Jan Myšák

Měl jsem šílený křeče. Utkání se táhlo, natahovalo, pořád nebylo nic rozhodnutýho, skoro z každý ruský akce to smrdělo gólem a já už nevěděl, jestli to vydržím.

Ale musel jsem. Vždyť jde o finále mistrovství světa. O zápas o zlato!

Dostali jsme na chvíli puk od nás z pásma a já tak maličko povolil sevření ruky. Ale jen na okamžik, přece to nebudu já, kvůli komu se prohraje. Brácha do toho šel taky na doraz. Když to zvládne on, zvládnu to i já. Přestávky mezi třetinami pro nás představovaly vítaný oddech a lehké uvolnění napětí, ale s úvodním buly třetiny už jsme se zase pekelně soustředili na každý pohyb, který by mohl všechno zhatit. Na pohyb, který jsme nesměli udělat.

Nepovolili jsme, ani když na konci Rusové snížili.

Ne. Ten ovladač jsem z urputnýho sevření nepustil, v křesle jsem se ani nepohnul. Brácha na gauči zrovna tak.

Finále mistrovství světa 2010 jsme fakt odmakali.

Abyste pochopili, o čem mluvím – bylo mi sedm, bráchovi deset a nebudu kecat, tehdejší šampionát nás až do závěrečného víkendu nijak nezajímal. Vůbec si nepamatuju, jestli jsme sledovali čtvrtfinále nebo semifinále se slavným gólem Karla Rachůnka, ale když se hrálo o zlato, to jsme už museli vidět. Vždyť jsme taky hokejisti, to přece v podstatě hrajeme my… Sotva pak dal Jakub Klepiš hned v prvním střídání gól, vyhlásili jsme, že se u televize v obýváku nesmíme ani hnout. A opravdu jsme to vydrželi.

Takže pánové, nejen Vokoun, Hubáček, Novotný a další, i my jsme ke zlatu svým dílem přispěli, chápete, jo?

Zlato z Kolína pro mě znamená první konkrétní zážitek z velkého hokeje, který si vybavuju. Pro spoustu lidí asi ta představa bude zvláštní, ale mě nebralo Nagano, ani jsem neprožíval zlatý hattrick.

Všechno z jednoho prostého důvodu. Ještě jsem nebyl na světě.

Při zlaté Vídni během výluky NHL na jaře 2005 mi nebyly ani tři roky, pro mě a moji generaci je prostě až Německo 2010 tím, co nám ukázalo, že Češi mohou stát na hokejovém vrcholu. Následné medaile z dalších mistrovství tenhle náš dojem utvrzovaly a prohlubovaly moji vášeň pro hokej, chuť jednou být taky tak dobrej jako kluci z tehdejšího nároďáku. Až postupně jsem pak na YouTube začal dohledávat i další velké reprezentační úspěchy. Taková ta videa „Nejslavnější české góly“ nebo „Největší úspěchy českého hokeje“ jsem viděl tisíckrát. Nazpaměť znám vítěznou akci Pavla Patery s Martinem Procházkou pár vteřin před koncem finále šampionátu 1996.

Nejsilnějším dojmem pro mě ale zůstává Německo. Hned druhý den jsme si klukama na plácku před barákem, kde jsme denně mydlili hokejbal, rozhodili, kdo je Rolinek, kdo Jágr, kdo Klepiš.

A taky Lukáš Kašpar, kluk od nás z Litvínova. Mistr nájezdů.

Že tenhle frajer vyrůstal na stejném místě co já, jsem si uvědomil, když jsem zase jako už tolikrát na chodbě zimáku civěl na plakáty odchovanců, kteří se dostali do NHL. Pokaždé mi při pohledu na tuhle naši malou síň slávy připadalo, že jeden jako druhý jsou ti hráči neskuteční borci. Někdo skoro z jiného vesmíru.

Zároveň jsem díky tátovi, který chodil do školy s generací hráčů z Nagana, měl možnost už jako malej poznat Jirku Šlégra a v jeho osobě jsem viděl, že i ty největší hvězdy jsou jen lidi z masa a kostí jako já. Když Jirka přivezl do Litvínova Stanley Cup, byl jsem ještě v kočárku, ale brácha má fotky s Pohárem vyvěšené v pokojíku a já na ně celé dětství koukal, přičemž jsem Jirku potkával na zimáku a mohl s ním sem tam prohodit pár slov. Viděl jsem, že nejde o nikoho nadpřirozeného.

Byl to kluk z Litvínova a dokázal něco takového. Vyhrál všechny tři hlavní trofeje ve světovém hokeji.

To on mi taky pověděl věc, kterou mám od té doby zapsanou v hlavě jako své motto.

Jednou se mě jako caparta zeptal, čím chci být. Odpověděl jsem, že nevím.

„Tak si to představ takhle: Tvůj táta, když byl malej, chtěl být doktor a dneska z něj doktor je. Já, když jsem byl malej, chtěl jsem být hokejista. A dneska jím jsem. Takže je to jenom na tobě. Když něčím být chceš, tak tím budeš.“

Téhle jednoduché rady se držím.

Brzy nato jsem si totiž uvědomil, že taky chci být hokejistou.