Jan Štokr

Na svůj první zápas za volejbalovou reprezentaci jsem si koupil lístek.

Šlo o přípravu před mistrovstvím Evropy 2003, bylo mi teprve dvacet, nebyl jsem v nominaci. Vstupenku za stovku mám dodnes schovanou. Sedl jsem na tribunu a za chvíli ke mně přišel svazový manažer s taškou, prý ať se jdu převléct. Porazili jsme Srby, já nastoupil na pár střídání a to stačilo, abych si vytvořil k nároďáku silný vztah.

O to víc mě po patnácti letech profesionální kariéry trápí, že jde o jediný tým, v jehož dresu jsem neuspěl.

Byl jsem přitom součástí skvělé generace, každá soupiska byla natřískaná vynikajícími hráči. Blokaři Lébl, Rak, Král. Smečaři Novotný, Pláteník, Popelka. Libero Kryštof. Nahrávač Ticháček. Univerzál Konečný a s ním na stejné pozici i já.

Tři, včetně mě, jsme vyhráli Ligu mistrů. Ostatní zastávali role opor v zahraničních klubech.

S výjimkou olympiády jsme postoupili na většinu velkých turnajů, což může říct málokterý kolektivní sport v Česku, jenže z toho nikdy nebyl pořádný výsledek. Většinou se končilo rozpačitě hned ve skupině. Tehdy jsem měl jasno, že za to můžou neustálé změny trenérů. Skoro každý rok přišel nový kouč, většinou cizinec. Pořád se začínalo znova, chyběla jistota, nedalo se systematicky pracovat.

Teď, s odstupem času, si myslím, že to byla chyba i nás, hráčů.

Celému týmu chyběla pokora, netrénovali jsme tak svědomitě jako v klubech. Měli jsme právo být sebevědomí, individuální kvality u nás byly opravdu nadprůměrné, jenže se to přehánělo. Nezabírali ani největší odborníci. Laurent Tillie od nás odešel s rozpaky, ale v roce 2014 dovedl svoji Francii ke čtvrtému místu na mistrovství světa. Argentinec Julio Velasco je dokonce členem volejbalové Síně slávy, s námi vydržel pouze na šampionátu v Argentině 2002.

Tihle dva pánové byli machři a my hráči jim to svým přístupem někdy kazili.

Nebyl daný jasný lídr. Já dával najevo, že o tuhle roli nestojím, a chtěl dělat to, co v klubu. Sázet ve velkém body a nechat řízení na jiných. Neměli jsme vyjasněnou hierarchii. Vycházeli jsme spolu sice úplně v pohodě, ale neuměli se zdravě pohádat. Když někdo přišel s tím, že se mu něco nelíbí, bralo se to jako výčitka. Což naše ega, zvyklá na pochvaly, moc nepřijímala.

Došlo to do fáze, kdy do toho kecal úplně každý. I funkcionáři, což už bylo totálně mimo.

Jeden takový moment poznamenal i mě. Před nastoupeným týmem mi bylo důrazně řečeno, že jsem namachrovaný. Jen proto, že jsem se neformálně bavil s volejbalisty soupeře, které jsem znal z italské ligy. Bylo to zbytečné. Udělal jsem spoustu chyb, ale myslím, že hvězdné manýry ke mně nepatřily.

Dotklo se mě to, nesrovnal jsem se s tím a hrál pak ještě hůř, později mi však tahle zkušenost pomohla. Byl jsem obezřetnější.