Jan Kopka

Psí hovno.

Buď ho ignorujete, nebo se mu snažíte vyhnout. Když v naší civilizaci vjedete kolem do hovna, vadí vám to.

Ale na Aljašce… Tam ho berete jako šťastné znamení. Díky němu víte, že cesta, kterou jste se vydali, je správná. Hovno. A může vám třeba zachránit život.

Běžný závodník takhle asi nepřemýšlí. Proto o mně dost lidí říká, že nejsem cyklista, ale extrémista. Je fakt, že můj vývoj nešel podle standardního plánu. Vlastně podle žádného plánu.

Nejdřív jsem byl deset let silničář. Pak deset let biker. Následně mi dali označení outdoorový šílenec, protože jsem projel na kole nejtěžší závody na všech obydlených kontinentech. No a teď jsem organizátor nonstop ultramaratonu na tisíc mil napříč Českem a Slovenskem.

Někdo tvrdí, že cyklistika je jen jedna. Já si ověřil v praxi, že každá disciplína vyžaduje určité dispozice.

Beru to tak, že jsem našel oblast, kde se cítím dobře. Ne každý to zvládne. Ne každý má trpělivost a touhu zjistit, co mu sedí.

Přestávám rozumět civilizaci. Nestíhám její tempo. Cítím se tu starý.

Extrémní akce jezdím od sedmatřiceti, což je věk, kdy závodníci obvykle končí kariéru. Já v nich našel další smysl, protože prověří osobnost a také komplexnost člověka. Tělo je vystaveno velké zátěži trvající dny i týdny. Nonstop. Hlava zase musí být naladěna, aby vydržela deprese z osamění i diskomfort.

Na silnici jsem asi patřil k širší československé špičce 80. let. Dařilo se mi na etapách tehdy věhlasné Bohemky. Dokázal jsem být na bedně v přeborech ČSR i v zahraničí v konkurenci profíků, ale na ty úplně nejlepší jsem nestačil. Do nominace na Závod míru jsem se nikdy nedostal.

O dvacet let později, v roce 2007, jsem naopak vyhrál akci Iditarod přes opuštěnou Aljašku. Na sněžném kole, absolutně bez podpory. Trvalo mi tři týdny, než jsem zdolal téměř dva tisíce kilometrů, odkázán jen sám na sebe. Tenhle zážitek mě ovlivnil víc než všechno ostatní.

Jasně. Australská buš. Africká Sahara. Mongolsko. Kostarika. Dolomity. Skalisté hory. To všechno byla místa, která mě poznamenala. Tisíce zážitků teď dávám do jedné věty, protože duchu Aljašky se nic nevyrovná. Tím spíš, když tam projíždíte v zimě.

Malá chyba znamená vážné komplikace, velká chyba ohrožení života.

Ultramaraton není o maximálním výkonu, ale o znalosti svého těla v podmínkách, které vás neustále nutí reagovat na okolí.

Věřím tomu, že své tělo znám. Proto mám i ve čtyřiapadesáti pořád instinkt závodníka. A do jisté míry mě štve, že už sedmým rokem každé léto sedím na zadku v kanceláři nebo za volantem auta. Navíc jako organizátor extrémního podniku ve střední Evropě, kde je celkem fuška vytvořit ony extrémní podmínky.

Chci lidem v Česku a na Slovensku zprostředkovat alespoň v základní verzi zážitky, které umí totálně obrátit žebříček hodnot. A třeba i změnit pohled na život v téhle společnosti.

Jedete na kole, na koloběžce, nebo prostě jdete po svých. To je jedno. Hlavní je postupovat vpřed jen vlastní silou. Jste sami, máte spoustu času utřídit si myšlenky. Díky tomu jde o unikátní akci. Není to jen sport. Je to terapie. Fyzický očistec a léčba šokem, kdy máte možnost uklidit si temná místa v hlavě i v srdci.

Sám se ale jako organizátor podobných pocitů musím vzdát. Takže trpím. Tak je to už dlouho. Buď trpím, nebo utíkám za extrémem. Co nejdál od moderní společnosti.

Jinak to neumím, postupně přestávám rozumět civilizaci. Nestíhám její tempo. Cítím se tu starý.

Zjistil jsem ale, že na tratích náročných závodů, které většinu lidí děsí a odrazují, je to přesně naopak. Řeším jen základní věci. Přežít a dostat se co nejrychleji do cíle. I když jsem celou dobu vyčerpaný, cítím se přesto dobře a vnímám život velmi intenzivně.

Navíc stojím často na startu s osmnáctiletými kluky. A porážím je. Jako loni na polárním kruhu při akci zvané Rovaniemi na sněžných kolech. Pro mě to byl krátký závod. Jelo se jen čtyři dny, pár set kilometrů. Ale i tady led a nevyzpytatelné počasí prověřily vytrvalost i odolnost.

Vyhrál jsem a viděl ve výrazech o dvě generace mladších soupeřů údiv, obdiv i respekt. Mám kondici, a když to můžu ostatním ukázat, připadá mi, že stíhám.

Pak se ale vrátím domů – a zjistím, že je to jinak. Bojuju s počítačem. Všichni jsou na facebooku. Já ho neuměl ani založit. Když už mi s tím pomohli známí, neorientoval jsem se v množství informací. Pak jsem napsal zprávu a přišlo mi, že má smysl. Nikoho nezajímala. Kamarádka tam dala fotku, jak se vrátila od kadeřnice, a měla za chvilku strašně moc lajků.

Nevím, co je krize středního věku, ale v těchhle chvílích si připadám jako kmet. Jsem internetový důchodce, nepatřím sem. Některým technologiím ani jejich smyslu nerozumím. Nebo možná malinko rozumím, ale jsem v opozici. Přijde mi, že přinášejí víc negativ než pozitiv. Vzniká kvůli tomu spousta zbytečností. Práce pro práci.

Tak třeba. Vyplním formulář. Někdo mi ho hned vrátí, protože v něm nejsou informace tak, aby je zpracoval systém. Dělám to třeba na desetkrát. A když vše konečně vyplním správně, žádost zamítnou. Z toho jsem naprosto v prdeli. Proto utíkám a těším se, že někde v odlehlém koutě světa neuvidím žádný formulář, ale psí hovno.