Jan Morávek

Na učitelku jsem houknul, ať mi rovnou dá pětku. Neměl jsem páru, co bych před tabulí vykládal. Předchozí večer jsem padnul do postele úplně vyšťavený bez sebemenšího pomyšlení na nějaké učení.

To tak už bývá, když hrajete ligový zápas proti Spartě.

Jenže ráno jsem musel naklusat normálně do školy na osmou, neexistovalo, že bych se ulejval. Ne u nás doma. Škola a dobré známky byly vždycky na prvním místě. Teprve pak přicházel na řadu fotbal.

Událost předchozího dne spolužákům neunikla, přece jen jsem studoval sportovní gympl a moje okolí vědělo, že mě čeká sledované utkání. Proběhly nějaké ty gratulace, plácání po zádech, celé se to od příchodu do třídy neslo v hodně pozitivním duchu.

Ovšem jen do chvíle, než zazvonilo a naše třídní mě tasila na zkoušení z biologie.

A tak jsem si poručil kouli, ani jsem se nezvedal z lavice. Pěkně děkuju za pochopení.

Kousal jsem to tehdy těžce, taková věc mi nebyla jedno. Vždyť já byl dlouho vyloženě jedničkář. Zvládal jsem všechno - ze školy přes ulici na desátou na dopolední trénink, po něm rychle zpátky do lavice a pak zase odpoledne na fotbal, tak jsem fungoval. Dnes jsem rodičům ohromně vděčný, že mě vedli k tomu, abych ve škole nepolevil ani ve chvíli, kdy to nebylo vůbec snadné. Samotnému se mi teď nelíbí, když vidím, jak se mnozí hráči na školu vykašlou a vsadí všechno na fotbal. U nás bylo jasně dané, že nejdřív musím udělat maturitu, než začnu pomýšlet na to, vydat se do světa. Místy to byl ale vážně záhul, hlavně co jsem pokročil do áčka a musel život středoškoláka skloubit s režimem profesionálního fotbalisty.

Vím, že bych to měl o poznání těžší, kdyby v lavici přede mnou neseděla moje spřízněná duše.

Tereza.

To ona je nedílnou součástí mého příběhu. Spolu s ní jsem nejdřív prošel celou střední a později překonal i spoustu dalších, daleko náročnějších situací. Jsme spolu od šestnácti let a dnes už je Terka mojí manželkou. Vsadit všechno na jednu srdcovku mě asi zkrátka vystihuje.

Jako fotbalistu i jako člověka.