Jan Peterek

Ivan Tkačenko. 

Ruský hokejista, stříbrný z mistrovství světa, dvojnásobný šampion ruské superligy. 

Vynikající útočník a hlavně skvělý člověk.

Když jsem v roce 2001 přiletěl do Jaroslavle, okamžitě jsme si padli do oka. Ukázal mi opravdové Rusko. Syrovou zemi a laskavé lidi, kteří měli pro ostatní své srdce otevřené. 

Jako profesionální sportovec a vážený hokejista si v tehdejším Rusku mohl žít nad poměry, ale Váňa si na luxus moc nepotrpěl, peníze ho nijak nezměnily. Pocházel z chudého předměstí Jaroslavle, kde lidé neměli snadný život. Proto na své kamarády z dětství, sousedy a blízké nikdy nezapomněl. Jsem rád, že mi dovolil nahlédnout do jejich životů a mohl jsem s nimi strávit krásné chvíle, které si v paměti uchovám navždy. 

V létě i v zimě jsme spolu takhle chodívali na ryby, a třeba v minus dvaceti grilovali šašliky. Dostal jsem na nohy valenky, beranici na hlavu, do ruky vodku a šlo se v metrovém sněhu k ohni. Grilovalo se samozřejmě i v létě, ale ta mrazivá ruská zima měla přece jen větší kouzlo. 

Taky jsme jen tak sedávali na dačách jeho nejbližších. S lidmi, kteří doma často neměli ani kuchyňskou linku, ale jen starý plynový sporák, dřez a malou skříňku, jsme si často až do noci jen tak povídali a nic neřešili. Hokej nás v takových chvílích vůbec nezajímal.

Při vzpomínkách na tyhle okamžiky se mi dodnes derou slzy do očí. 

Váňa zůstal do poslední chvíle tím, kým se narodil a aniž by o tom před ostatními mluvil, snažil se vždy potřebným v nelehké situaci pomáhat. Z peněz, které během své kariéry vydělal, odeslal v tehdejším kurzu zhruba deset miliónů korun na charitu.

Váňa si vybíral případy chudých a nemocných dětí, jejichž rodiče potřebovali peníze třeba na drahou léčbu nebo náročnější operace. Vždy měl obrovskou radost, když se léčba povedla.

Peníze na jednu takovou operaci odeslal příkazem z telefonu přímo z letadla JAK-42, které se o deset minut později při startu zřítilo a na jehož palubě spolu s ním zahynul celý tým Jaroslavli. Jako vždy anonymně, jen s vědomím své lásky Mariny. Matky jeho dvou dcer se synem na cestě. 

7. září roku 2011. 

Den, kdy se odehrála jedna z největších tragédií v historii světového sportu. 

Den, kdy jsem přišel o svého nejlepšího kamaráda v Rusku.