Jan Koukal

Ségra, která se mnou spala na pokoji, mě skopla z postele se zvoláním, že za pět minut hraju zápas.

V tu dobu jsem ale ještě zápasil víc než s čímkoliv jiným s gravitací.

Ne, že bych měl opici. Když vás v sedm ráno přitáhne kamarád, chvilku před desátou ji ještě ani mít nestihnete. Spíš jste pořád rozjetí.

Moje první zkušenost s ostravskou Stodolní holt byla velmi výživná.

Mistrovství republiky ve 2004, druhý hrací den, ranní duel. Dneska bych si nafackoval za to, jakej jsem byl strašněj vocas, tohle jsem už vážně přehnal, ovšem ona tahle příhoda přesně vystihuje jedno podstatné období mé kariéry…

Za normálních okolností by to utkání, ve vší úctě k mému soupeři, skončilo možná 9:0, 9:1, 9:0, ale ve stavu, v jakém jsem byl, se síly značně srovnaly. První set jsem prohrál, což o to, ale já při některých pokusech zahrát míček upadnul.

Sbíral jsem se zpátky na nohy a nevěděl, co mám jako sakra dělat.

Když hraje nametený člověk fotbal, může se na hřišti zašít, holt to nebudou tlačit přes něj. I na takovém tenise, ač to je fuška, se to dá nějak zmáknout. Všechno se totiž odehrává před vámi. Ale ve squashi, kde se musíte otáčet a koordinovat pohyby do všech stran? Fakt peklo. Náš kurt byl obsypaný lidmi. Co se na něm odehrávalo, asi ještě nikdy nikdo neviděl.

Možná za to může můj snížený práh bolesti, možná moje nechuť k jakýmkoliv výmluvám, stejně jako fotbalový trenér, který má zraněnou půlku mužstva a hledá taktiku, jak přesto uspět, jsem se snažil hru nasměrovat někam, kde jsem si věřil. Tak jako mnohokrát jindy, kdy to jen nebylo z tak křiklavého důvodu. Z toho mála, které mi zbývalo, jsem musel vytěžit maximum.

No, vyhrál jsem 3:1.

Ale přiznávám, ani nevím jak.

Po zápase jsem šel na oběd a dal si kuřecí vývar. Stačila však jedna lžíce a už se všechno dralo zpátky ven. Poprosil jsem servírku, jestli by mohla zrušit hlavní jídlo, které jsem si objednal. Zaplatil jsem a zmizel spát. Celý víkend jsem pak nejedl, to nešlo. Měl jsem snad otravu alkoholem.

Stejně jsem titul domácího šampiona získal. Pošesté v řadě. Hodně lidí už na mě ale bylo naštvaných, že si ze squashe dělám až moc velkou legraci, že ho neberu vážně. Měli pravdu, choval jsem se tak, měl jsem to na háku.

Dneska, kdy trénuju děti, bych sám sebe v tehdejší době hodnotil úplně stejně, jako fracka. Jenže já díky tomu, že jsem si v jednadvaceti dal oddychový rok, našel zase ke svému sportu vášeň. Bez tohohle období bych nebyl tam, kde dnes jsem.

Daleko důležitější, než jak mám natrénováno, je pro mě totiž chuť do hry a hlad po úspěchu. I na světovém okruhu PSA je tenhle aspekt v poslední době vidět víc než dřív, speciálně natěšení mladí Egypťané způsobují plno senzací.

Mně tehdy už hlad chyběl. Vadilo mi, že se všechno točí jen kolem squashe a já nemám vlastní život, který potřebuju pro to, aby se mi dařilo na kurtu. U mě se nemůže všechno odvíjet jen kolem jedné věci, stereotyp mě zabíjí. Zkrátka jsem si už potřeboval dát pauzu. Psychickou.

Ale na té Stodolní jsem to fakt přehnal, co vám budu povídat.