlavou, po centrech. To bylo moje.
Vím, že do toho kluci z áčka nešli naplno, že mě jistě nebránili tak intenzivně, jako kdyby se hrálo naostro… Ale stejně. Měl jsem radost a po zápase jsem si uvědomil, že… ty jo… to bylo dobrý. A že jestli si mě nevšimnou teď, tak už nevím kdy. Během podzimu, kdy jsem začal za béčko Sparty hrát, jsem totiž sledoval, jak první tým chodí postupně na tréninky doplňovat hráči, kteří nebyli o tolik lepší než já. Někdy mi dokonce připadalo, že jsou spíš horší. Ale já pořád nic.
Až doteď.
Večer mi totiž doma – což znamenalo u babičky v Klánovicích – zazvonil telefon. Na druhém konci pan Borovička, asistent pana Sundermanna, který tehdy krátce Spartu vedl. Prý jsem trenéry zaujal a druhý den že se mám hlásit na Letné.
Ty bláho, já byl najednou nervózní. Jestli jsem vůbec usnul, tak až hodně pozdě v noci, protože mi od té chvíle šrotovalo v hlavě, že je tady to, co jsem si celou dobu přál. Budu trénovat se Spartou.
Ráno jsem osedlal svoji hnědo-oranžovou škodovku stopětku, co ani nešla zamykat a kde jsem vozil na zadním sedadle magneťák, protože neměla autorádio. Nezaparkoval jsem ji přímo u stadionu, ale o ulici dál. Styděl jsem se ji postavit vedle všech těch opelů, co měli kluci z áčka. Tehdy to byly ohromné káry.
Otevřel jsem kabinu, kde seděli Jirka Novotný, Pepa Chovanec, Pavel Nedvěd, Lumír Mistr nebo Zdeněk Svoboda, a zíral okolo sebe. Naštěstí už tam byli i kluci, které jsem znal z béčka, tak jsem si sednul k nim a snažil se na sebe moc neupozorňovat. Možnost zatrénovat si v tomhle prostředí pro mě byla maximem toho, co jsem si dokázal představit. K ničemu jinému jsem se neupínal, chtěl jsem se aspoň poměřit s těmihle velikány. Vůbec jsem si nedělal iluze, že bych si tu někdy mohl zahrát, vždyť v útoku nastupovali Horst Siegl s Vráťou Lokvencem a mně přišlo, že by si muselo tak deset kluků zlámat nohy, abych vůbec dostal nějakou šanci. Že by do útoku vždycky radši dali spíš záložníka než mě, kluka, co se odnikud vynořil v rezervním mužstvu. Že bych se vůbec dostal na hřiště, bylo něco nepředstavitelného.
Vždyť mě samotného ještě ve dvaceti ani nenapadlo, že bych se mohl fotbalem živit. Vůbec. Ani za mák.
Po učňáku jsem normálně nastoupil u nás ve Smetanově Lhotě do JZD jako údržbář motorové techniky. V montérkách jsem se hrabal v traktorech, a přestože mě to nebavilo, uvažoval jsem akorát tím směrem, že až mi skončí vojna, najdu si jinou práci. Ač jsem to měl na vsi rád, pokukoval jsem po Praze, kde bylo daleko víc příležitostí.
Ke špičkovému fotbalu jsem se od dětství ani nepřiblížil. A to ani tak, že bych někdy měl možnost zjistit, jak na tom jsem v porovnání s vrstevníky z velkých klubů. Ani nebylo co srovnávat. Ve Smetanově Lhotě poprvé založili žákovské družstvo, až když jsme dali dohromady dost dětí, a hráli jsme maximálně po okolních vesnicích. Vrcholná úroveň, s níž jsme se potkali, byl nedaleký Písek. Tamní Spartak nám na různých turnajích vždycky nasypal tak čtrnáct kousků. U nás dokonce ani nebyly žádné žákovské kategorie, šestiletí hráli klidně se čtrnáctiletými. Prostě se hodil balon a začala mela. Kdo ji přežil, uspěl. Samo o sobě tohle bylo skvělou průpravou pro život, nejen ten fotbalový. Já sice dlouho patřil k těm mladším, ale zase jsem aspoň vyčníval postavou. Zároveň jsem byl spíš bidlo než nějaká hrana a nemohl jsem spoléhat na sílu, platil jsem spíš za techničtějšího hráče. Rozhodně jsem ale tehdy nedával nějak moc gólů, hrál jsem zálohu. Dostal jsem se sem tam do různých okresních výběrů, jezdil hrát za školu, ale objektivně, takových kluků jako já bylo po republice nepočítaně. Spousta. V každé vesnici tři čtyři.
Dorost jsme ve Smetance neměli, za áčko se mohlo hrát až od osmnácti, případně o rok dřív, když vám doktor posvětil „postaršení“, a tak jsem po základce přestoupil do Mirotic, což je vedlejší vesnice, která hrála okresní dorosteneckou soutěž.
Přestoupil jsem tam jako brankář, protože zrovna žádného neměli a já na to měl vejšku.
Po dlouhých letech jsem tyhle zkušenosti zúročil v Dortmundu při zápase proti Bayernu, ale to je zase jiný příběh. Asi jsem ale tehdy nebyl úplně marnej, protože jsem uspěl na zkoušce ve Strakonicích, kde bylo tréninkové středisko mládeže a dorostenecká druhá liga. V šestnácti jsem se tak poprvé dostal do klubu, kde se pravidelně trénovalo. Rok jsem tam dojížděl na svém simsonu. Ráno půlhodinku do Písku do školy, potom půlhodinku do Strakonic dobrodružnou silnicí plnou zatáček a kopců, kde se mi simson občas rozsypal a někdo pro mě musel dojet, po tréninku pak hoďku domů.
Díky gólmanské přípravě jsem se tam naučil určité obratnosti, což nebylo na škodu, ale brzy jsem zjistil, že mě chytání vůbec nebaví. Dostával jsem dost příležitostí, ale v zápasech proti horším týmům jsem třeba celou dobu jen stál a neměl žádnou práci. Já potřeboval běhat, táhlo mě to dopředu. Po roce jsem se tak vrátil do Smetanovy Lhoty, zařídil si potřebné lékařské povolení, abych mohl hrát za chlapy, a postavil se do útoku vedle svého staršího bráchy.
Tehdy se o mně asi poprvé začalo mluvit jako o kanonýrovi.
Akorát že na okresní úrovni. Že jsme měli skvělý tým a dávali hodně gólů, znamenalo, že jsme poprvé v historii klubu postoupili do I. B třídy, což je sedmá – ano, sedmá – nejvyšší fotbalová úroveň v Česku. Neměli jsme žádné tréninky, prostě jsme se sešli a hráli. Po zápasech následovala takzvaná tisková konference v hospodě, což vypadalo tak, že jsme si s pardály, co postávali u klandru, sedli na pivo a hodnotili. V létě jsme pak jezdívali na různé turnaje, kde to bylo víc o zábavě než o fotbale. Strašně rád na ty časy vzpomínám.
Vůbec vám nebudu namlouvat, že jsem snad byl nějak uvědomělej a přidával si, protože jsem doufal, že ze mě po fotbalové stránce něco bude. Kdepak. Od čtrnácti jsem pil pivo, nestranil jsem se žádného posezení a jezdil na disko do Ostrovce nebo do Kozárovic. Jako jsem se staršíma brzy hrál, tak jsem se jich držel i o víkendech, všechno mě naučili. Stalo se třeba, že jsem na zápas přišel ještě trochu nametený a bylo nutné přehnout se přes zábradlí za bránou a vyhodit, co mě tlačilo v žaludku. Odplivnul jsem si a běhal dál. Žádnej svatoušek.
Měl jsem hozené, že takhle to bude napořád. Budu chodit do práce a hrát fotbal pro radost a na žízeň. Měl jsem ho rád odmalička, ale nic víc jsem v něm nehledal. Přestože jsem se začal v naší soutěži výrazně prosazovat, nebylo proč si myslet, že jsem něčím výjimečný. Vždyť se mě během dospívání známí snažili dostat třeba aspoň do píseckého Spartaku, kde o mě vůbec neměli zájem. Po pár trénincích řekli, že to k tomu není. To samé na vojně, když byla možnost, aby si mě vzalo místní VTJ, co hrálo divizi. Trenér usoudil, že na to nemám, což jsem nikomu nikdy neměl za zlé. Konkurence tehdy byla velká, do Písku chodili hráči, co už patřili i do Sparty nebo Slavie a neprosadili se do kádru Dukly.
Kdo by mezi nimi potřeboval čahouna ze Smetanovy Lhoty, který pravidelně trénoval jen rok jako dorostenecký brankář?
Já ani nebyl typ, který by se někam cpal. Bral jsem, že takhle to má být, že když ve mně nic nevidí žádný trenér, tak nemám nárok někoho přemlouvat. Samotnému mi přitom nepřišlo, že v týmech, kde o mě nestáli, jsou kluci o tolik přede mnou. Lišili se ovšem v jedné podstatné věci. V sebevědomí. Ohromně si věřili, což já v sobě nikdy neměl.
Vojnu jsem tak absolvoval jako obyčejný provianťák v kuchyni, a když mi to v kasárnách umožnili, na víkendy jsem jezdil zakopat si za Lhotu.
Až potom přišel zlom. Milevsko.
Dával jsem totiž tolik gólů, že tehdejší milevský sekretář, dnes už nebožtík, o mě projevil zájem. Že prý mě sledovali a jestli bych nechtěl zkusit divizi, což je čtvrtá nejvyšší soutěž. Chtěl mě vidět na zimním turnaji, co se hrál na škváře v Písku.
Proč by ne? Rád.
Zkusil jsem to a div se hned nestal nejlepším střelcem toho turnaje, a to proti nám nastoupila třeba i druholigová Příbram. Já se prosadil i proti ní. Proti fotbalistům na takové úrovni jsem do té doby nikdy nehrál, ale najednou jsem se v soubojích s nimi neztratil, dokonce jsem měl i navrch.
Nebylo co řešit. Přestoupil jsem do Milevska.
Tehdy, v devatenácti, jsem tak za fotbal začal dostávat své první peníze. Dvě stě korun za vyhraný zápas.
Peníze potom hrály tu nejdůležitější roli v okamžiku, kdy mě osud přece jen nasměroval k velké kariéře.
Ale ne tak, jak jste si asi teď pomysleli.
Vzal jsem totiž brigádu od Národní banky. Na chatu do Smetanovy Lhoty jezdil pán, který v ní dělal, a u piva v hospodě jsme se dali do řeči. Sháněl pár kluků, kteří by pomohli při přecházení na novou měnu. Souhlasili jsme, vyrazilo nás pět včetně mého bráchy. Z oběhu se tehdy po rozdělení republiky stahovaly československé peníze a na nás bylo, abychom v protiatomovém krytu na Černém mostě, kam se vozily drobáky, všechno třídili a balili do pytlů. Ty se potom zaplombovaly a vozily se odsud tavit.
Rukama mi prošly miliony korun. Dřív, než jsem si fotbalem vydělal ty skutečné.
Protože jsem o víkendech stále jezdil do Milevska, ale přes týden nestíhal tréninky, bylo potřeba, abych je s někým absolvoval v Praze. Tak mi z klubu přes známost zařídili, že jsem se mohl připravovat s třetiligovou Spartou Krč. Bral jsem, že tam jsem jen z dobré vůle, tak jsem se nikam necpal. Převlékal jsem se v kamrlíku, kam mě šoupli, a protože útočníků měli dost, dělal jsem cvičení jako stoper a neměl ani s jedním z toho problém. Tamní kluci na mě akorát koukali trochu přes prsty, protože jsem s nimi chodil jen na odpolední herní tréninky, na ty ranní kondiční jsem kvůli práci nemohl dorazit.
Tehdy jsem se poprvé na denní bázi potkal se skutečnými fotbalisty, co prošli ligou, a při tom si uvědomil jednu podstatnou věc. Že všechno zvládám v pohodě jako oni. Sám sebe jsem vnímal jako kluka z venkova, vděčného, že si v tomhle – pro mě – velkém fotbalovém světě může otestovat, co umí, a udržovat se v kondici, ale ne, že by tam měl patřit. Zároveň jsem nezaostával, dokázal jsem vyhrávat osobní souboje a čím déle jsem s týmem trénoval, tím víc jsem si začínal věřit a místo na jistotu jsem situace začínal řešit kreativněji.
Tak trochu jsem čím dál víc doufal, že bych tím třeba zaujal místní trenéry, protože Krč měla ambice na druhou ligu. Přiblížit se takové úrovni mi připadalo jako neskutečná příležitost.
Místo toho mi ke konci jara oznámili, že už na tréninky chodit nemám, že už pro mě není místo.
Řekl jsem si, že už to nějak doklepu, protože brigáda stejně v létě končila. Kamarádi z práce ale tou dobou seděli na obědě se starším pánem, co u nás ve skladu jezdil ještěrkou, a přišla řeč na fotbal. Já u toho rozhovoru ani nebyl. Začali se bavit o mně, že hraju docela slušně v divizi, ale že teď nemám kde trénovat.
Na to prý ten pán odvětil, že zná lidi, co vedou sparťanské béčko, a že mi zařídí, abych mohl chodit s nimi.
Kluci se o tom později u piva zmínili a já na to: „Jo, jasně…“ Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu.
Načež další den v práci zazvonil telefon a že prý je pro mě. Doběhl jsem ke sluchátku, zatímco za mnou rachotily haldy drobáků.
„Prosím, Koller.“
Volal Jirka Šíma, můj pozdější kustod u národního týmu, tehdy vedoucí právě sparťanského béčka. Že na mě dostali tip a ať se tehdy a tehdy dostavím na trénink do Uhříněvsi, kde měl tým zázemí.
V první chvíli mě napadlo, že kluci jen dotáhli svůj vtípek k dokonalosti. Že si ze mě jen dělají srandu. Tak jsem na to i reagoval. Že je to jen fór.
Ale ono ne.
„Aha. Jo, tak já přijdu. Děkuju,“ rozloučil jsem se.
Coby školák jsem vždycky patřil k nejvyšším ve třídě, ale mezi čtrnáctým a patnáctým rokem jsem se vyloženě vytáhnul. Tak, že jsem postupně narostl do výšky přes dva metry.
Snad každý, kdo to takhle měl, ví, jak je najednou těžké správně své tělo zkoordinovat. Samozřejmě jsem proto byl terčem posměchu, protože některé mé kreace na hřišti vypadaly komicky. Už někdy v deseti letech při lyžařských závodech na mě rodiče ostatních dětí pořvávali kvůli mé neohrabanosti, od diváků na fotbale jsem si pak kolikrát vyslechl, že jsem kolohnát a bůhvíco ještě.
Jako dítě jsem nadávky a posměch vnímal daleko víc. Mrzely mě. Přál jsem si být menší, abych nebyl vždycky na první pohled vidět, abych tolik nevyčníval. Na druhou stranu, nikdy nešlo o nic vyloženě zlého a já tak postupně svoji výšku začal brát jako výhodu.
Jen si s ní poradit, aby to na hřišti skutečně výhoda byla.
Zatímco dnes už děti málem mají osobní trenéry, já až v dospělosti v Milevsku poprvé poznal něco jako atletickou abecedu a přešlapování. Při rozcvičkách se mi pletly nohy, div jsem si je nezlámal.
Všechno, díky čemu jsem později uspěl ve velkém fotbale, jsem tedy získal hraním, zkušenostmi a tím, že jsem odkoukával věci od hráčů v televizi. A samozřejmě, když jsem později přestoupil do Belgie, trenéři se mi hodně individuálně věnovali.
Jediné, v čem jsem podle mého vynikal vždycky a přirozeně, bylo periferní vidění. Přijde mi, že ačkoliv jsem pro jeho rozvíjení nikdy nedělal nic cíleně, měl jsem a mám ho lepší než jiní. Vždycky, když na mě šel balon, jsem dokázal podvědomě vnímat rozestavení hráčů okolo sebe a věděl, kam ho chci dát, jaké mám možnosti. I v autě třeba na křižovatce nebo dnes při hokeji s kamarády mi připadá, že se dokážu v dané situaci okamžitě zorientovat.
Ale upřímně, v dnešním fotbale bych byl namydlenej. Když vidím současnou top úroveň, přemýšlím, jestli bych se v ní vůbec prosadil tak jako ve své době. Rychlost a intenzita jsou úplně jinde než za nás. Na druhou stranu, my zase měli něco, co mi u mladých chybí. Přirozeným vývojem jsme do sebe dostali vynalézavost, schopnost poradit si, kdežto současné teenagery vychováváme jako roboty.
Díky vlastnímu příkladu věřím, že fyzičku do určitého věku prostě vždycky doženete. Ale musíte se umět postavit k balonu a na hřišti si poradit. Když jsem začal trénovat se sparťanským béčkem, zpočátku mě taky všechno bolelo, při obratnostních cvičeních jsem poházel všechny překážky, ale když člověku nevadí jít přes bolest a nic nevzdává, dostane se do toho.
A protože jsem při různých modelových nebo přátelských zápasech, do nichž mě po čase začali nasazovat, dokázal dát nějaké góly, řekli mi, že mám normálně nastoupit do letní přípravy. Vedení zpočátku nestálo o nějakého kluka z vesnice, nechtěli mi dávat smlouvu a vyjednávat můj přestup z Milevska, když měli dost svých dorostenců, které si připravovali s perspektivou pro áčko. Přimluvili se za mě ale trenér pan Kára se zmíněným Jirkou Šímou.
Prý že by ze mě jednou mohlo něco být.
V létě 1994, v jednadvaceti, jsem tak z ničeho nic seděl u stolu s Pepou Chovancem, osobností nároďáku a tou dobou hrajícím trenérem Sparty. Tahle ikona, na niž jsem koukal v televizi, se mnou, Honzou ze Smetanovy Lhoty, co se shodou náhod dostal k možnosti trénovat s béčkem, podepisovala moji první fotbalovou smlouvu.
Plat jsem měl čtyři tisíce korun měsíčně.
Co pro mě bylo podstatnější, konečně mi někdo sehnal kopačky na moji obří nohu a nemusel jsem hrát ve žlutočerných gumotextilkách, které v mokru vždycky šíleně navlhly a já po hřišti místo běhání klouzal.
Všechno do sebe zapadlo tak, že akorát skončila moje brigáda v bance a já si nemusel hledat práci. Začal jsem si vydělávat fotbalem. S prémiemi jsem si přišel na nějakých pět tisíc měsíčně, z toho jsem dal něco babičce, u níž jsem od počátku bydlel a která mi vyvařovala, a víc jsem k životu nepotřeboval. Navíc jsem i parádně zapadnul mezi kluky v týmu, vzali mě mezi sebe. Parta tam byla výtečná a já je brzy přesvědčil, že si místo v mužstvu herně zasloužím.
V prvním zápase nás čekal nováček soutěže. Fezko Strakonice.
Tam, kde jsem před lety chytával.
Na tribunách bylo narváno, přijela spousta známých, a přestože jsem nedal gól, měl jsem ohromnou radost. Byl jsem v základní sestavě a vyhráli jsme 2:0. Nový trenér pan Veniger si mě vyloženě oblíbil a sázel na mě. Až tak, že si kluci dělali srandu, že musím být jeho syn.
Hned další kolo doma už jsem se trefil.
Strašně rychle se všechno rozběhlo správným směrem, což v mém případě znamenalo, že jsem stabilně hrál a dával góly. Postupně jsem se usadil mezi nejlepšími střelci soutěže, kterou v té době hrála spousta budoucích skvělých hráčů. V Neratovicích Mára Kincl, v Dukle Venca Koloušek a chytal Tonda Kinský, v Bolce Petr Papoušek… A já jako bych tyhle své vrstevníky, kteří měli od mládí našlápnuto k velkým kariérám, najednou výkonnostně dohnal. Zařadil jsem se během jediného podzimu mezi ně. Právě tehdy jsem postupně začal pokukovat po spoluhráčích, kteří chodili na tréninky s áčkem, dokud nenastal onen prosincový zápas na Letné a já, než jsem se nadál, jsem seděl v kabině mezi velikány naší ligy.
Nečekal jsem, že z toho bude něco víc než trénování přes zimu. Předpokládal jsem, že odjedu hrubou přípravu a jakmile se začnou blížit ostré zápasy, zase se přesunu do béčka. Jenže já nastoupil do tří přáteláků a dal tři góly a trenéři mi řekli, že s týmem jedu na soustředění do Španělska.
Ty jo, a já byl do té doby v zahraničí jedinkrát, v deseti letech s našima na Balatonu… Nikdy předtím jsem neletěl letadlem, dokonce jsem neměl ani vyřízený pas. Nenapadlo mě, že ho budu potřebovat.
V polovině devadesátých let nebylo jen tak, abych si ho zařídil. Musel jsem na otočku na úřad do Písku, vyplnit všechna lejstra a ještě si připlatit za provizorní doklad, který mi vystavili na počkání a s nímž jsem mohl odletět.
Pořád jsem počítal s tím, že budu hrát za béčko, ale jaro jsem začal jako náhradník v áčku, což mimo jiné znamenalo prémie vyšší, než byl celý můj plat ve smlouvě. Už jen za to, že jsem si proti Drnovicím sednul na lavičku, jsem dostal nějakých deset tisíc.
A hned zápas nato přišel můj první start.
Dodnes si vybavím, jak na mě k postranní čáře v Benešově zakřičel trenér Sundermann, že jdu na hřiště. Tep 220, všechno v mlze, oči navrch hlavy. Na pokyn, že to mám vepředu pomoct rozhýbat, jsem asi dvacetkrát přikývnul. Já, kluk, kterého před rokem nechtěli už ani na tréninky v Krči, jsem najednou vbíhal na trávník místo Romana Vonáška.
Na ligový trávník a v dresu Sparty Praha.
Už ani nevím, jestli jsem se za těch dvacet minut, co jsem hrál, vůbec dotkl balonu. Spíš jsem tam tak nějak splašeně pobíhal a čekal, jestli se ke mně něco neodrazí, protože jsme byli neustále ve vápně. Tlačili jsme je a nakonec to Horst Siegl skutečně prorval a my vyhráli 1:0. Naši fanoušci pak probořili zábrany, vlítli na hřiště a zranili i benešovského brankáře, což se samozřejmě potom hodně řešilo.
O zážitky jsem při svém prvním startu skutečně neměl nouzi.
Můj nový režim následně vypadal tak, že jsem přes týden odtrénoval s áčkem, o víkendu si šel sednout na lavičku, sem tam mě i nový trenér pan Jarabinský poslal na pár minut na hřiště a k tomu jsem dál hrál za béčko, kde se mi gólově dařilo.
Snad denně jsem zažíval něco nového, a kdykoliv to šlo, jezdil jsem se o zážitky podělit s kamarády do Smetanky. Na vsi byla spousta sparťanů, zajímaly je věci ze zákulisí týmu a já rád vyprávěl. Mrzelo mě jediné, že se tohohle nedožil ani jeden děda. Oba taky Spartě fandili, jeden měl dokonce permanentku a chodil na každý zápas a mě jako malého sem tam brával s sebou. Vím, že by oba měli ohromnou radost, kdyby viděli svého vnuka v dresu milovaného klubu.
Tohle jaro skončilo titulem, k němuž nás definitivně nasměrovalo derby ve starém Edenu proti nakonec druhé Slavii.
Derby, v němž jsem nastoupil.
Jako střídající hráč jsem se dostal do své první ligové šance, hlavičkou jsem ale přestřelil. Pak jsem na půlce vypíchnul míč a rozjel tak akci, která skončila u Pavla Nedvěda. Rozběhnutý poslal ránu do šibenice a my po výsledku 1:0 šli do trháku v tabulce.
Byl jsem v Jiříkově vidění, že jsem u něčeho takového.
Na další start jsem si potom musel počkat víc než měsíc, ale stálo to za to. A mám pocit, že budete vědět, o čem je řeč…
Bohemka byla odmalička můj klub. Už když jsem začal jako dítě při mistrovství světa 1982 vnímat fotbal, zamiloval jsem si Tondu Panenku a i díky němu pak klokanům fandil. Pamatuju si titul ze třiaosmdesátého nebo zápas proti Servette Ženeva v poháru UEFA, který jsem díky tátovi na narvaných tribunách Ďolíčku viděl na vlastní oči. Dodnes chovám respekt k legendám klubu, na něž jsem v dětství koukal jako na fotbalisty z jiné planety a snil, že bych jednou mohl hrát na úrovni jako oni. Nenapadlo by mě ale, že se to opravdu stane.
A že to bude můj gól, můj první ligový gól zrovna v Ďolíčku, co Bohemku, klub mého srdce, po více než dvaceti letech odsoudí k sestupu.
Nastoupil jsem za stavu 1:1 místo Pavla Nedvěda a po chvilce na hřišti jsem naskakoval na roh Pepy Chovance. Balon se mi povedlo usměrnit mimo dosah brankáře Jardy Blažka, mého budoucího spoluhráče.
Okamžik, kdy sleduju, jak míč míří do sítě, mám dodnes před očima. Byl jsem úplně v transu.
Panovalo tehdy velké sucho, terén byl jako troud, ale to mi bylo jedno. Radostí jsem zakleknul a drhnul sebou po trávníku, co byl jak šmirgl. Snad měsíc jsem pak ještě měl sedřená kolena.
Ale to mi bylo fuk. Vždyť já dal gól v lize. V Ďolíčku. Vítězný, který nás zase o kousek přiblížil titulu.
Nezapomenutelný zážitek. Stejně jako následující rozhovor.
Nikdy předtím se mě žádný z novinářů na nic neptal. Nemusel jsem odpovídat na jednu jedinou otázku. Cestou ze hřiště, rozjařený a unešený z fantastického zážitku, jsem si ale uvědomil, že na mě mává a pořvává chlapík s mikrofonem a za ním kamera.
Byl jsem už sám o sobě úplně mimo a do toho tohle. Vůbec jsem netušil, co se děje.
Taky to tak vypadalo.
Co si budeme povídat, Venca Tittelbach se taky moc nepředvedl, svými otázkami mi moc nepomohl. A já to samozřejmě… no, vyšperkoval.
V mém okolí tahle legendární scénka začala okamžitě kolovat. Dobrák brácha ten zápas z televize nahrával a pouštěl tu kazetu, kudy chodil. Mezi kamarády to byl hit. Já se samozřejmě styděl a nikdy jsem se na to neodvážil podívat. Jenže co začala éra internetu a tohle se objevilo na YouTube, neuniknul jsem tomu. Už to jelo a žilo vlastním životem. S odstupem jsem se sám sobě zasmál, to jo. Zároveň jsem postupně začal být alergickej na to, že na mě kdekdo pořvával „Honzo, Honzo, pojďte k nám“.
Ale totálně alergickej.
Bylo toho tolik, že už mi to nepřijde vtipný, a pokud si někdo myslí, že mě tím rozesměje, tak ne. Umím být i docela nepříjemnej.
Co jsem začal nastupovat za áčko, zvedli mi plat ze čtyř na šest tisíc, dohodl jsem se na spolupráci s panem Nehodou, svým prvním manažerem, a na prémiích jsem začal vydělávat skutečné peníze.
Takové, že i já jsem si toho opela astru pořídil. Ojetého. Sice mi ještě část půjčovali kamarádi, ale dostal jsem tak výhodnou nabídku, že jsem si ji nemohl nechat utéct.
A ty jo, tohle už mělo i autorádio! Loupal jsem do něj jednu kazetu za druhou a vychutnával si každou jízdu, kdy jsem mohl hlasitost osolit naplno.
K tomu jsem začal od pana Jarabinského dostávat víc a víc příležitostí. V letní přípravě jsem byl snad nejlepší střelec týmu a v generálce proti Bohemce jsem nastoupil v základní sestavě.
Páni, on mě tam fakt snad bude dávat…
V základu jsem začal ligu doma proti Budějovicím, druhé kolo dal gól a v podobném duchu to pokračovalo celý podzim. Tehdy jsem se ze zjevení, které spadlo z nebe a sem tam pomohlo, stal stabilním hráčem, a tím pádem i konkurencí.
Jenže jsem hrál místo Horsta Siegla, oblíbence fanoušků, který si navíc nesedl s trenérem Jarabinským. Tím odstartovaly problémy.
Nechci nikoho jmenovat, po těch letech je to jedno a všechno zlé je navíc k něčemu dobré, což mi moje pozdější kariéra potvrdila. Pravda ale je, že jsem si vytrpěl svoje. Začalo to být hodně nepříjemné. V kabině jsem se víc než jako spoluhráč cítil jako vetřelec.
Jádro týmu drželo při sobě a já jednoduše nebyl jedním z nich. Zabíral jsem místo.
Když jsem něco zkazil, nedal nahrávku nebo mi utekl balon, když jsem neproměnil šanci při zápase nebo klidně i při tréninku, vyslechl jsem si sprchu nadávek.
S pár dalšíma klukama jsme se taky najednou nepřevlékali v hlavní šatně, ale v místnosti vedle. Na týmových akcích seděla většina mužstva u velkého stolu a u vedlejší čtyřky nás pár, kteří jsme nebyli úplně oblíbení.
I proto jsem na podobné sešlosti pak už ani nechodil, načež jsem to schytával ještě víc. Prý že se straním.
Od té doby vyloženě nesnáším, když si kdokoliv v týmu hraje, že je něco víc než někdo jiný. Vždycky v kariéře jsem pak chtěl, aby každý, i kdyby to byl jen kluk na zkoušce, seděl s ostatními pohromadě. V šatně i třeba při večeři. Ne aby byl zalezlý někde v koutě, úplně jsem to nenáviděl.
Mě totiž tohle odstrkování vyloženě rozebralo. Hrál jsem čím dál hůř, stresoval se, nedařilo se mi. Tím se ještě víc umocnilo, co znají asi všichni hráči vyšší postavy. Jakákoliv chyba v jejich podání vypadá ještě křiklavěji a komičtěji než u jiných. Na mě tak začali řvát a pískat i vlastní fanoušci.
„Co tam děláš, ty nemehlo,“ bylo to nejmírnější, co ke mně z tribun dolehlo.
Po letech jsem se od lidí z klubu dozvěděl, že to nezačalo jen tak, ale bylo to vyprovokované z kabiny. Kdo ví, třeba se to jen povídalo. Já už každopádně věděl, že v takovém prostředí nechci být. Všechno vyvrcholilo mým zmíněným výbuchem v Opavě.
Upnul jsem se tehdy zpátky na béčko. Tam jsem to měl rád a občasné záskoky v áčku jsem bral jako nutné zlo, které za dva tři měsíce skončí. Nechodil jsem na Letnou s chutí, ale soustředil jsem se, abych aspoň dobře odtrénoval směrem k dalšímu angažmá. Bral jsem to tak, že to všechno dělám pro sebe a byla by chyba se na něco vybodnout. Přestože jsem totiž nebyl oblíbenec trenéra Petržely, jsem mu vděčný, že mě dokázal fyzicky výborně připravit. Na jeho prvních letních trénincích jsem klidně i zvracel vyčerpáním, ale jak jsem se do toho dostal, získal jsem základ, z něhož jsem pak těžil po celou kariéru.
Herně jsem byl jednoduše špatnej. S negativní pozorností upnutou na každý můj pohyb se mi nenastupovalo dobře, při zápasech jsem snad ani nechtěl dostat balon, bál jsem se, co přijde, když zase něco pokazím. Nevěřil jsem si. Ztratil jsem to, co člověk potřebuje, aby na takové úrovni uspěl. Sebedůvěru. Bez ní nejde předvádět potřebné výkony.
Zároveň jsem se ale v celkovém měřítku nepodceňoval. Ověřil jsem si, že ligu hrát můžu, a těšil jsem se na nové výzvy. Věděl jsem, že bych někde jinde mohl – a měl – dostat šanci, což se nakonec skutečně stalo. Koncem sezony se ozval pan Tobiáš z Českých Budějovic, jestli bych nechtěl přestoupit k nim.
Odpověděl jsem mu, že rád. Ale…
Pan Nehoda zastupoval i sparťanské spoluhráče Vencu Budku a Romana Vonáška a ti měli dopředu podepsáno do belgického Lokerenu. On se tak zeptal tamního vedení, jestli by spolu s nimi nebrali i mě. Na zkoušku.
Tedy, možná jim spíš tak trochu vnutil, že aby Venca s Romanem skutečně přišli, musejí otestovat i mě. Rozhodně to nebylo tak, že by o mě v Lokerenu stáli.
Se zkouškou ale souhlasili.
Panu Tobiášovi jsem tak oznámil, že mám už vyjednaný test v Belgii, koupené letenky a je mi blbé to všechno rušit. Že ale když to nevyjde, rád do Budějovic půjdu.
Kdo ví, jak by se moje kariéra vyvinula, kdyby mi zavolal o pár dnů dřív.
V době, kdy jsem odlétal do Belgie, jsem chodil s holkou, která byla o něco starší než já. Měla už i dítě, kluka, co zrovna nastupoval do školy. Byli jsme domluvení, že když v Lokerenu zůstanu, přestěhuje se za mnou.
Na poslední chvíli z toho cukla. Už měla i letenky, ale asi se toho zalekla, každopádně mi zavolala, ať se nezlobím, ale že si to rozmyslela.
Po dvou týdnech jsem se tak chtěl na celou Belgii vykašlat a vrátit se domů. Mám dojem, že večer, kdy jsme spolu po telefonu mluvili, jsem vytáhl flašku whiskey. Na žal. Pěkně jsem ten šok zapil.
Už jsme se nikdy v životě neviděli. Co se má stát, stane se. Asi to tak mělo být.
Fotbal mi rozhodně zpočátku radost nevynahrazoval. Trápil jsem se v cizím prostředí už jen tím, že jsem neuměl ani slovo. Ještě že jsme tam odešli s Vencou a Romanem spolu, protože jsme na tom byli všichni stejně. Jenže zatímco oni dva se okamžitě zařadili do sestavy, mě si sice v klubu nechali, ale na první zápas sezony jsem se nedostal ani mezi náhradníky.
Byl jsem náhradník náhradníků. Ten, co je sice na lavičce, ale ani se nepřevléká.
Sledoval jsem bez zájmu, co se děje na hřišti, a honilo se mi hlavou, kam jsem se to dostal. Že jsem najednou sám, opuštěnej chlap někde v cizí zemi, kde nehraju a nedokážu se ani domluvit. Řekl jsem si ale hned, že když už jsem takhle daleko, tak to chvíli vydržím a uvidím, co se stane.
První dva měsíce jsem strávil v tomhle podivném rozpoložení, pak se ale moje situace začala postupně lepšit. Zpočátku jsem se dostal na hřiště sem tam jako střídající, pak už jsem začal hrát od začátku a spolu s tím přicházely i góly. Samozřejmě, nebýt kluků a jejich rodin, nezvládl bych to. Díky nim jsem nebyl na všechno sám.
Po fotbalové stránce mi belgická liga nepřipadala oproti Spartě jako výkonnostní skok, ve všech ohledech byla na stejné úrovni. Výraznější to bylo z mimofotbalového pohledu. Všechno okolo pro mě bylo nové.
Poprvé v životě jsem měl vlastní byt a musel jsem se starat sám o sebe, navíc v cizí zemi, která byla o dost napřed. U nás jsme se v polovině devadesátých let ještě pořád vzpamatovávali z komunismu, kdežto tohle byl Západ se vším všudy. Pro mě ho symbolizovaly kvalitní potraviny, ale třeba i věž na cédéčka. Ty v Česku teprve začínaly, málokdo z mého okolí věděl, o co jde, ale já už je kupoval jak divej. Mimo to jsem se naučil všechny domácí práce. Do té doby se servisem rodičů a později babičky jsem nebyl schopný udělat si skoro ani čaj a najednou jsem se musel naučit vařit aspoň základní jídla, protože jsem neměl peněz nazbyt, abych mohl denně chodit po restauracích. Máma mi dala recepty a měl jsem od ní sepsané třeba i návody, co s čím můžu a nesmím dávat do pračky. Nemohl jsem si dovolit ani uklízečku, žil jsem od výplaty k výplatě a sám jsem si tak i žehlil.
A kromě toho jsem hodně telefonoval.
Mobily ještě nikdo z nás neznal, takže jsem po zápasech celý večer volával domů. Ve Smetance byly všehovšudy jen tři telefony, v krámu, u starosty a v hospodě, takže jsem vytočil číslo do hospody. Tátovi jsem nahlásil, jak jsme hráli, pak mi postupně předával bráchu a všechny kamarády.
Výhodou bylo právě i tohle. V Belgii mě nic nerozptylovalo a mohl jsem se soustředit jen na fotbal. Přes den jsem doslova neměl co dělat, tak jsem hodně zůstával na hřišti i po trénincích a přidával si. Běhal jsem sprinty, stavěl si balony a střílel. Druhý rok jsme pak dostali nového trenéra, který mi začal věřit, a já pak najednou udělal velký progres. Nechával mě hrát, hodně se mi na trénincích věnoval, dával mi dělat věci na obratnost a já si díky tomu všemu začal ohromně věřit.
I v Lokerenu diváci zpočátku pískali, že jsem neohrabanej, že prohrávám hlavičkové souboje, ale postupně jsem cítil, že si je získávám na svou stranu. Že mi přejí. Z Romana se časem stal kapitán týmu a jako tvořivý záložník mi posílal skvělé balony, z nichž jsem těžil, a i ostatní spoluhráči byli skvělí. Bylo znát, že v týmu je správná parta, cítil jsem se úplně jinak než ve Spartě. Tak, že sem patřím. Těšil jsem se na každý trénink.
Tehdy se moje kariéra skutečně naplno nastartovala.
V mé třetí sezoně v Lokerenu jsem se už stal nejlepším střelcem ligy a Pepa Chovanec, ten, kdo se mnou podepsal první smlouvu ve Spartě a pak mi přihrál na můj první gól, zrovna vedl nároďák. Tam pravidelně jezdíval Roman a určitě se zmínil, jak se mi daří. Tajně jsem doufal, že by mohla přijít i pozvánka. Když se pak na mě Pepa jednou přijel podívat, zrovna jsem dal dvě branky a na další přihrál. Líp jsem se mu snad ani předvést nemohl.
Reprezentaci začátkem roku čekal přátelák právě v Belgii a já skutečně dostal nominaci.
Určitě mi pomohlo, že se hrálo zrovna v zemi, kde jsem působil. Za domácí nastoupili hráči, které jsem znal z ligy, takže jsem si proti nim věřil, a všechno se seběhlo tak, že jsem nakonec trefil jediný gól zápasu a do týmu se pak dostal i při rozhodující fázi kvalifikace na další Euro.
V červnu 1999 jsme si doma na Letné mohli zajistit postup proti Skotsku, jenže jsme se postupně dostali do stavu 0:2, než snížil Tomáš Řepka.
Dvacet minut před koncem zápasu poslal Pepa Chovanec na hřiště dva útočníky.
Pavla Kuku a mě.
Vyšlo to tak, že nejdřív Pavel a nakonec já jsme výsledek otočili a zajistili nám tak postup.
Když jsme to pak šli zapít, právě Pavel, ikona Slavie a vicemistr Evropy, se ke mně v jednu chvíli naklonil s tím, že se mi omlouvá. Že když mě zpočátku viděl v nároďáku, vůbec mi nevěřil. A že přede mnou smeká.
Po mém gólu vřela nadšením Letná, ta Letná, kde na mě před pár lety pískali a pořvávali, ale to jsem z tohoto pohledu tolik neprožíval. Vím, jak to ve fotbale chodí. Ovšem to, co mi řekl Pavel Kuka, mě zahřálo. Vůbec to totiž říkat nemusel, navíc jsem byl jeho přímý konkurent v sestavě.
Bylo to hezký. Fakt hezký.
Až tehdy jsem si začal připouštět, že do nároďáku asi skutečně patřím. Do té doby jsem musel působit strašně zakřiknutě. Vždyť jsem přišel mezi kluky, kteří spolu vyrůstali ve všech mládežnických reprezentacích. Když Nedvěd, Berger, Poborský, Šmicer, Řepka a další začínali na mezinárodní scéně, já si chodil o víkendu zakopat ve Smetanově Lhotě nebo jsem chytal druhou dorosteneckou ligu za Strakonice. A najednou jsem se ocitl mezi nimi. Vztahy, jaké spolu udržovali po léta, já musel postupně budovat. Největší úctu jsem pak měl k těm starším, co už hráli nějakou dobu v cizině. Jirka Němec, Honza Suchopárek, Pavel Srniček… Zrovna s Pavlem jsem zpočátku bydlíval na pokoji.
Budiž mu země lehká, to byl tak skvělej chlap.
Pořád jsem se ho na něco vyptával, jak co chodí, a on mi trpělivě všechno vysvětloval. Taky, jak to byl profík tělem i duší, chodil brzo spát, klidně kolem desáté. Protože já jsem spíš typ, co uléhá až po půlnoci, tak abych Pavla nerušil, radši jsem si šel číst do koupelny. Až když jsem byl ostřílenější, požádal jsem vedení, jestli bych mohl mít pokoj sám pro sebe, a jako jeden z mála jsem tohle privilegium skutečně dostal. To proto, abych svým ponocováním své spolubydlící neotravoval.
Za svojí fotbalovou kariérou jsem nechal spoustu týmových i individuálních úspěchů, dojemné rozlučky v Belgii i Dortmundu, krásné zápasy, góly, ale pro mě samotného budou navždycky nejvíc zážitky a pocit z toho, jaká se postupně vytvořila parta v nároďáku.
Tomu se žádný titul ani ocenění nevyrovná.
Přál bych i dnešním klukům, aby mohli zažít to, co my, ale bojím se, že už se to nikdy nebude opakovat. Ne to, co se podařilo stvořit panu Brücknerovi s týmem, jaký dal dohromady.
Vezměte si, koho jsme tam měli. Jedna persona vedle druhé, všechno důležití hráči velkých evropských klubů. Nedvěd stěžejní hráč Juventusu, Jankulovski v AC Milan, Ujfaluši ve Fiorentině, Poborský v Benfice a Laziu, Šmicer v Liverpoolu, Rosický v Dortmundu, vzadu Čech z Chelsea… Mohl bych pokračovat dál a dál. Pod panem Brücknerem přitom všichni tihle borci dokázali upozadit vlastní ego a přizpůsobit se týmu. V nároďácích jiných zemí tohle nebyla samozřejmost, jak jsme se dozvídali od svých klubových spoluhráčů. To my se na sebe tak těšili, že jsme byli schopní sejít se už večer před oficiálním začátkem srazu. Ubytovali jsme se a sedli na pivo. Všichni jsme hráli v zahraničí, tak to po těch měsících vždycky bylo příjemné setkání. Pan Brückner tohle akceptoval a na začátek nám vždycky dal volnější seznamovací trénink, abychom večerní posezení vydýchali, a až pak jsme do toho šlápli.
Pokaždé jsem se nemohl dočkat, až budeme všichni spolu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych třeba odřekl nějaký přátelák. Se spoustou kluků z té éry se ostatně dodnes vídáme, chodíme si zahrát hokej nebo jen tak posedět.
Zpočátku mi vyloženě imponovalo, že všechny tyhle hvězdy mě berou a chápou, že jako oni pomáhají svojí genialitou mně, tak i já svými schopnostmi přispívám k celkovému úspěchu. Pan Brückner totiž uzpůsobil taktiku vyloženě mé výšce. Nákopem na mě jsme dokázali překonat obranu soupeře, případně jsem k sobě stahoval beky a balon šel na rychlonohého Milana Baroše. Takhle nám to roky fungovalo.
Rozhodně jsem přitom sám sebe nebral – a ani dnes s odstupem neberu – jako někoho nepostradatelného. Jen jsem dostal možnost uplatit své přednosti a těžil jsem z geniálních centrů Rosy, Poboráka nebo třeba i Zdeňka Grygery.
Ti kluci dokázali dát tak úžasné balony jako málokdo na světě. Jejich centry si vás vyloženě našly, byli to inteligentní fotbalisti, kteří přesně věděli, kam přihrávají. Ne jako spousta dnešních hráčů, kteří čučí do země a kopou nazdařbůh někam do prostoru. Tihle frajeři dokázali vnímat, kde se nacházíte, a pak vám načechrat míč přímo na hlavu. Fantazie.
S Rosou jsem navíc hrál v Dortmundu a byli jsme na sebe vyloženě zvyklí. Stačil nám oční kontakt, vteřinka, kdy jsme se na sebe podívali, a já už měl jasno, co udělá. Věděl jsem, že je schopný před vápnem naznačit střelu, na což mu všichni skočí, a on mi to pak stejně ještě přes tři hráče strčí.
A jak mi v nároďáku postupně díky takhle šlapající spolupráci přibývaly góly, začalo se postupně mluvit o reprezentačním střeleckém rekordu pana Puče z konce třicátých let.
Nebudu lhát, když jsem se k jeho zápisu přiblížil, vyloženě jsem pak chtěl historické maximum překonat a mám radost, že se mi to nakonec podařilo. Všechno ale vycházelo z toho, že jsem jako útočník jednoduše góly dávat chtěl. A že jsem taky měl štěstí na výjimečnou generaci spoluhráčů a ofenzivní styl, jakým jsme pod panem Brücknerem hráli. Není náhoda, že na čele pořadí jsme dnes já a za mnou hned Milan.
Využívali jsme, co nám ten neskutečný tým kolem nás připravil.
Moje kariéra nabrala správný směr díky souhře náhod a okamžiků, kdy se mohla zlomit úplně jiným směrem. To jste asi z mého vyprávění pochopili. Naposledy ještě v Lokerenu vůbec nebylo jisté, že si mě nechají. Tamní prezident o mě po mé zkoušce vůbec nestál, přesvědčil ho až pan Vacenovský, bývalý hráč Dukly, co v Belgii dělal a prezidenta znal. Vyloženě se za mě přimluvil.
Takových lidí, kteří mi pomohli, a trenérů, kteří se mnou měli trpělivost, jsem ve svém životě zažil hodně.
Říkám si, proč to dělali.
Jedno vím určitě. Kdybych byl namistrovanej frajírek, každej by se na mě vykašlal. Nevzal by si mě na triko a nechal by na mně, ať se životem prostřílím sám.
Já se ale ke svému okolí snažil všude chovat dobře a bylo na mně asi vidět, jak mě fotbal baví a že nejsem úplně marnej, proto se určitě mnozí nebáli zaručit se za mě. A zase když už mi někdo něco nabídl, možnosti jsem se nezalekl a přišel jsem ukázat, co umím. Předvést ostatním i sám sobě, že na danou úroveň stačím.
Měl jsem vyloženě štěstí na správné lidi v pravý čas. Nic víc. Až do chvíle, kdy si mě z Lokerenu vzal Andrelecht, to nebylo tak, že by mě někdo chtěl odněkud koupit. Ne, vždycky se za mě musel někdo přimluvit, protože já sám se ani nikam necpal.
A osud mi to vrátil.
Když dneska vidím nesoudné tatínky, jak tlačí své syny za každou cenu někam, kde to je nad jejich kvality fotbalové i lidské, nepřestávám žasnout. Já to měl úplně opačně. Měl jsem rád fotbal v jeho nejryzejší podobě, hrál jsem ho kdekoliv a kdykoliv. Klidně jsem si i během časů v Dortmundu ve volnu zahrál v Praze s kamarády Hanspaulku. U spousty dnešních kluků mi přitom přijde, jako by měli fotbal mimo tréninky zakázaný, nebo fakt nevím.
A přestože jsem až někdy ve dvaceti začal dohánět, co jsem oproti vrstevníkům celé dospívání zameškával, všechno vlastně šlo hezky postupně. Nejdřív divize v Milevsku, pak třetí liga ve sparťanském béčku, pak áčko, pak malý zahraniční klub, velký klub a pak špička bundesligy. Krok za krokem jsem byl výš a výš, lepšil jsem se a přicházela fotbalová sláva i peníze. Nic z toho mi nespadlo do klína ze dne na den.
Nikdy jsem při tom všem neztratil kontakt s realitou, zůstali mi pořád stejní kamarádi. Jeden je taxikář, další dělají rukama, jeden z nich má malou firmu, brácha je autoklempíř. Všichni jsou to obyčejní lidi. I když jsem třeba dlouho žil v Monaku, stejně jsem se nejraději vracel za nimi na vesnici, tamní styl života mi je nejbližší. Jsem sice rodák z centra Prahy, ale do Smetanovy Lhoty jsme se přestěhovali, ještě než jsem začal chodit do školy. Mamka to sice prý obrečela, jako jediná chtěla zůstat ve městě, ale skousla to a já za to budu rodičům navždycky vděčný. Za to, že mě nechali vyrůst v takovém prostředí.
To vesnice mě vychovala a dala mi základy, z nichž jsem jako fotbalista těžil.
Vděčím jí za to, že jsem se mohl neustále hýbat na čerstvém vzduchu. Natáhli jsme s klukama kus provazu a už hráli nohejbal, lezli jsme po stromech, přes ploty, v zimě hráli hokej. Dodnes spolu ostatně soutěžíme, jako když jsme byli děti. Vedle fotbálku si dáme volejbal, šipky, tenis a bowling, říkáme tomu pětiboj. To je svět, jaký mi sedí. Na nic si nehrát. Na zahrádce před hospodou si dát jedenáctku platana a pokecat. Žádné hogofogo, na to já nikdy nebyl. Mám to dané z rodiny i právě ze vsi. Tam když si hrajete na něco, co nejste, dostanete přes hubu. Obrazně a někdy i doslova. Každý zná každého a lidi, co se dělají lepšími, tam moc v oblibě nejsou.
Díky tomu, odkud pocházím, mi ani nezamotaly hlavu peníze. Byl jsem zvyklý vyjít i s málem a dodnes, než si něco koupím, radši třikrát promyslím, jestli danou věc opravdu potřebuju a využiju. Nikdy mě nelákaly drahé hodinky nebo auta, ta měním vždycky až po dlouhých letech. To radši peníze někam investuju, protože v určité fázi kariéry už jsem jich začal vydělávat přece jen hodně. Když jsem hrál v Anderlechtu, mohl jsem si dovolit koupit v Praze první byt, a co jsem podepsal v Dortmundu, došlo mi, že když nebudu blbnout, můžu touhle smlouvou zajistit sebe i své děti. Jo, taky jsem někomu půjčil a o spoustu peněz přišel, nechal jsem se uvrtat do zaručeně výhodných investic. Včas jsem si ale podobné úlety zakázal. Moje okolí ví, že už nikomu nepůjčuju, a respektuje to, tím totiž akorát přicházíte o peníze i kamarády. Ve Smetance maximálně dám před sezonou něco do klubu, aby bylo na nové dresy, balony nebo naftu.
A sem tam zaplatím rundu v hospodě, ale to tam dělá každej.
Nepotřebuju dávat najevo, co si můžu dovolit a co mám za sebou. Pro mě je stejně největším přínosem všech těch let, že jsem poznal svět, umím řeči a spoustu jsem se toho o životě naučil.
Protože mně by jinak fotbal dělal stejnou radost i v okresním přeboru. Fakt.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází