Tento příběh a jeho dovětek najdete v knize Bez frází 2
e-shopO hlavu míň
Navenek jsem dělal, jak jsem nad věcí, ale uvnitř se o mě pokoušel pláč. Bylo mi patnáct, stál jsem v kamrlíku budějovických trenérů, a právě jsem slyšel, že o mě nemají zájem.
Letní příprava, tři přáteláky a konec. Nemáme místo, sorry. Přesně takhle mohla skončit moje cesta do vrcholového hokeje.
Pocházím z Písku, kde se vždycky rodili dobří hokejisti, ale spousta z nich později odcházela do větších klubů. I já měl už v osmé třídě nakročeno do Slavie. O Vánocích jsem s ní týden na zkoušku trénoval a bylo domluveno, že od příští sezony se přesunu do Prahy. Kluci z ročníku nade mnou ale zrovna postoupili do dorostenecké extraligy, takže nebyl důvod odcházet. Zůstal jsem doma. Až když se o rok později zase spadlo, upekl se přestup do Budějovic. Šli jsme tam společně s bráchou, který je o dva roky starší a chytá. Znáte ho, oba jsme se potkali v nároďáku, což je dodnes věc, jíž si neskutečně považuju. Jeho tehdy brali do juniorů, mě do dorostu. Naši to měli vymyšlené tak, že na mě Kuba dohlédne, oba jsme už na jaře přešli do Budějovic do školy a bydleli spolu.
Jenže v létě se nás na ledě sešlo šest lajn, z nichž se vybíraly čtyři. Já byl pořád ročníkově ten mladší, navíc se do týmu tlačili i šikovní kluci ještě ze žáků, Robin Soudek s Romanem Horákem.
Nemám v povaze, že bych si z něčeho dělal hlavu, ale tady jsem viděl, že se věci nevyvíjejí mým směrem. Už před prvním přípravným utkáním jsem strávil celou noc na záchodě, prohnala mě střevní viróza. Odmalička nás s bráchou sice táta učil, že dokud nám někdo neutrhne hlavu, musíme hrát, ten den to ale fakt nešlo. Neudržel bych hokejku.
Nastoupil jsem až do druhého zápasu, kdy jsme dostali rychtu v Plzni.
Ve třetím nás čekal Písek. Zrovna Písek. Bylo hodně divné stát na ledě, kde jsem vyrůstal. Tři měsíce potom, co jsem odsud odešel, jsem měl najednou hrát proti klukům, s nimiž jsem strávil celé dětství. Byli to kamarádi, s nimiž jsme chodili do školy. Pamatuju si, že jsem měl hrozně divný pocit a vůbec se mi nedařilo.
Po návratu do Budějovic si mě trenéři zavolali k sobě do kumbálu a oznámili mi, že končím. Prý se jim nelíbí moje bruslení, což je věc, již slýchám odmala. Přidali ještě pár zřejmě objektivních důvodů, nechtěli být zlí, ale já už je ani nevnímal. Najednou se mi začaly míhat myšlenky na to, co bude. Vždyť tohle jsem si ani nedokázal představit. Počítal jsem s tím, že budu dál hrát extraligu, dokonce jsem se i dostal na budějovickou ekonomku, protože u nás doma se na školu vždycky dbalo. Vůbec by mě nenapadlo, že to celé skončí dřív, než začne. Zničehonic taková rána. Bylo mi jasné, že jsem se ocitnul v partě hokejistů, kteří byli v tu dobu asi lepší, ale myslel jsem, že mám kvality na to, abych se alespoň udržel v týmu, když už bych třeba nehrál stěžejní úlohu.
Při balení věcí na internátu jsem měl slzy na krajíčku a cestou domů s našima v autě už mi i nějaká ukápla. Když je vám patnáct, připadají vám takové situace trochu jako konec světa.
Přitom o mě pořád byl zájem, předchozí sezona se mi vcelku povedla a bylo jen potřeba najít správný tým, který mě vezme. Tehdy jsem neměl žádného agenta, všechno řešil táta, takže za pár dní si se mnou rodiče sedli a chtěli po mně, ať si rozmyslím, co chci. Že buď zkusíme nějaký jiný klub v extralize, nebo se přihlásím na školu doma v Písku a hokej budu hrát už jen pro zábavu.
Jinými slovy, jestli v podstatě vzdám sen stát se profesionálním hokejistou, nebo se zkusím narychlo uchytit. V tomhle věku do toho totiž musíte dupnout, nebo už se budete těžko dostávat nahoru. Jestliže už v dorostu nehrajete mezi nejlepšími, vaše šance jednou se prosadit hodně klesá.
Já přitom do té doby nikdy nepřemýšlel, že bych se hokejem živil někde vysoko. Vážně ne. Pro nás všechny bylo snem hrát jednou první ligu za Písek. Martin Bouz, Milan Mazanec, Vláďa Kubeš, Pavel Hejl, to byly naše idoly. Nelistovali jsme si Pro Hockeyem a nevybírali týmy NHL, my řešili, kdy se bude hrát s Jihlavou a jestli Třebíč zase dostane klepec. Přesto jsem si řekl, že to ještě zkusím. Že ke škole se člověk může vrátit kdykoliv, kdežto šanci vyrazit hokejovou cestou mám jen teď.
Za pár dní táta přišel s tím, že by si mě rádi prohlédli v Plzni.
Jako dítě jsem neznal nic jiného než hokej. Zápasy, tréninky, a než nás mamka nahnala udělat si alespoň nějaké úkoly do školy, s bráchou jsme veškerý zbylý čas trávili s hokejkami a hráli si na Pateru s Procházkou. Já byl Patera, ten, co vymýšlí.
Jen to všechno mělo jednu potíž.
Oproti klukům mého věku jsem byl o hlavu menší. Vedle těch o dva roky starších, s nimiž jsem celé dětství hrál nejčastěji, dokonce o dvě hlavy.
Nikdy jsem si to vlastně nepřipouštěl, protože jsem to tak měl od první chvíle, co jsem sám sebe začal vnímat mezi ostatními dětmi. Připadalo mi automatické, že na své okolí koukám zakloněný. Když o někom řeknete, že je o hlavu menší, ve skutečnosti je to třeba jen pár centimetrů, ale já byl vážně skoro všem po ramena. I na školních fotkách je vidět, že jsem úplný prcek.
Táta, který nás s bráchou odmalička vedl ke sportu a neodpouštěl nám žádné úlevy, mě přesto nechával hrát mezi těmi většími a silnějšími. Hledal jsem si tedy vlastní cestu, jak se prosadit. Drobeček proti obrům. Nepochybuju, že právě tohle pomohlo tomu, jaký jsem dnes hokejista. Že nejsem ten typ, jemuž připadá něco neproveditelné. Vždycky se to dá nějak vymyslet.
S nikým jsem se nemohl přetlačovat silou, neměl jsem šanci, ale obehrát někoho, překonat ho chytrostí, vychcaností, to bylo moje.
„Ty malej hajzle,“ jsem slýchal často. Děti bývají zlé, ale mě to nebrzdilo. Naopak jsem v takových případech ještě víc chtěl dokázat, že si dovedu poradit. Naučil jsem se ustát pošťuchování a dělat, že to se mnou nehne. Čím víc mě mlátili, tím víc jsem jim to vracel svými zbraněmi. Kličkami, přihrávkami, ale i nějakou tou schovanou sekerou přes lýtka. A když jsem vyprovokoval rvačku, rychle jsem zmizel. Nevyhnul jsem se jen hromadným bitkám s německými týmy, co k nám jezdily na letní přáteláky. Tam se to vždycky popralo komplet i s celými střídačkami.
Táta na nás s bráchou dohlížel jako jeden z trenérů a neustále nás posouval o kategorii výš. Já tak hrál s o dva roky staršími Mírou Holcem a Tomášem Rodem, kteří se oba později dostali do extraligy, a jako žáčci jsme si báječně rozuměli. Když dnes vidím výstřižky z novin, co mi mamka schovávala, směju se, kolik jsme dávali gólů.
Byly jich mraky. Neskutečné.
Pro rodiče spoluhráčů jsem byl – a pro některé dodnes jsem – Fleury. To podle Theo Fleuryho, maličkého Kanaďana, který se díky své drzosti stal hvězdou NHL v dobách, kdy jí vládli ohromní svalnatí chlapi. Já totiž pořád nerostl. I když se později srovnávaly ročníky, zůstával jsem v porovnání s ostatními drobek. Táta mi sice ze srandy často říkával, ať se na dvě hodiny zavěsím na žebřiny, co jsme měli doma, že se tak vytáhnu, ale ve skutečnosti to naše muselo trápit. Doktoři jim sice tvrdili, ať jsou v klidu, že se v pubertě vytáhnu, ale roky postupovaly a já pořád nic.
Podle různých výpočtů závislých na výšce rodičů jsem měl mít v dospělosti sto sedmdesát šest centimetrů, což tehdy vzhledem k mé postavě znělo jako nereálné.
Dneska měřím sto osmdesát jedna.
Je zvláštní, že si vůbec neuvědomuju, kdy se to začalo lámat a já konečně začal růst. Nezažil jsem, že bych neoblékl džíny nebo bundu, najednou jsem tak nějak přirozeně měřil stále víc a víc. Jen jednou mi na začátku sezony byly malé brusle, s nimiž jsem v pohodě dokončil tu předchozí. Jinak nic. Centimetry mi přitom musely přibývat snad i v noci během spánku.
V dorostu v Plzni už jsem vzrůstem nijak negativně nevyčníval. Byl jsem průměr.
Právě tam mě po neúspěchu v Budějovicích vzali. Zkoušku tehdy odsouhlasil šéftrenér mládeže pan Razým, s nímž jsme o pár let později vyhráli titul. Dorazil jsem v půlce týdne, těsně před čtvrtečním přátelákem s Vary, o víkendu mě čekal ještě turnaj. Během té doby jsem měl ukázat, co ve mně je.
Hned první střídání proti Varům jsem dal gól. Nahoře v plechovce, tréninkové hale, jsem obkroužil branku a gólmanovi šoupnul puk mezi nohy.
Ačkoliv se mi povedlo zaujmout, stejně jsem první dny byl ohromně nervózní. Uvědomoval jsem si, že jde o moji budoucnost, že moc dalších šancí nedostanu. Naštěstí už v týmu byl Honza Rutta, kamarád z dětství a dneska obránce Chicaga, k tomu pár kluků z Milevska a Tábora, s nimiž jsem se znal. Dost mi to ulehčili, protože jsem díky nim nepřišel do úplně neznámého prostředí. Nějaké té šikaně od mazáků jsem ale stejně nevyhnul, ta potkala každého.
Akorát nemůžu říct, co mi dělali, protože za rok už jsem v tom jako starej pokračoval, že jo…
V Plzni si mě nechali s tím, že pokud nebudu tolik vytěžovaný, mám mít vyřízené střídavé starty do Písku. Čtvrtek a sobota se hrála extraliga, pátek a neděle první liga, a jelikož jsem zpočátku zůstával ve třetí čtvrté lajně, do Písku jsem na zápasy jezdil neustále. Často jsem tak měl za víkend odehraná čtyři utkání. Na obou místech jsem nechával nafasované výstroje a jen jsem si sem a tam vozil brusle.
Vlakem, což stálo za to.
Hodinu do Ražic, kde už čekal courák a dalších dvacet minut se ještě pokračovalo do Písku.
Když jsem jezdil v pondělí ráno, abych to stíhal do školy, lidi vystupovali maximálně ve Strakonicích a dál už z jihu málokdo pokračoval, takže jsem často měl celé kupé pro sebe. Natáhnul jsem se přes všechny sedačky a vzbudil se až před Plzní, kdy už zase postupně nastupovali dojíždějící z vesnic. Promnul jsem si oči a naproti mně seděl někdo na každém sedadle, k tomu nacpaná ulička plná stojících.
Fajn, že mě nechali vyspat.
Tohle období mi ohromně pomohlo. V Písku jsem dostával velký prostor a k tomu trénoval a něco odehrál v extralize. Když to srovnám s klukama, jimž stačilo dřepět na střídačce a dostat pět minut na ledě, získával jsem výhodu. Mě navíc zápasy stejně bavily ze všeho nejvíc. Ještě když jsem přešel do áčka, sám jsem se ptal trenérů, jestli můžu jezdit dál hrát i druhou ligu do Klatov a pomáhat i v juniorce. Ani bych se vlastně nezlobil, kdybych vůbec netrénoval a jen hrál. Jsem přesvědčený, že díky tomuhle přístupu jsem se toho taky hodně naučil, protože kdo se jen spokojí s místem v áčku a s tím, že občas naskočí na pár střídání, ten se zlepšovat nebude.
Mně řekli, ať už toho nechám a soustředím se na áčko, až když jsem se v něm napevno uchytil ve třetí lajně.
Později mi i kouč Marian Jelínek opakoval, že jsem ukázkový případ hokejisty, jehož baví herní cvičení, ale atletické tréninky a posilovny dělám jen z povinnosti.
Co vám budu povídat, měl pravdu. Něco na tom bude. Marian do mě přesto dokázat dostat, že i na fyzičce se musí makat.
Nejdůležitější základ do budoucna jsem si ale přinesl už z juniorky, kdy náš ročník potkalo velké štěstí, že nás trénoval Radim Rulík. Tenhle člověk nám dal něco, co nikdo z nás do té doby neznal. Kázeň, řád a smysl pro pořádek. Přičichli jsme díky němu k profesionalismu. Začínalo to do detailů uklizenou šatnou, nulovou tolerancí nedochvilnosti a končilo jasně daným systémem na ledě, který bylo třeba dodržovat. Nikdo si nemohl dělat, co chtěl, a Radim měl ohromný respekt. Zároveň dokázal poznat, když někdo něco uměl, a nechtěl z nás mít stejné roboty. Sezona pod ním mi v kariéře ohromně prospěla a už jsem tušil, co to obnáší být hokejistou.
Od té doby vím, jaké věci musím dělat pořádně, a začal jsem mít rád pořádek.
„Kdo to je, támhleten kluk? Docela šikovnej.“
„To je Kovář z juniorky. Ten ale hrozně špatně bruslí.“
„Ale hokej hrát umí, ne?“
Takhle mi po letech Martin Straka tlumočil svůj rozhovor s trenéry, když mě poprvé zaregistroval na tréninku s áčkem. Zrovna se vracel z NHL a sledoval nás mladé, s nimiž by mohl počítat k sobě do týmu.
Něco ve mně viděl.
Začal jsem sice sezonu v juniorech, ale sotva se někdo zranil, posunul jsem se do sestavy v chlapech. Poprvé jsem hrál v Litvínově a vydržel jsem celou čtvrtinu základní části v kuse. Občas jsem byl třináctý, někdy jsem hrál třetinu, někdy dvě. Ale sbíral jsem zkušenosti a nakonec v play off už hrál stabilně.
V úžasném play off.
Plzeň tehdy po slabých letech zase poznala úspěch. V předkole jsme přešli přes Třinec, následovala sedmizápasová série s Pardubicemi, kdy se poslední utkání poprvé hrálo až do rozhodnutí a Martin Adamský nám vystřelil postup až na začátku druhého prodloužení. Pak jsme dostali Slavii, v prvním zápase jsme ji nečekaně vyřídili 6:0, ale ona nám pak třemi výhrami sérii otočila. Doma jsme čtvrté utkání prohráli 1:6 a odjížděli do Prahy s tím, že už se zřejmě nevrátíme. A i po takovém debaklu lidi, kterých se tehdy nacpalo na stadion skoro osm tisíc, zůstali na konci stát a tleskali.
Nebudu lhát, byl jsem z toho naměkko. Neskutečný zážitek, z něhož mi dodnes naskakuje husí kůže. Takové nadšení lidí jsme zažili až po letech při titulu.
Fantastický byl i poslední zápas na Slavii, který jsme prohráli až 5:6 na nájezdy. Podařilo se mi tehdy dát jeden z gólů a Stráča vyrovnával až v poslední vteřině.
Od dalšího roku už postupně odcházeli zkušení hráči a na mě zbývalo čím dál víc prostoru. Jedna věc je, že jsem byl pro rozpočet klubu levnější varianta, druhá, že jsem Stráču opravdu něčím zaujal, protože jsem s ním začal postupně hrát i přesilovky. Ať nás trénoval kdokoliv, dostával jsem spoustu času na ledě, a to ještě v době, kdy se v extralize mladým moc šance nedávala. Vím, že si mě takhle prosadil právě Stráča, ačkoliv mi to nikdy osobně neřekl a já se neptal. To on měl a dodnes má v klubu největší slovo.
Zároveň po mně v začátcích šlapal zmiňovaný Marian Jelínek, jehož štvala moje lenost. Viděl ve mně potenciál a chtěl ho vymáčknout na maximum. Dost na mě křičel, pořád jsem v jeho očích něco dělal špatně, a navíc mi první dva měsíce říkal Kubo, protože z Budějovic znal bráchu.
Stejně jako v dětství, kdy mě vyhecovaly nadávky a ústrky vyšších protihráčů, i tady jsem si z Mariánových připomínek a tvrzení, že jsem lenivej, bral to nejlepší. Vyhecovaly mě a postupně jsem si uvědomil, že Marian je fajn. Že to všechno dělá pro mě, abych se zlepšoval.
Dokonce s námi mladými sám chodil cvičit do posilovny. Jednak proto, aby před námi dělal chytrého u A-Z kvízu, co zrovna běžel v ten čas v televizi v repríze a on ten samý díl viděl v premiéře večer předtím, ale taky aby nám pěkně nakládal. Jednou během letní přípravy nás ještě s jedním spoluhráčem, co stejně jako já kvůli zranění zrovna nemohl běhat, hodinu v kuse ždímal. Potom jsme se přidali k ostatním nahoře v hale a Marian nás přede všemi vyzval, ať proti němu klikujeme.
Jasně, že nás dostal. Předváděl, jak nám dává na zadek, zatímco nám se z těch činek třásly ruce ještě večer.
Právě díky Marianovi jsem si začal přidávat po tréninkách nad rámec svých povinností, což by mě ještě někdy v juniorce vážně ani nenapadlo. Na co, když sbírám body každý zápas? I on má velkou zásluhu na tom, jaký hráč se ze mě stal. To zároveň nic nemění na skutečnosti, že než někde běhat, stokrát radši si stejně vezmu míč a jdu s klukama na bago hrát o to, kdo dostane nakopáno balonem do zadku.
Pokaždé to chytne ohromné grády.
Jako mladí v Plzni jsme dokonce jednou čekali po návratu ze zápasu v Litvínově, než pro nás někdo přijede před zimák, a mezitím jsme si i v těch jedenáct večer šli čutnout.
Jo a aby bylo jasno, moc často neprohrávám. Kluci by vám asi řekli, že mám hrozný štěstí, ale ono to je spíš umění. Bývali ze mě nešťastní. Zatímco jim se míč vždycky chytal o sedačky na tribuně a museli pro něj nahoru, mně vždycky pěkně seskákal dolů přímo na nohu.
Kdo umí, umí.
Líbí se mi, že tuhle vlastnost vidí člověk na všech těch Strakách, Vlasácích nebo Kratěnách, proto jsou tak dobří. I když se jde hrát obyčejný fotbálek, v nich je, že stejně chtějí vyhrát. Pro ně neexistuje rčení, že se o nic nehraje. Vždycky mají touhu druhé překonat.
Na stejně založené parťáky jsem narazil i v Magnitogorsku. Se Sergejem Mozjakinem spolu pokaždé hrajeme před rozbruslením soutěž ve střelbě na basketbalový koš. Střílí se ze šestky a pak postupně zboku, a kdo toho druhého dohoní, vyhodí ho. To si pište, že se vždycky pořádně vyhecujeme. I díky naší společné soutěživosti jsme si sedli hned, co jsem přišel. Zpočátku jsem byl z přestupu do jednoho z největších klubů v Rusku nervózní, ale brzy mi došlo, že jsem našel pro sebe ideální tým. Trenér nás dal nás dohromady se Sergejem a Danisem Zaripovem a my společně zažili úžasné roky.
Jestli jste viděli pár akcí z té spousty, která se nám povedla, asi mi nebudete věřit, že jsme nic z toho netrénovali. Přesilovky jsme si za celou dobu projeli vyloženě párkrát. Měli jsme určená místa, kde kdo stojí, a stačilo nám, že jsme si vždycky před vhazováním řekli, co zrovna za variantu zkusíme. Věděli jsme, v čem je kdo z nás silný, a i když soupeři nás měli z videa do puntíku načtené, stejně jsme zas a znova přirozeně přicházeli na něco, čím je překvapit.
My se nebáli dalšího zápasu, my se těšili, co zase předvedeme.
Každou chvíli někdo z nás dostal nějaký nápad, tak jsme se o něm jen pobavili a příští zápas ho provedli. Buď vyšel, nebo jsme se vrátili k něčemu, co nám fungovalo.
Hlavně náš první společný rok byl neskutečný. Dodnes nechápu, co jsme to předváděli. Skončili jsme první tři v bodování soutěže v základní části i v play off. Mozjakin pokaždé první, my se Zaripovem jsme se akorát prohodili na druhém místě. K tomu plus/minus nehorázně v plusu, protože my třeba celé dvě minuty točili soupeře v přesilovce a sotva vyloučený hráč udělal krok na led, dali jsme gól. Smáli jsme se, když se to takhle stalo asi potřetí, naskakovaly nám body, plusy i sebevědomí, že nás nikdo nemůže zastavit.
Jak se v hokeji říká, chcalo to.
Zatímco z extraligy jsem byl zvyklý, že i když se přijede v pátek večer ze zápasu a v neděli se zase hraje, v sobotu v deset ráno musíte na led. Hotovo. V Magnitce jsme místo toho při sériích zápasů obden mívali jen dobrovolné tréninky. Na led šel ten, kdo se na to cítil. I proto jsme měli minimum zraněných a byli jsme pořád čerství.
Nás s Mozjakinem a Zaripovem byste tehdy na ledě moc nepotkali. My si dávali fotbálek ve vedlejší hale a u něj jsme se zapotili možná víc než ostatní kluci při tréninku.
Nikdo z nás totiž nechtěl prohrát.
Ta přihrávka přišla z leknutí. U mantinelu za modrou čárou jsem se normálně něčeho leknul. Připadalo mi, že je kolem mě zlínských hráčů nějak moc, a i když hlava nechtěla puk pustit z hokejky, ruce ho poslaly doprostředka Stráčovi.
Ani nevím jak, najednou ho měl na lopatě a střílel.
Končilo druhé prodloužení sedmého extraligového finále 2013 a Stráča to trefil.
Pocit, jaký následoval, už jsem nikdy jindy nezažil. Vteřinu jsem nevěděl, co dělat. Koukal jsem na rozhodčí, jestli gól uznávají, a pak jsem už jen vnímal změť rukou, co si mě předávaly z objetí do objetí. Připadalo mi, že to není pravda, že se ozve píšťalka a my budeme hrát dál, že to přece ještě není konec. Vždyť chvíli předtím někdo ze zlínských netrefil skoro prázdnou bránu, tak těsné to tehdy bylo.
Postupně mě ale zalívala ohromná úleva. Celé play off mi extrémně vyšlo, dokonce jsem v posledním zápase dal i gól, který dlouho vypadal jako vítězný, ale Zlín nám srovnal v úplném závěru při mém vyloučení. Tímhle momentem se mohlo všechno pohřbít, mohl jsem být za toho, kdo to celé podělal.
Místo toho se jen připravoval ten nejlepší možný scénář. Stráčův gól v prodloužení. Mělo to skončit přesně takhle. Tu zlatou tečku měl napsat on.
Dělám si srandu, že šesté zápasy neumím. Že je těžší je vyhrát než ty sedmé.
Že jsem byl u toho, že jsem mu poslední přihrávku poslal já, pro mě mělo speciální význam. Před play off se totiž rozhodovalo, jestli klub pustí do KHL mě, nebo Milana Gulaše, který měl tehdy ohromnou formu. Stráča nakonec pustil Gulyho a mě si nechal i s rizikem že po sezoně odejdu zadarmo. Byl jsem mu vděčný. Nechtěl jsem odcházet, než to dotáhneme.
Po základní části jsme potom měli týmovou večeři, kde si Stráča vzal slovo a ptal se, kdo co už vyhrál. Vedle něho, olympijského vítěze, tam seděli kluci jako Tomáš Vlasák, třikrát mistr světa, Ondra Kratěna se spoustou titulů nebo Pavel Kašpařík, co taky extraligu několikrát vyhrál. To já do té doby vyhrával jen první ligu, kam jsem vždycky na závěr přišel jako žolík střídavě do Ústí nebo do Chomutova.
Dívali jsme se po sobě s ostatníma klukama, kteří neměli co říct, a bylo jasné, že chceme uspět. Já, Kuba Jeřábek, Marek Mazanec, Kuba Lev, všichni jsme chtěli to svoje první velké vítězství.
Následovaly neskutečné týdny.
Play off jsme začali s obavami, protože jsme sice dlouho s náskokem vedli ligu, ale poslední čtvrtinu jsme skoro celou prohrávali a v prvním kole nás pak pořádně potrápil Litvínov, který nás chvílemi vyloženě přehrával.
Ale nakonec jsme to dali. Celé.
Je zajímavé, že i v Magnitce, s níž jsme dvakrát vyhráli KHL, jsem pokaždé o titul hrál na sedm zápasů. A pokaždé prohrál ten šestý, když jsme předtím vedli 3:2 v sérii. Dělám si srandu, že šesté zápasy neumím. Že je těžší je vyhrát než ty sedmé.
Co je pro mě zatím ale úplně nejtěžší, je vítězství na mistrovství světa. Dvě čtvrtá místa, to je všechno, co dosud mám.
Nejblíž jsem byl paradoxně hned na první pokus, kdy jsem se nakonec nedostal do týmu, který získal zlato v Německu 2010. Tehdy jsme s Plzní vypadli brzy a já jako dvaadvacetiletý bažant projel celý kemp. Strávil jsem v něm snad devět týdnů a každý další víkend uklidňoval manželku, tehdy ještě přítelkyni, že už ten příští pojedeme na dovolenou.
Vůbec jsem nečekal, že vydržím tak dlouho. Ne potom, co jsem dorazil na první sraz do Edenu, a viděl v kabině Jardu Bednáře nebo Pepu Straku. Netušil jsem, co mezi takovými borci pohledávám. Jenže oni postupně končili, stejně jako třeba kluci ze Slavie, co dorazili na dvojzápas do Prostějova a po něm jim hned trenéři řekli, že pro ně místo nebude.
Jinak řečeno, vyhazovali všechny okolo mě, hlavně ty zkušené, protože přece jen zřejmě čekali na kluky z NHL a my bez rodin snášeli dlouhé trénování líp. Jenže z Kanady se po olympiádě nikdo moc na šampionát nehnal a mně tak přibývaly zážitky. Třeba už jen Švédské hry před mistrovstvím, kdy jsem poprvé viděl stockholmskou halu Globen. Tam vejdete, koukáte nahoru, ještě nahoru, pořád nahoru a vidíte až do nebe. Nádhera. Seděl jsem při zápasech jako třináctý útočník vedle Tomáše Vokouna a pořád mu něco vykládal. Zajímal jsem se o jeho úraz, kdy dostal od spoluhráče hokejkou do masky a kdesi cosi. Musel ze mě mít nafouknutou hlavu, na jaké kraviny jsem se ho ptal. Ale já byl nadšený, že si vůbec můžu povídat s hráčem NHL.
Aniž by mi kdokoliv něco řekl, najednou jsem nastupoval do letadla do Mannheimu a letěl na mistrovství. I tam jsem počítal, že se maximálně týden podívám na hokej a pojedu domů, ale nakonec jsem vydržel celou základní skupinu a až zranění Filipa Nováka rozhodlo, že bude potřeba dopsat beka. Na soupisku se dostal Tomáš Mojžíš a my na tu dovolenou v polovině května přece jen mohli. Při mém odjezdu domů to ještě pořád hrozilo historickým průšvihem, nikdo nemohl tušit, že za pár dnů se bude slavit zlato, ale být dopsaný na soupisku, snad by mi nevadilo ani kdybychom spadli. Vždyť bych hrál na mistrovství světa.
Jako ten Patera.
Během dalších let jsem si už získával i v nároďáku čím dál výraznější pozici a najednou jsem to byl já, kdo stál na ledě při přesilovce ve čtvrtfinále domácího šampionátu. Jasně, že si každý pamatuje vítěznou trefu Jardy Jágra chvíli před koncem, ale i já mám na tenhle zápas s Finskem úžasné vzpomínky. Tehdy jsem dal dva góly a euforie, jaká se mnou cloumala, se nedá navodit ničím jiným.
Kolem pulzoval vzduch nadšením, jak rachotila plná aréna, a dole na ledě se jeden lenivej malej hajzl, co špatně bruslí, objímal s Jágrem. Jestli se mu tentokrát objevily v očích slzy, byly to slzy štěstí.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází