Jan Reindl

„Ani my nechceme zůstat lhostejní k událostem, které v současné době hýbou naší republikou. A proto se my, hokejisté Sparty, tímto připojujeme k prohlášení pražských studentů…“

Byl jsem v takovém transu, že už vlastně ani přesně nevím, jestli jsem text přečetl doslova, nebo říkal vlastními slovy, co mi studenti předepsali na papír, který jsem žmoulal v rukou.

„…požadujeme neprodlené prošetření represivní akce proti účastníkům manifestace konané 17. listopadu. Odsuzujeme brutální zákrok jednotek ministerstva vnitra a žádáme potrestání lidí nesoucích zodpovědnost za tyto činy…“

Protože jsem ale nedávno celé prohlášení viděl v nové sparťanské kronice od Davida Soeldnera, zase si všechno vybavuju. Ano, tohle jsem říkal.

„…dále požadujeme, aby byla zahájena a vedena časově neomezená lidová diskuse o současných poměrech, která bude zahrnovat hledání východisek z katastrofální společenské, politické, hospodářské a ekologické situace. Vyzýváme všechny spoluobčany, aby svou aktivní účastí na nadcházejících akcích vyjádřili svoji solidaritu.“

Jedenadvacátého listopadu 1989. Okamžiky před začátkem domácího zápasu proti Dukle Trenčín. Čtyři dny po divočině na Národní třídě. Nikdy nezapomenu, jak jsem stál uprostřed ledu ve sportovní hale, na tribunách ztichlé publikum.

Je potřeba říct, že podobný výstup asi málokdo čekal. Sportovci a speciálně hokejisti se za našich časů moc politicky neangažovali. Snad jediná výjimka proběhla kdysi na mistrovství světa ve Stockholmu, když si někteří hráči nároďáku přelepili hvězdu na dresu. Ale jinak nic. My jsme prostě hráli hokej, byli jsme naoko amatérští sportovci zaměstnaní v ČKD. Lokomotivka stála přímo na místě dnešní O2 areny. Tam jsme si chodili jenom pro výplaty a jinak se starali pouze o tréninky a zápasy. A občas zašli na pivo. Nikdo z nás nebyl účastník Charty 77 nebo nějak veřejně činný proti komunistům. Pro mě bylo snem hrát hokej za Spartu, toho jsem si hleděl především.

S politikou jsem nechtěl mít nic společného. Když mi estébáci nabízeli, že mi pomůžou vystudovat Právnickou fakultu, na kterou jsem se po vojně přihlásil, pozvánku k nim do Bartolomějské ulice jsem zahodil, načež mě pak už nikdo z nich neobtěžoval. Přitom všichni víme, kolik agentů komunistického režimu se kolem nás pohybovalo, byli i mezi hokejisty a trenéry. V mých očích to jsou stejní lumpové jako ti, kteří zatýkali, týrali a vraždili vlastní lidi, protože režimu posluhovali.

I mě samozřejmě bolševici štvali, ale spíš jen kvůli tomu, že jsme tu žili jako v kleci. Třeba v roce 1984 před zájezdem se Spartou do západního Německa nám všem preventivně sebrali prachy. U Luboše Pěničky pak našli přes tisíc marek až na hranicích, tak ho odsud poslali rovnou domů. Kapesné jsme dostávali dvanáct marek na den, to nebylo nic, takže si každý z nás nějaké peníze proměněné u veksláků schovával, Luboš měl smůlu, že ho vyhmátli. Sice jsme jeli hrát hokej, ale podobné příležitosti byly spíš jako nákupní výjezdy, chtěli jsme něco koupit rodině na Vánoce. Aspoň že jsme vezli na prodej ribana, výstroje, puky, šampus, broušené sklo a plno dalších věcí. Všechno, co místní chtěli.

Ale při návratu nám při kontrolách většinou stejně všechno nakoupené vzali, a ještě jsme dostali různé tresty.

Tyhle věci se nás pochopitelně dotýkaly, ale jinak jsme hráli hokej a nic moc neřešili. Dokud nepřišla revoluce. Rok 1989.

Co přesně se stalo 17. listopadu na Národní třídě, jsme moc netušili. Nebyli jsme tam, takže jediná informace byla, že policajti zbili studenty. Nikdo nevěděl, jak to bylo doopravdy. Dodnes je spousta názorů, co se přesně událo, a spousta jich kolovala i tehdy. Nebavili jsme se o ničem jiném, bylo znát, že se děje něco výjimečného.

Čtyři dny nato nás čekal onen zápas s Trenčínem, před nímž za námi do šatny přišli zástupci studentů a společně s nimi Pavel Wohl, náš bývalý trenér a výrazná postava českého hokeje. Tehdy už kouč národního týmu. Jejich původní požadavek byl, aby se utkání úplně zrušilo, ale Trenčín chtěl mermomocí hrát, tak se vše vyřešilo alespoň trikolorami na našich dresech a prohlášením. Studenti mi jakožto kapitánovi dali papír a zeptali se, jestli bych ho nepřečetl na začátku utkání divákům.

Byla plná hala, jak bývalo zvykem.

Odpověděl jsem, že s tím nemám žádný problém, ale chci to nejdřív oznámit v šatně mužstvu. Po rozbruslení jsem tedy klukům popsal situaci a nečekal negativní reakce. Místo toho jsem byl překvapený tím, co jsem slyšel… V podstatě jsem si tak nějak dal dohromady, že by bylo lepší, kdybych to nedělal. Kdybych žádné prohlášení nečetl.

Kluci vesměs měli strach. Padaly názory, že přijdeme o prémie, možná se nám stane ještě něco horšího. Nikdo totiž nevěděl, jestli už jdou komunisti do hajzlu. Ono se to z dnešního pohledu zdá nepředstavitelné, ale fakt je, že my v tu chvíli ještě netušili, co se bude dít. Jasně, to, že se demonstruje, jsme věděli a dnes je sranda o tom mluvit, protože všichni víme, jak to nakonec dopadlo. Ale my jsme nebyli na Václaváku a televizi se moc věřit nedalo. Říkalo se, že před Prahou stojí tanky a formují se milice.

Vůbec ani nemluvím o tom, co v tu chvíli dělali lidi z vedení, když se dozvěděli, že studenti šli do kabiny a něco se chystá. Předseda hokejové Sparty byl vždycky zároveň předseda ČKD, a tedy politicky angažovaný člověk, vysoce postavený ve straně. Všechno se ale seběhlo během pár minut, šlo to ráz na ráz a nikdo mi nestihl zakázat, abych vystoupil s prohlášením.

Já totiž okamžitě cítil, že to musím udělat. I přes rozpačité názory v kabině. Vzal jsem to na sebe a vyrazil hned po nástupu na led za hlasatelem do boxu časoměřičů, že chci mikrofon.

Odpověděl mi, že v žádném případě. Že nepřipadá v úvahu, abych něco říkal.

Já byl ale odhodlaný. Tak jako jsem se snažil být celý život na ledě obětavý a odvádět hrdinské služby Spartě, tak jsem teď chtěl pomoct studentům a celé zemi.

Jako první mě napadlo, že to zkusím ukřičet na celou halu bez mikrofonu. Říkal jsem si, že kdyby diváci ztichli, třeba by mě slyšeli. Když už jsem stál na středovém kruhu a řešil, jak začít, přijel za mnou rozhodčí Danko z Košic a mikrofon přece jen přivezl.

Vysypal jsem to ze sebe a čekal, co se bude dít.

Následná vteřina ticha byla nekonečná.

Pak aplaus.

Ale jakej!

Doteďka si nejsem jistej, jestli nebyl větší, než když jsme pak na konci sezony vyhráli titul.