Jan Rajnoch

Probudil jsem se trhnutím. Zlověstné syčení mě vytrhlo z mlhavého pokusu o sen. Předtím jsem pil. Byl jsem hned při smyslech, ale vteřinu jsem se stejně orientoval, kde to vlastně jsem.

U sebe doma, jasně.

Sedím u stolu, přede mnou nedojedené jídlo a otevřená lahev piva.

Vedle mě puštěný hořící sporák.

A ty vole!

Jak dlouho jsem spal? Půl hodiny? Hrklo ve mně, vmžiku jako bych vystřízlivěl a otočil jsem knoflíkem na nulu. Tohle už taky mohlo dopadnout pěkným průserem, prolétlo mi hlavou.

Vařil jsem si, pak jedl a pak… Pak už nevím.

V tuhle chvíli, přesně v tuhle konkrétní chvíli, kdy jsem se díval na modrý plamen nad hořákem, mi došlo, že se se mnou něco děje. Jestli jsem do té doby pochyboval, tak tohle vystrašené probuzení definitivně potvrdilo, že asi nejsem úplně v pohodě.

Něco se musí změnit, nebo to taky solidně odskáču.

Podzim 2011, tehdy jsem byl na dně. Sám v Ankaře, společnost mi dělaly jen střídavě intenzivní stavy bezmoci. Když se ke mně nedávno dostaly šílené zprávy, že nejdřív Franta Rajtoral a pak i David Bystroň se rozhodli skoncovat s vlastním životem, zase jsem si vzpomněl, čím jsem tehdy procházel.

Každý z nás byl úplně jiný a bojoval s vlastními démony, mám ale představu, co ti dva kluci, které jsem osobně znal, prožívali. Povím vám, proč tu pořád jsem a můžu vám tohle vyprávět. Proto, aby i další věděli, že přiznat si psychický problém není slabost.

Je to známka síly.