Jan Micka

Táta vypadal v pohodě. Žádný problém, nic zvláštního. Dělali jsme spolu na Žižkově dřevo, povídali si u toho o všem možném. Jako otec a syn.

Bylo to po Novém roce 2021. O Vánocích si táta potykal s mojí manželkou a házel na to konto vtípky, že není ještě tak starej.

Odjel pak na chatu, kde si pekl koleno a posílal mi fotku s přáním k mým narozeninám, připíjel mi na zdraví.

To byl pátek.

V sobotu už mu bylo zle.

V pondělí šel k lékaři a zjistil, že je pozitivní na covid. Tak se vrátil znovu na chatu, aby nikoho doma nenakazil.

Jenže to bylo čím dál horší. Když dostal vysoké horečky, volali jsme mu, ať se vrátí domů. Že vstávat a topit si není v jeho stavu ideální. Že ho to zbytečně vysiluje.

Poslechl nás. Zdálo se, že to je na dobré cestě.

Na to, že se u nás nikomu nechtělo trápit s tak dlouhýma štrekama a plavat patnáctistovky, se nás sešla parádní parta šesti, sedmi kluků. Na tréninkovou skupinu, která se vytvořila kolem mých dvaceti, vzpomínám moc rád.

Společně jsme trénovali i vyráželi do baru.

Pařili jsme naplno, ale naplno jsme i makali.

Stávalo se, že se přišlo ve dvě tři ráno, chvíli jsme se prospali a v půl sedmé nastoupili na bazén. Samozřejmě v mimozávodním období, kdy jsme věděli, že bude odpoledne volno a po ranním tréninku bude možnost všechno dospat.

Všechno šlo, bavilo nás to. Super časy.

Něco podobného jsem zažil i pár let předtím, což třeba naši doteď vůbec nevěděli, prozradil jsem to jen manželce. Bylo mi šestnáct a s kámošem jsme v pátek doplavali trénink a spěchali na vlak, který jel v 17:42 do Brna – to si pamatuju přesně – nebo na autobus v 18:00 z Florence. V Brně jsme zapařili s holkama v Bastile a jeli zpátky. A ráno v půl sedmé zase hurá na bazén.

Dokázal jsem si užívat života, neupínal jsem se urputně k myšlence olympiády. Bez tlaku to přicházelo tak nějak samo.

Když jsem nastupoval na střední, nevěděl jsem pořádně, kdo je Phelps, nebo co to ta olympiáda vlastně znamená. Nebyl jsem takové to našláplé dítě, nikdy jsem netlačil, neměl jsem sen o olympijské medaili. Ke svým třem olympijským účastem a několika národním rekordům jsem se prostě tak nějak proplaval s jistou lehkostí.

Vzpomínám na své první důležitější závody, první pohár dětí v Domažlicích, kdy mi bylo deset let. Skončil jsem tam poslední. Úplně poslední ze všech. Už při dalším závodě v Sokolově už jsem ale doplaval patnáctý, posunul jsem se o devět míst. Tím hned jako bych dostal do podvědomí, že to jde, že můžu někoho ve vodě předehnat.

Když jsem v sedmé třídě na dvoustovku motýlem v čase 2:40 porazil svého velkého rivala Martina Švece, bylo to zase jedno z mých velkých vítězství.

Porazil jsem Martina, sakra!

Postupem času se projevila i určitá výhoda mého těla. Samozřejmě jsem se posouval díky tréninku, ale ten nás měla spousta dost podobný. Mně tak rozhodně v dlouhých tratích pomáhalo, že moje svaly jsou schopné podávat vysoký výkon za velmi malé tvorby laktátu. V úsecích, kdy jiní kluci měli hodnotu kolem 9 mmol laktátu, já to samé a v rychlejším čase plaval s 1,5 – 1,9 mmol.

Jednoduše řečeno jsem mohl plavat naplno, aniž bych se u toho zakyselil tolik jako jiní. Díky tomu jsem kolem šestnáctého roku mohl přejít na dlouhé tratě a získal jsem na nich několik národních rekordů.

Někdo by mohl říct, že jsem si jen tak žil, pařil a těžil jen z něčeho, co jsem dostal do vínku. Že jsem nemakal dost, abych dosáhl toho, po čem by sportovec toužit měl – po olympijské medaili. Jenže já až v závěru kariéry s přechodem k jiné trenérce přišel na to, že právě tohle jsem potřeboval. Že tohle byl základ mého úspěchu. Když se začal vytvářet tlak, na výkonnost, rychlost, umístění, zlepšení, všechno se pokazilo.

Sám pro sebe jsem si začal být překážkou.

Každý sportovec, který se stane opravdu dobrým a úspěšným ve své disciplíně, přijde na určitou taktiku, jak zvládat stres. Ono toho, co na vás doléhá z vnějšku, je sakra dost. Během sezony dost cestujete, komunikujete s médii, plánujete závodní cíle. Pokud neukočírujete i svůj vnitřní tlak a necháte si rozbořit určitou osobní strategii, zboří se i systém pro úspěšné zvládnutí závodů.

To je možná to, co jsem si na konci kariéry poničil. Svůj systém, kde jsem toho potřeboval víc nechat být, netlačit a mít ze své sportovní cesty radost.

Nebyl jsem úplně bohém, který by neměl cíl, ale dařilo se mi vybalancovat sezonu. Věděl jsem, že se musím na závod upnout třeba měsíc před ním, a deset dní před samotným závodem jsem chodil i dříve spát, držel lepší životosprávu. Šel jsem krok po kroku. Splňoval jsem si dílčí cíle. Měl jsem nějakou dlouhodobou vizi. Ale během toho jsem zvládal normálně žít, studovat, užívat si kamarádů a kamarádek.

Dokud jsem studoval, byla tu možnost utéct jinam. Abych měl i jiné rozptýlení. Bylo příjemné nemít veškerou pozornost u výkonu, tréninku, rozborů. Jak jsem skončil školu a už jsem měl rodinu, převzala tuhle úlohu ona, rád jsem šel za ní.

Ale taky se mi stávalo, že se budím s plnou hlavou bazénu, a i s ní usínám.

Věřím, že tohle je dobré, když dokáže sportovec odfiltrovat. Možnost žít i mimo to sportoviště, mít kamarády, jiné koníčky, jiný prostor, kde se realizuje. Je zkrátka nutné umět vypnout.

Když přišly úspěchy a plaval jsem dobře, nezbláznil jsem se, nezačal jsem víc trénovat. Věděl jsem, že půjdu trpělivě krok za krokem. To byla moje taktika, udržet klid, rovnováhu, žít i běžný život, obklopit se blízkými. Základem jsou pro mě dobré vztahy, proto jsem možná tak prožíval vztah s trenérkou paní Passerovou. Věděl jsem, že chce, abych dobře plaval. Jenže ona někdy tlačila až moc, nechtěla respektovat některá má rozhodnutí. Někdy jsme se nedokázali domluvit a já z toho byl špatný.

Třeba to bylo správně. Třeba i tohle mi pomohlo na cestě k olympijským startům a rekordům.

Ale pod jejím vedením jsem to nebyl úplně já.

Po dvou třech dnech jsme měli pocit, že se to s tátou zlepšilo.

Jeden den ležel, že je mu zle, další den mu naopak bylo dobře, najedl se, do postele si vzal počítač. Vypadal v pohodě. Další den ale zase vstal s tím, že vůbec nemůže dýchat a popadnout dech. Nechtěl si nechat zavolat sanitku, musela ho přesvědčovat mamka i doktorka.

Nakonec svolil.

Přijela záchranka a odvezla ho na Karlák na urologii, kde bylo zřízeno covidové oddělení. Lékaři říkali, že je moc dobře, že přijel takhle brzo a zavčasu. Dostal remdesivir a asi čtvery antibiotika.

Pak mi psal. Posílal mi fotku, ať za ním z tréninku přijedu.

Doplaval jsem a chtěl za ním vyrazit.

S plaváním jsem začal z jednoho prostého důvodu. Protože jsem si nemohl hrát s Mirkem Černým.

Mirek byl syn máminy spolužačky ze zdrávky, s nímž jsem prožil dětství, byl to můj parťák v letech, kdy jsem chodil do školky. Jenže když mi bylo šest a říkal jsem mamce, že chci za Mírou ven, odpovídala, že on nemůže, že je na tréninku.

Další den znova.

„Nemůže, je na tréninku.“

Takhle pořád dokola.

Tak jsem na ten trénink začal chodit taky. Chtěl jsem s Mírou ven a skončil jsem s ním v bazénu. Plavat s námi začal i můj starší brácha, ale nevydržel u toho.

Já málem taky ne. Brečel jsem, byla mi zima. Vybavuju si, jak zmrzlej mávám z bazénu rodičům. Chtěl jsem domů, ale trenér řekl, že plaveme dál.

Tak jsem plaval.

Rodiče mi dávali pocit, že jim moje sportování dělá radost, jezdili se mnou na závody skoro každý víkend, třeba i do Berlína v mých deseti letech, kdy my s týmem jeli vlakem a naši autem. Měl jsem rád, když mi fandili, trvalo to i přes celou dospělou kariéru. Jen na žádné olympiádě se mnou shodou okolností nemohli být, což mě mrzí. Do Londýna jsem nejdřív neměl vstupenky. Když jsem je získal, už nebyly letenky. Letět do Ria bylo opravdu drahé, to si naši nemohli dovolit. A když jsem zjišťoval Tokio, vyšlo to pro ně se vším všudy na půl milionu. Stejně pak přišel covid a dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Po začátcích ve Vodních stavbách jsem přešel do sportovní třídy a od roku 2005 mě tam trénovala Petra Škábová. Trenérka, na kterou lidsky nedám dopustit a která vedla třeba i Báru Seemanovou. Po konci na základce jsem pak přešel k paní Passerové, pod níž jsem zůstal až do Tokia. Dlouho jsem se přitom k Petře chtěl vrátit, ale vždy se našel nějaký důvod, proč to nešlo.

Chtěl jsem všem dokázat, že zvládnu plavat dobře a možná ještě lépe i pod někým jiným. Ale, jak jsem moc chtěl, ztratilo moje plavání lehkost a začal jsem se neskutečně dřít. Nedokázal jsem pustit hlavu. Nedokázal jsem do bazénu vložit tu svoji lehkost, hlavně v závodech.

Spíš jsem se vysiloval, než posouval.

Když jsem nad tím tak přemýšlel, moje plavání dlouho bylo spíš o různých podmínkách. Tu první jsem dostal od rodičů, když jsem se na druhý stupeň základky rozhodl přejít na plaveckou školu na Nedvěďák.

Naši souhlasili jen s tím, že to tedy prostě ale dodělám za každou cenu.

Věřte mi, i jako malému dítěti se vám nechce ráno před školou do studeného bazénu. Už i na té základce přibývají tréninky, ve škole se vám chce spát, jste unavení. Ještě nemáte takovou vůli. Mamka ale prohlásila, že nebudu dělat scény a budu bez odmlouvání chodit i na ranní tréninky. Sice jsem to v sedmé třídě chtěl vzdát, ale musel jsem dostát svému slibu.

Až konec devítky jako by byl určitým předělem, kdy jsem už plavat chtěl, kdy jsem si uvědomil, že mě baví i závody. Trénoval jsem, závodil a měl jsem samozřejmě radost, když to vyšlo, ale neupínal jsem se k budoucím úspěchům, k mistrovským medailím.

Přitom ještě krátce předtím jsem chtěl s plaváním končit a vydat se jiným směrem. Lákala mě střední škola policejní nebo vojenská, hodně lidí včetně rodičů mě od toho ale zrazovalo, ať jdu raději na gympl a specializuju se až na vysoké.

Tak to padlo. Stejně jako můj další záměr jít na stavebku. Vzdělání pro mě bylo větší prioritou, zaplavat bych si chodil pro zábavu. Věděl jsem, že se plaváním nikdy nebudu živit. A i kdyby, tak maximálně do třiceti. Anebo bych pak musel být trenér.

Přesto jsem si nakonec vybral sportovní gympl na Přípotoční.

Tedy přišla další podmínka: Opět jsem našim slíbil, že to dodělám. Byli mírumilovní vůči známkám, věděli, že některé věci prostě nedám. Nevadily jim čtyřky, ale hlavně ať nepropadnu. Takže jsem prolezl.

A u toho dál plaval.

Od roku 2011 se mi dařilo své časy zlepšovat natolik, že už jsem atakoval rekordy. Vnitřně jsem za to byl rád, zároveň jsem ale už tehdy věděl, jak daleko je svět. Dokázal jsem si spočítat, kolik mi do světových časů chybí, a i proto jsem své domácí úspěchy nedával nijak extrovertně najevo. Jsem za ně rád, ale když znáte světové plavce, víte, kde jste na žebříčku, jak daleko jsou ostatní, přistupujete k tomu jinak. Já tedy rozhodně ano.

V roce 2012 jsem překonal první seniorský rekord. To mi bylo sedmnáct a připravil jsem o něj svého budoucího tchána Daniela Machka, který ho držel čtyřiatřicet let.

Však jsem mu i na naší svatbě v dobrém rozmaru řekl, že nejdřív jsem mu vzal rekord a pak dceru.

Rekordy přitom nebyly to, co mě hnalo. Chtěl jsem překonávat sebe, zlepšovat své časy, posouvat se. Poprvé v životě, kdy jsem si poplácal ruce a opravdu jsem slavil, bylo v roce 2018, kdy jsem udělal rekordy na 800 i 1 500 metrů.

To jsem se ale tehdy trochu předváděl před svojí budoucí manželkou, přiznávám.

V krátkém bazénu mám aktuálně národní rekord v čase 14:24 a v dlouhém bazénu 14:48, ke světovému rekordu mi chybí skoro 20 vteřin. Proto asi o svém sportu nemluvím s takovou vášní, nebyl jsem se sebou tak spokojený právě z tohoto důvodu.

Vytvořit národní rekord pro mě neznamená úspěch. Plnil jsem své dílčí cíle, ale abych posunul sebe a co nejvíc se blížil klukům ze světové špičky. Zároveň jsem měl záložní plán: vystudovat, mít skvělou práci a hlavně, mít šťastnou a spokojenou rodinu. Životní štěstí jsem si představoval a představuju právě takhle.