Jan Koller

Chudák Martin Frýdek.

Jak jsem zlostí švihnul nohou, sklouzla mi z ní povolená kopačka. Ta moje patnáctka, loď jako hrom, co mi museli speciálně vyrábět na míru, protože v běžném obchodě se nedala sehnat.

Frýďas seděl naproti mně a koupil ji rovnou do obličeje.

V tu chvíli mi to ale bylo fuk. Byl jsem vytočenej jako snad nikdy v životě. Vstal jsem, praštil pěstí do dveří v kabině a ty se rozletěly.

„Všichni mi vyližte pr…! Tady už nebudu ani minutu!“ zařval jsem.

Zírali všichni. Celý tým i trenér Petržela. Ještě před chvílí do mě jeden přes druhého klínovali, protože jsem před koncem poločasu zápasu s Opavou nedal obrovskou šanci, a najednou se rozhostilo úplné ticho.

Tohle totiž nikdo nečekal. Takhle jsem se nikdy neprojevoval, ani náznakem. Moje povaha je vyloženě nekonfliktní, všechno jsem snášel potichu a se sklopenýma ušima. Všechny nadávky a ústrky, které se poslední půlrok začaly víc a víc stupňovat.

To jejich množství a intenzita mě dohnaly k tomuhle výbuchu.

Byl jsem kluk z vesnice, který se zničehonic ocitnul ve světě, jaký mu celé dospívání připadal nedosažitelný. Součinností náhod, přímluv správných lidí, své pracovitosti a nějakého toho fotbalového umu jsem se bez jakékoliv mládežnické kariéry zjevil v největším českém klubu uprostřed jeho nejdominantnější éry. Zatímco zpočátku ze mě byli ve Spartě všichni nadšení, protože jsem jim jako občasné nečekané zjevení na hřišti pomáhal, jakmile jsem se stal pevnou součástí týmu a ohrožoval pozici dosavadních stálic, začali si ji bránit.

Sebevědomí nikdy nebylo mojí velkou zbraní, rozhodně ne tehdy v začátcích, a na mě to tak doléhalo silněji, než bych si býval přál. Přestože jsem na sobě makal čím dál víc, na hřišti jsem byl horší a horší. Pálil jsem šance, vlastní fanoušci na mě pískali a to, co ještě před časem bylo snovou pohádkou, mě spíš začínalo trápit a ničit.

Jako by se mi prostředí velkého fotbalu snažilo ukázat, že to nebude tak snadné, jak se dosud mohlo zdát. A že do něj vlastně nepatřím.

Od mého výstupu proti Opavě jsem měl sice klid, ale taky jsem strávil při zápasech na hřišti všehovšudy už jen něco přes půlhodinu. Bylo mi čerstvě třiadvacet, a jak rychle moje ligová kariéra začala, tak rychle zase klidně mohla skončit.