Jan Kubíček

Neustále jsem koukal na svou botu a přemýšlel. S každým dalším krokem se mi zase objevila před očima a vyvolala znova tu samou otázku.

Mám si tu tkaničku zavázat?

Mám zastavit?

Ztratil bych náskok?

Vydržím to. Dokud mi bota nepadá, zvládnu to takhle.

Bylo mi čerstvě šestnáct, po půl roce tréninku jsem běžel dorostenecké mistrovství republiky v crossu, čtyřkilometrovou trať v parku Štěpánka v Mladé Boleslavi, a běžel jsem v čele. Nebylo tam moc kopců, spíš samá rovina, mělo to tedy sedět atletům. Zpočátku jsem se taky pohyboval hrozně vzadu, ale nepolevoval jsem. Utíkal jsem, jak mi nohy narostly, sledoval tu zatracenou tkaničku a najednou mi došlo, že už kolem mě nikdo není.

Co to je, ty jo? To tady nikdo nemá na Chvojkovice-Brod?

Kolem mě samí vytrénovaní borci, samá Dukla a všem jim zdrhnul kluk, co teprve začal trénovat?

Tu tkaničku jsem si zavázal až v cíli. Jako vítěz.

Že asi nebudu úplně marný a mohlo by to se mnou někam směřovat, jsem si uvědomil právě v tomhle věku. Hrál jsem stolní tenis, a jelikož jsme v klubu neměli letní přípravu, chodil jsem běhat. Postupně mi docházelo, že mě to vlastně baví víc než samotná hra, že rád vyrazím do lesa a za běhu prozkoumávám okolí. Že se mi libí, jak jsem díky tomu v kondici a netloustnu jako mnozí spolužáci.

Rodiče mě do ničeho netlačili, místo toho bezvýhradně podpořili směr, jaký jsem si zvolil. Jak jen bylo v jejich silách, podporovali má rozhodnutí a starou škodovkou mě vozili na závody. Třeba i v roce 1996 na pražský maraton, tehdy začínající podnik. Trať vedla večerní Prahou a měla deset kilometrů. Dostal jsem své první běžecké boty a připravoval se, že si konečně otestuju, jak na tom jsem v porovnání s jinými vrstevníky.

Co vám budu povídat, zaběhnul jsem tam super čas a všiml si mě trenér, pan Dvořák, který mi hned nabídnul, že by mě cíleně rozvíjel, kdybych měl zájem. Měl jsem před sebou nástup na střední, tak jsem k tomu přibral i členství v klubu. S kamarádem jsme poprvé v životě začali trénovat systematicky.

Potom přišla zmíněná republika.

Sranda byla, že jsem na ní startoval v průběhu přípravy, naší hlavní disciplínou totiž byl duatlon, kombinace běhu a kola. Vůbec jsem tam nejel s tím, že vyhraju.

Já měl ostatně celé sportování nastavené jinak. Zatímco spousta lidí se hned žene za medailemi, já to bral na pohodu. Ani naši nic nehrotili, dostal jsem favorita, ať nejdřív něco předvedu, a teprve jestli se uvidí, že to má smysl, pořídí mi lepší kolo. Na prvním mistrovství Evropy jsem tak byl vcelku za exota, ale dneska na to vzpomínám moc rád. Musel jsem se propracovat nahoru, i co se týká vybavení, zatímco dnes už třeba vidím i děti s kolem jako mám já. Nezávidím dnešním rodičům se všemi možnostmi, jaké současný svět nabízí. Udržet mladého člověka u sportu je čím dál těžší a nutnost vytvořit mu po všech stránkách co nejlepší podmínky se stupňuje.

Jako svoji největší výhru vnímám, že se u mě na původním pohledu za všechny ty roky moc nezměnilo. Líbí se mi můj životní styl, který mi umožňuje věnovat se něčemu na vysoké úrovni a zároveň žít podle sebe.

Nejvíc to doceňuju teď, co máme malého syna, a já s ním můžu být každý den, ne jen večer, něž jde spát. Mezi tréninky třeba i pomůžu doma. Přesně takhle jsem to vždycky chtěl a čím dál víc si toho vážím. Tuhle kartu jsem totiž dostal přidělenou, nikdy jsem nesnil, že ze mě bude profesionální sportovec. Myslel jsem, že mě bude živit stavařina, jíž jsem vystudoval. Stavební obnova a rekonstrukce budov, to jsem já.

Pak se to zlomilo.

Naši nic nehrotili, ale zároveň mi dali jasně na vybranou. Buď se dostanu do Dukly, nebo půjdu na vejšku.

Klapla Dukla.

Jenže hned první rok jsem si při týmové časovce zlomil ruku. Při triatlonu se jezdí ve čtyřech a u nás ten první spadnul, my zbylí jsme šli přes něj. Rázem jsem nemohl nic předvést, a kdyby chtěli, mohli se mě v klidu zbavit.

„Hele, Kubíčka tu ještě rok necháte, já myslím, že bude dobrej,“ prohlásil ale tehdy pan Fifka. Dokázal se za mě postavit. A ono to vyšlo.

Než jsem se uzdravil, udělali mě písařem. Na baráku jsem vyplňoval formuláře s údaji, kde se který sportovec zrovna nachází, a psal jsem hlášení. Ládoval jsem data do počítače a na barevnou plachtu dělal rozpisy soustředění.

„Uvolňuji Kateřinu Neumannovou na výcvikový tábor do Seefeldu, od… do…“

Každé ráno se tyhle papíry vyvěšovaly a četly, aby všichni věděli, kde se kdo pohybuje.

Další rok už jsem závodil a začal směřovat tam, kde jsem dnes.