Ján Svorada

Jel jsem svůj vlastní závod.

Vůbec jsem se nedíval, kdo je za mnou, šlo mi jen o to, nezůstat zavřený v pelotonu na posledních pěti stech metrech. Vpředu nejeli žádní spolujezdci a jen jsem se modlil, že jsem plány soupeřů odhadnul dobře. V nájezdu do cíle jsem byl třetí a borec přede mnou, který rozjížděl tempo, svěsil nohy.

Teď. Teď to půjde.

Dvě stě padesát metrů před páskou. Pravá zatáčka, ve které se před nájezdem do cílové rovinky nebrzdí. Nejtěžší převod. Čelo cyklistického balíku bylo natažené, jeli jsme rychle, možná padesátkou, a když přede mnou odstřídal poslední člověk, neměl jsem jinou možnost než nastoupit. Za mnou se snažil vyvézt Paolo Bettini, skvělý klasikář a pozdější mistr světa, ale jel nadoraz a neměl na to. Vzdal to, vystoupil si a tím za mnou vznikla dvoumetrová díra.

Zabral jsem a mezera se každým šlápnutím zvětšovala. Během pár vteřin jsem měl na ostatní náskok několika délek. Tohle vyjde. Věděl jsem to už sto metrů před tím, než jsem ve vítězném gestu roztáhnul ruce. Cílová rovinka v Paříži je celkem dlouhá, ale tenkrát mi přály podmínky. Foukalo mírně do zad a lidi za mnou museli podat stejný výkon, protože s příznivým větrem pro ně nebyla jízda v háku takový benefit.

Otočil jsem se, jednou, podruhé, potřetí. A za mnou nikdo. Bylo to stejně jednoduché, jako to vypadalo v televizi.

V roce 2001, 29. července, jsem vyhrál poslední etapu Tour de France na Champs Elysées a vím, že mě má s tímto momentem spojeného skoro každý, kdo mě někdy viděl sedět na kole.

Můj finiš tehdy všechny soupeře překvapil, protože pozornost byla upřena na souboj největších sprinterských es Erika Zabela a Stuarta O'Gradyho. Tihle dva se do posledního dne přetahovali o zelený dres v bodovací soutěži, první jmenovaný vyhrál o chlup poslední spurt a v celém závodě byl lepší o pouhý bod.

Ten den ale byli v cíli oba až za mnou.