Jan Ludvig

Wayne Gretzky. Během kariéry si vybudoval pověst nedostižného fenomenálního hokejisty, ale taky slušného, neokázalého profíka, co se veřejných projevů týkalo. Proto když v listopadu 1983 po zápase s New Jersey Devils prohlásil, že jde o „Mickey Mouse organisation“, která zesměšňuje ligu tím, jak mizerný tým má, jednalo se v rámci NHL o pořádné pozdvižení.

Oilers tehdy vyhráli 13:4 a Gretzkymu, který ten den udělal osm bodů, bylo líto soupeřových brankářů, kteří museli snášet tu potupu. Zvlášť proto, že jeden z nich, Ron Low, byl jeho kamarád. Dodnes se na tenhle komentář nejlepšího hráče všech dob v lize nezapomnělo. Stejně tak na následující zápas Oilers v New Jersey, kdy přišla plná hala, spousta lidí na sobě měla něco s motivem Mickey Mouse a na Gretzkyho vytrvale bučeli.

A víte co? Já v tom potupným utkání hrál taky. I přese mě nějakej z těch třinácti gólů šel.

Zároveň jsem to byl já, kdo ve čtvrtý minutě dával na 2:0 pro Devils, což byla poslední radost, co jsme si ten večer užili. Pak už jsme začali dostávat meltu. Koncem tý sezony, když jsme pak hráli v Edmontonu znova a jako pokaždý od toho slavnýho výroku jsme jim to chtěli natřít za každou cenu, jsem za stavu 3:3 v samým závěru mohl rozhodnout, ale trefil jsem tyčku.

Škoda, mohl jsem být slavnej. Ale to není důvod, proč tohle celý zmiňuju…

Vyprávím to proto, že nějakej Honza Ludvig se vůbec ocitnul v těchhle kulisách. Tenhle malej ferda, krtek sotva metr šestasedmdesát narozenej v komunistickým blbákově a vyrůstající na libereckým sídlišti Jeřáb – nebo Bojiště, co vám přijde lepší – hrál v osmdesátých letech NHL a vydržel v ní sedm sezon.

Jen proto, že měl sen. A proto, že pro svůj sen něco udělal.

Obnášelo to třeba i pochod slovinskýma horama s nabitým samopalem v zádech, mozoly od krumpáče v přistěhovaleckým lágru, strach, nejistotu a… Jo, i koule na to vzít svůj osud do vlastních rukou v časech, kdy se to vůbec nenosilo. Kdy to bylo dokonce odsuzovaný a hrozilo, že kvůli tomu už nikdy neuvidíte rodinu.

Ale jen díky tomu si mohl Honza Ludvig z Jeřábu zahrát proti Gretzkymu v jeho nejslavnějších letech.

Díky tomu si Honza Ludvig z Jeřábu mohl potřást rukou se svýma idolama, který znal často jen z ošmatanejch kartiček, co mu posílala teta.

Díky tomu je Honza Ludvig z Jeřábu hrdej, že kdysi udělal největší rozhodnutí svýho života a svůj sen proměnil v realitu.

Ten rámus se nedá přirovnat k ničemu jinýmu, co jsem kdy jindy v životě slyšel.

Ruský migy dělaly nad Libercem smyčky a pouštěly se čumákem střemhlav dolů, než to těsně nad barákama ohnuly. Burácivej zvuk motorů a úpornej dojem, že tentokrát už se ta stíhačka musí o nějakou střechu fakt rozflákat, mám zarytej hluboko v mozku. Řve mi v hlavě dodnes, i po těch letech si ho vybavím úplně přesně, stejně jako pocit potupy a zastrašování, kterej měly v lidech tyhle manévry vyvolat. Stáli jsme se školní družinou na travnatým kopci zvaným Smeťák a trnuli.

V srpnu osmašedesátýho mi bylo necelých sedm, a protože jsme nějakou dobu ani nesměli ven, byl jsem většinu času doma s maminkou, která co chvíli propukala v pláč. Táta mezitím jezdil po Liberci a psal na ruský tanky sprejem hesla. Z jeho vyprávění taky vím, jak se tanku na náměstí zasekl pás a pobořil podloubí, z čehož existuje slavná fotka. Okolo stáli lidi, házeli dlažební kostky a řvali, ať Rusáci táhnou do hajzlu. Jeden z vojáků pak z tanku vystrčil hlavu, vzal kulomet a do davu to narval.

Na radnici dnes visí pás se jmény devíti obětí téhle střelby.

Celá rodina jsme spolu s tisícovkami dalších byli na jejich pohřbu v libereckým krematoriu. Pamatuju si mladou slečnu, co stála vedle mě a já na ni zíral. Ona najednou omdlela. Vidím před sebou úplně jasně, jak se jí protočily oči, že byla vidět jen bělma. Pak se sesunula k zemi. Myslel jsem si tehdy, že umřela. Lidi se k ní vrhli na pomoc a nás děcka rodiče odvedli.

Mám prostě z tý doby docela silný zážitky, který moje smýšlení o komunistech docela ovlivnily.

Ono už jen když jsme se koncem toho léta vraceli z dovolený v Jugoslávii a cestou v Rakousku jsme se v místních novinách dočetli, že je Československo okupovaný, byla to síla. Rodiče se v autě šíleně hádali. Já zaraženě seděl na zadním sedadle naší ajrovky, elegantního kabrioletu z roku 1934, co táta přeřízl autogenem, dal do něj motor z wartburga a udělal z něj učiněný dělo. Poslouchal jsem a svojí dětskou optikou vnímal jen slzy a zvýšený hlasy. Táta chtěl zůstat v cizině, mamka, která byla původně z Moravy, byla proti, protože se obávala, co by bylo se zbytkem rodiny.

Přitom bychom nebyli jediní z našich blízkých, kdo emigroval. Teta a strejda tehdy v osmašedesátým utekli a modla naší rodiny, strejda z tátovy strany, to zvládnul už po válce. Jmenoval se Rudolf Protiva a byl to letec v Anglii. V Hostivici na kraji Prahy po revoluci dostal in memoriam titul čestného občana. Zažil přesně to, jak piloty z Anglie nejdřív všichni vítali, aby pak ty, co nestihli včas vzít roha, zavřeli.

Ve škole jsme se ale o ničem takovým neučili. Když nám vykládali historii, ptal jsem se pak táty, proč mi říká něco úplně jinýho než učitelé. Na to on odpovídal: „Vezmi si ty knížky, obrať je vzhůru nohama a přesně tak to bylo.“

Sám jsem v průběhu života zjišťoval, jak nám lhali. Zas a znova pořád lhali.

V šestnácti, když jsem se s nároďákem dostal na tři týdny do Kanady – což mě šokovalo samo o sobě, protože jsem nečekal, že zrovna mě tam soudruzi pustěj – jsem definitivně poznal, jak nám doma kecají. Slýchal jsem, jak imperialisti vykořisťují lidi, jak je na Západě hlad, na všechno se stojí fronty a střílí se tam. Já ale viděl jen úsměvy na tvářích, slušný lidi, co na sebe byli hodní, všude čisto a pořádek. A kluky z juniorských mančaftů, s nimiž jsme hráli, co v chevroletech smykovali před stadiony, aby nám ty svý fára ukázali. A my tam stáli v těžkých zelených sakách s červenýma kravatama a zírali, dokud nás politruk, co tam byl s náma, neodvedl stranou, abychom to neviděli. 

Po návratu nám pak na textilní průmyslovce učitel vyprávěl zase nějaký bludy. Jak v Americe a Kanadě kvete zločinnost, je tam bordel, všechno špatný… A já, jak jsem tam byl pár dnů zpátky, jsem zvednul ruku a zeptal se něco ve smyslu: „Soudruhu profesore, a proč lidi emigrují od nás do Ameriky a ještě jsem nikdy neslyšel, že by nějakej Američan emigroval k nám?“ Už jen to byla čirá drzost, ale já ještě dodal – abych zamachroval, uznávám – že jsem tam teď byl a nic z toho, co on nám tady vykládá, jsem tam neviděl.

Plešatej profesor, jehož jméno si pamatuju, ale nemá smysl ho zmiňovat, zrudnul tak, že jsem myslel, že mu prasknou žíly na spáncích. Řekl mi, že po hodině se mám hlásit u něho v kabinetu. Tam mi začal vykládat, jak bylo Sovětskému svazu ublíženo ve druhé světové válce a kdesi cosi.

„Ještě jednou zpochybníte socialistickou filozofii našeho státu a pamatujte si, že za to budete tvrdě pykat,“ rozloučil se se mnou.

Nebyl to zdaleka jedinej příklad mýho nepohodlnýho dotazování.

„Proč?“ byla moje oblíbená a častá otázka, která ale v tý době nebyla úplně populární. Odpovědi mívaly společný ráz.

Že jsem hajzl. Rozcapenej spratek.

Týkalo se to i hokeje. I tam jsem se hodně ptal, protože jsem chtěl, ať mi trenéři vysvětlí, jakej má ta která věc důvod. Nic víc. Jenže u spousty z nich jsem i proto narážel. Nechápali, že se neptám, abych je zbavoval respektu. Já bych jim ho naopak dal víc, jen kdyby mi na moje otázky odpověděli a vysvětlili některý věci.

Jenže to tehdy nebylo populární. Zvlášť dětem se zkrátka nevysvětlovalo. Nikdo nic nevysvětloval.

Já přitom chtěl poslouchat, chtěl jsem se lepšit, jen jsem potřeboval vědět, proč se mají některý věci dělat zrovna takhle. Jo, byl jsem hajzlík. Zároveň s odstupem vím, že když ti okolí neustále opakuje, že jsi takovej a makovej, v určitým bodě se tak prostě chovat opravdu začneš.

Tak podle vás jsem hajzl? Oukej, tak já jím fakt budu…

Nosil jsem samozřejmě na tehdejší dobu dlouhý vlasy a bylo na denním pořádku, že mě někdo posílal ostříhat. Není se co divit, že dodnes nemám úplně kladnej vztah k autoritám. Pozor, neplatí to o lidech, kteří něco vědí o životě. Před nimi dokážu srazit paty a naslouchám. Jenže komunisti, kteří něco kázali a pak se chovali jinak, si můj respekt nezískali. Jejich mantra byla, že jsme všichni stejní, stejně odměnění, a sami pak měli vily na Orlíku a žili si jako prasata v žitě.

Nesnášel jsem tuhle faleš. Odmalička jsem ji bytostně nesnášel.

Teta, která v osmašedesátým se strejdou emigrovala do Kanady, mi posílala hokejový kartičky. Dopisy pokaždý dorazily otevřený a pak znovu přelepený, ale fotky slavnejch hráčů v nich zůstávaly a já si je pak lepil na školní knížky.

Na slabikáři se vyjímal Bobby Clarke z Philadelphie. Bezzubej kudrnáč bez helmy. Symbol Broad Street Bullies, který v sedmdesátých letech drtili NHL.

Při trénincích jsem si na něho hrál. Představoval jsem si, že jsem on, a snažil se chovat, jak by to asi Bobby zrovna dělal. Vysnil jsem si, jak vypadají jeho pohyby, jak střílí, jak se rve o puk a takovej jsem ten den byl i já. Klukům jsem to vždycky dopředu oznámil. Stejně jako když jsem se na chvíli ve svý hlavě stával někým ze svejch domácích idolů. „Hoši, dneska jsem Venca Nedomanský,“ říkal jsem třeba. Jindy jsem byl Vláďa Martinec, pak zase Ivan Hlinka.

I oni byli moje hvězdy, je jsem navíc aspoň mohl hltat v televizi. Za nás to sice byla bedna s jedním knoflíkem a jedinou stanicí, kde běžely samý sračky, sovětský válečný filmy hemžící se soudruhama a jiná propaganda, ale dávali tam i hokejový zápasy, který jsme s tátou neskutečně prožívali. Akorát jsme bydleli v činžáku, kde se nesměl dělat bordel, a sousedi bouchali smetákama do stropu, když jsme moc řvali. Nebo když jsme hrávali přímo v bytě jeden na jednoho a já jako Martinec nebo Hlinka na tátu střílel uříznutou malou hokejkou balonek smotanej z ponožek. On byl v tu chvíli Holečkem nebo Dzurillou.

Táta mě i na zamrzlým rybníce u starejch pekáren naučil bruslit a spolu s ním jsem pak chodil v noci hrát na zimák se starýma pánama. Dělával v Hedvě, místní továrně na hedvábný tkaniny, a led mívali třeba od dvou ráno. Já tak šel ve čtyři odpoledne spát, o půlnoci vstal a vyrazili jsme. Jako malej capart jsem se proháněl mezi dospělýma chlapama z fabriky, který mi připadali jako hvězdy NHL. Byly to hokejový legendy mýho dětství. Dodnes si vybavím pána jménem František Hegediš. Ledař, skrček s hrbem, strašně vzteklej. Jednou o mě zlomil hokejku, jak mě obouruč přetáhnul. Ale taky na mě uměl být strašně hodnej a pouštěl mě na led o pár minut dřív.

I díky tomu jsem se ale naučil hrát tak, že jsem se dostal mezi mládežnický reprezentanty. V osmnáctkách jsme na mistrovství Evropy dokonce ve finále porazili Rusáky a mně se v lajně se Slováky Jáno Vodilou a Miro Ihnačákem dařilo tak, že o mě začal být zájem v lize. A jelikož jsem vždycky podvědomě nejvíc tíhnul k Litvínovu, zvolil jsem Chezu.

Tam se jeden malej Liberečák s nudlí u nosu potkal s opravdovou legendou v dobách největší slávy.

Sice jen na pár střídání, ale zahrál jsem si s Ivanem Hlinkou.

Bylo to v přípravným zápase proti Dukle Litoměřice. Já na pravým křídle, Ivan na centru. V jedný situaci mi nahrál a já zbrkle vystřelil z velký dálky. Gólman to samozřejmě pohodlně chytil.

Přijdeme na střídačku, Ivan se na mě podívá a říká: „Hele, mladej, když ti ten puk nahraju, neznamená to, že ti ho dávám. Já ti ho jenom půjčuju. S tou svojí žabkou góla od modrý stejně nedáš. Dej mi to zpátky, polož hokejku na led a jeď do brány. Já ti to pošlu v pravej čas, neboj.“

Tři střídání nato mi Ivan nahraje, já vyděšenej, hned mu to vracím zpátky a dělám přesně to, co říkal. Hokejka na ledě, spěchám do brány. On mezitím protáhnul dva beky, gólmana poslal do rohu a mně najednou přistál puk na holi tak, že jsem jen doklepával do prázdný. Ani jsem nic nemusel dělat, střelil mi to do hokejky tak silně, že se to od ní jen odrazilo za brankovou čáru.

Koukal jsem na něj s otevřenou pusou. Byl jsem si jistej, že jsem právě potkal hokejovýho boha. Stalo se přesně to, co řekl, že udělá.

V Litvínově to ale nemělo cenu. Ne pro mě jako přespolního cucáka. Hrálo se striktně podle Ivanových not, takže když se nedařilo, sám stáhnul hru na jeden a půl útoku a v podstatě nestřídal. My mladý si vlezli na střídačce do druhý řady a natáhli si stulpnu na hlavu, abychom nenastydli. To mě zrovna dvakrát nebavilo, tak jsem se postupně asi dvakrát urazil, sbalil si vercajk a kytaru, na níž jsem od mládí hrál, a sednul na vlak domů do Liberce hrát první národní. Jednak jsem na nejvyšší soutěž tehdy v devatenácti ještě objektivně neměl, zároveň v Liberci jsem byl při zápasech na ledě hodně, což mě bavilo.

Tímhle se ovšem nic nezměnilo na mým obdivu k Ivanovi. Dokonce jsme spolu po revoluci krátce i dělali byznys. Byli jsme oba zainteresovaní ve značce Opus, která šila výstroje.

A ty bláho, k tomu se taky váže skvělá historka…

Pořádal se sraz zaměstnanců, což obnášelo asi tři stovky švadlen z míst jako Neratovice, Zbraslav nebo Prčice. Družstvo nakoupilo dámám kafe, pánům pivo a hrála kapela. Kulturáková klasika. Kytara, bicí, basa, zpěvák. Sázeli tam populární písničky tý doby.

Do toho se na mě Ivan najednou podívá a říká: „Mladej, ty hraješ na tu kytaru, viď? Co kdybysme si zazpívali?“
„No… A co chceš zpívat?“
„Jedna z mejch nejoblíbenějších písniček je Náhrobní kámen. Zvládneš to zahrát?“
„Nejsem si jistej, že takhle z hlavy, ale jo, nějak to dám.“
„Tak počkej,“ povídá Ivan, zvedl se a zašel na pódium. Dal kapelníkovi padesátikorunu, ať si jdou chlapi dát kořalku, a my že si chvíli zahrajem.

Sednul jsem na schod, vzal do ruky kytaru, gentleman Ivan Hlinka se chopil mikrofonu a začal zpívat: „Až půjdeš po cestě, kde růže vadnou, kde rostou stromy bez listí…“

Byl to tak nádhernej okamžik. Švadleny jenom zíraly.

Asi jako tehdy Ivan, když jsme se dva roky od mý krátký litvínovský štace potkali jako soupeři v NHL.

Nevypráví se mi to lehce, ale jedna z mých motivací k emigraci byla čistě osobní.

Věděl jsem, že bych se doma uchlastal.

Od šestnácti, kdy jsem začal v áčku, jsem vplul do dospělýho života se vším všudy. Oficiálně jsme byli všichni napsaní jako zaměstnanci Pozemních staveb, dostával jsem za hokej peníze, takže školu jsem flákal. Ráno v devět trénink, v jedenáct hotovo a pak rovnou do hospody. To byl můj klasickej denní režim.

Nedokázal jsem z týhle rutiny vystoupit vlastní vůlí. Ne v kulisách normalizačního Československa. Zároveň jsem si uvědomoval, že takovej způsob života by taky mohl vést rovnou do pekla. Semlelo by mě to. Věděl jsem, že takhle se mnou může být brzy konec.

Chtěl jsem tedy utéct někam pryč tak trochu sám před sebou.

A pak taky před pocitem, že sem nepatřím. Ve škole, na hokeji, v běžným životě, pořád mi chtěl někdo přistřihovat křídla a dělat ze mě někoho jinýho. Jednoho z davu. Denně jsem narážel na odpor, negaci a nepochopení. Třeba měli všichni ti lidi v něčem i pravdu, ale mě to jednoduše štvalo. Jediný dvě místa, kde jsem se cítil dobře, byly s hokejkou na ledě, nebo s kytarou u stolu s načepovaným pivem. 

Snažil jsem se to později vysvětlovat americkým a kanadským spoluhráčům, ale oni to stejně nechápali. Ani nemohli. Komunismus, to byl tak uměle vytvořenej svět… Byla to pohádka, která možná vypadala skvěle na papíře, kde jsme měli být všichni stejný a všichni mít to samý, ale to přece nemá nic společnýho s přírodou. V přírodě nemají všichni stejně. Každej z nás je jinej. Jinak pracovitej a ctižádostivej.

Definitivně mě pak nasměroval táta, když mě jednou probudil uprostřed noci.

Procitnul jsem a uvědomil si, že mi sedí na posteli u hlavy. Leknutím jsem sebou trhnul, co mu přeskočilo.

On se na mě jen dál upřeně díval a povídá: „Hele, vypadni odsud. Musíš jít pryč. Tady se nemůžeš uplatnit. Tady pro tebe není místo.“

Byl jsem překvapenej, protože jsem s nikým, ani s ním, o svých myšlenkách na útěk nemluvil. On zkrátka jen tušil, co se mi asi honí hlavou.

Já měl ve skutečnosti nutkání zůstat v Kanadě už tehdy v šestnácti, když jsme tam byli s nároďákem. Jel bych za tetou a strejdou do Edmontonu, ale zastavilo mě vědomí, že kdybych zdrhnul jako nezletilej, mámu s tátou by doma zavřeli. Sám sobě jsem si tehdy aspoň slíbil, že emigruju, jen co budu plnoletej.

A tak jsem si v létě jedenaosmdesátýho, pár měsíců po tátově noční návštěvě, rezervoval zájezd od Čedoku.

Upřímně, nečekal jsem, že dostanu ani jedno z těch razítek.

Než mi dali devizový přiznání, bez něhož se nedalo vycestovat ze země, musel jsem dostat štempl ve škole a od vojáků. Měl jsem totiž na cestě povolávací rozkaz, brala mě Dukla Trenčín.

Ředitel na textilní průmyslovce mi sice dal kázání, ale razítko jsem od něj dostal.

Ty vole! Překvapení číslo jedna...

Do kasáren jsem ale mířil absolutně bez očekávání. Frajírek z rodiny emigrantů, navíc s povolávacím rozkazem, to byla dost neprůchodná kombinace.

Vešel jsem do dveří a nesměle zakuňkal: „Dobrý den.“

„Dobrý den, co byste chtěl,“ pronesl rázně chlap v uniformě ověšené medailemi, s čepicí naraženou do čela.

Někdo mi předtím řekl, že to je major. „Pane majore…“
„Soudruhu majore!“ přerušil mě.
„Soudruhu majore, já jsem nějakej Honza Ludvig, hraju tady hokej, jdu teď na vojnu a chtěl bych si ještě předtím vyjet do Jugoslávie. Koupil jsem si od Čedoku zájezd a prej ještě potřebuju razítko od vás.“

Koukal na mě, připadalo mi to jako věčnost, ale pak zahalasil: „Soudruhu Ludvigu, já vám ho dám, ale ne abyste nám tam zůstal.“
„Soudruhu majore, já vám musím něco říct,“ začal jsem rádoby žoviálně. „Já hrozně rád cestuju, ale když jsem víc než dva tejdny pryč od mojí maminky, začne se mi strašně stejskat.“

Zase mě propichoval pohledem a pak procedil: „Jen abyste nekecal.“ Pak bouchnul razítkem na papír.

Vyšel jsem ven a opakoval jsem si, že tohle kurva není možný. Aniž bych to čekal, měl jsem najednou všechno, co jsem potřeboval k vycestování ze země.

Všechno, až na prachy.

Zájezd jsem měl totiž jen rezervovanej. Dřív, než jsem dostal razítka, nemělo smysl ho kupovat, navíc jsem na něj jednoduše neměl. Sice jsem hokejem už vydělával, ale chybělo mi pořád hafo peněz.

Začal jsem tak rozprodávat, co jsem mohl.

Motorku. Brusle Adidas, tehdejší novinku, co jsme dostávali v nároďáku. Ty jsem střelil Bertovi Salanskému, jednomu ze svých nejlepších kamarádů a později dlouholetýmu šéfovi hokejovejch Benátek. Rozprodal jsem postupně celou výstroj. Lidi se divili, proč to dělám, a já na to: „Ále, v Trenčíně nafasuju…“ U nebožtíka Jaroslava Kasíka, místní legendy, kterýmu visí dres pod stropem arény, jsem dokonce zazvonil s lyžema a hůlkama. Na otázku, co tam chci, jsem mu na rovinu odpověděl, že potřebuju peníze. A on to ode mě skutečně koupil. Pomohl mi a já to nakonec poskládal. Peníze na zájezd jsem sehnal.

Utíkali jsme ve třech. Se mnou ještě kámoš Pavel Jelínek a holka, s níž jsem studoval a tehdy jsme se i scházeli.

Moje první manželka.

Právě jí jsem o svým záměru poprvé řekl. Na školním pochoďáku, když jsme šli lesem. „Hele, já odsud jdu do prdele, emigruju do Kanady. Co ty na to, že bys šla se mnou?“ zeptal jsem se jí. Ona, že by nemohla odejít od maminky. Žila jen s ní a nechtěla ji tu nechat samotnou, na což jsem odvětil, že to chápu. Ale že aspoň chci, ať ví, že jak bude první šance, mizím odsud.

Byla to moje první holka. Věřil jsem jí. Ve svý naivitě jsem ani nepřemýšlel, že by to mohla někomu prozradit.

Za týden navíc přišla s tím, že si to rozmyslela. Svěřila se mamince a ta jí dala požehnání.

Pavel byl dobrej kamarád, spolu jsme chodili pařit na muziku. Jakmile jsem se zmínil jemu, byl okamžitě pro, že jde s námi.

Když na to vzpomínám, úplně mě mrazí, jaký hovno jsme věděli o světě, jak jsme vůbec netušili, do čeho a kam jdeme. Co to vlastně je, ta emigrace. Jak se to dělá. Tolik lidí včetně mých příbuzných uteklo, ale nikdy k nám neprosákly informace o tom jak. Jak se to vlastně dělá.

Našim jsem neřekl ani slovo. Bylo mi jasný, že je budou po mým útěku vyslýchat, tak jsem to udělal pro jejich dobro. Aby neměli co říct a nikdo je nemohl nařknout, že o mým plánu věděli a nezastavili mě. Přišlo mi to tak lepší.

Jediný co, nejbližšímu kamarádovi, muzikantovi Martinu Červinkovi, zakladateli kapely Solomon Bob, jsem dal dopis, ať ho dva týdny po mým odjezdu našim hodí do schránky. Jemu jsem důvěřoval.

Utíkal jsem s tím, že se sem už nikdy nevrátím. Viděl jsem, co se stalo s tetou a strejdou, jimž sebrali občanství. Počítal jsem s tím, že už nikdy neuvidím mámu, tátu ani kamarády. Z toho důvodu se jednalo o nejtěžší rozhodnutí mýho života.

I když pak za mnou rodiče komunisti střídavě po jednom přece jenom pouštěli, já se devět let nesměl vrátit domů. Jakmile se moje emigrace dostala na veřejnost, přišel mi rozsudek do Sabinova na dva roky nepodmíněně v případě, že bych překročil hranice zpátky. Občanství mi sebrali taky.

V další části příběhu Jana Ludviga se dozvíte...

Jak přesně probíhalo dramatické překročení hranic v Jugoslávii?

Čím si přivydělával v uprchlickém táboře?

Jak se dostal do týmu Edmontonu Oilers nabitého hvězdami své doby?

Jaké historky z brutální NHL 80. let pomohly formovat jeho pohled na hokej?

Co ho naučily pěsti Scotta Stevense?

Čeho si u mladých hokejistů všímal jako skaut?