Jan Svoboda

Nejhorší je, že nevím, co bude.

Řeším problém, který se netýká sportu, proto žiju úplně jinak, než jsem původně plánoval.

Hrál jsem fotbal, miloval to a chtěl se živit jako profík. Říkali, že jsem měl velký talent, v dorostu Meteoru na mně stavěli tým. V reprezentaci U16 a U17 jsem se potkal mimo jiné s Milanem Barošem. Nakonec se ukázalo, že byl úplně jinde. Kvalitou hry i psychickým nastavením. Byl normální, na rozdíl ode mě.

Moje diagnóza se jmenuje bipolární porucha, dřív se jí říkalo maniodepresivní psychóza. Jde o duševní onemocnění způsobené nedostatkem serotoninu, což je látka, která přenáší nervové vzruchy. Je mi sedmatřicet a myslím, že budu do konce života na tlumicích prášcích, stabilizátorech nálad a antidepresivech. Jinak by u mě hrozily výrazné výkyvy chování, sklony k agresivitě, násilí, sexuální promiskuita, nerozvážné utrácení peněz, ztráta sociálních zábran. Tak to alespoň píší v chytrých knihách.

Stejnou nemocí trpěli třeba zpěvák Petr Muk, herec Miloš Kopecký, spisovatel Ota Pavel.

Nejsem známá osobnost jako oni.

Nejsem ani žádný kladný hrdina příběhu, který chci vyprávět, protože jsem si dlouho nechtěl připustit, že je něco špatně. Zažil jsem kvůli tomu spoustu absurdit. Rychlý fotbalový pád doprovozený devíti operacemi kolen, zkrachovalé vztahy protkané šílenými situacemi a nesoulad s nejbližšími.

Chvíle, kdy jsem měl nutkání vyskočit z okna.

Scény, jak se snažím roztřískat si hlavu o zeď.

Měsíc v Bohnicích.

Zachránili mě psi. Argo, Enya, Brann, Bragi, Kent a Conn. Sibiřští huskyové, úžasná smečka, jejíž jsem teď součástí. To, co dělám posledních šest let, se jmenuje mushing, jízda se psím spřežením. Závodím teprve dvě sezony a loni jsem se stal mistrem republiky se dvěma hafany na koloběžce.

Vzájemně na sebe spoléháme a nevím, jestli bych bez nich zvládl žít. Spíš ne. Jsem samotář, který se postupně dobrovolně vzdal společnosti. Bydlím v trampské osadě, kam jezdí ostatní jen na víkendy, přehnaný kontakt s lidmi by mě stresoval.

Proč o tom mluvím… Protože vím, že v tom nejsem sám.

Když jsem zaznamenal, že několik českých fotbalistů v poslední době spáchalo sebevraždu, bylo mi smutno. Ještě víc mě mrzelo, jak to pak dostali sežrat v internetových diskuzích, kde je hodně lidí označilo za slabochy. Znal jsem ty kluky od vidění, nejdřív z mládežnických turnajů, pak z pražského baru Kozička, tam se točí jeden hráč za druhým. Nejen ti, kteří to dotáhli do ligy, ale i takoví jako já, jejichž sen o kariéře skončil dřív, než vůbec začal.

Nevěřím, že se za tragédiemi Davida Bystroně, Františka Rajtorala a Pavla Pergla skrývala pokaždé pouhá bezradnost z osamění a z konce kariéry, nebo dokonce to, že kluci spadli do dluhů a nevěděli, jak z nich ven. Když je někdo citlivější jako třeba Franta, který byl jen o pár let mladší než já, je to průšvih. Zrovna u něj si myslím, že šlo o vážnější problém. Možná si taky vybavíte, že v nejlepší éře v Plzni chvíli vůbec nehrál a mluvilo se o únavovém syndromu. Jsem přesvědčený, že měl těžké deprese, válel se doma a nemohl vstát z postele.

Jen tak, ze dne na den, podivně, zdánlivě bez důvodu. Jestli se to samé opakovalo o pár let později, když byl během angažmá v Turecku opuštěný někde u syrských hranic, muselo to být ještě horší.

Na vlastní kůži jsem poznal, že pokud jste nemocní a neřešíte to, neskončíte nikdy dobře.