Jan Veleba

„Proč má ten starej sráč, kterej v životě nic nedokázal, tolik peněz?“

Je to nestandardní dotaz. Tím spíš, když jste jeho předmětem vy. Tím spíš, když ho vysloví váš bývalý trenér, kterého jste dlouho uznávali jako autoritu a věřili, že pro vás chce to nejlepší. Tím spíš, když jde o člověka, který vedl několik mistrů světa a ví moc dobře, jak funguje ranking světové atletické federace i systém českých středisek vrcholového sportu.

Tuhle poznámku na moji adresu pronesl na reprezentačním soustředění na Tenerife Dalibor Kupka, kouč šampionů, jakými byli a jsou Roman Šebrle, Zuzana Hejnová nebo Pavel Maslák. Když k tomu došlo, byl jsem zrovna na druhé straně stadionu. Jinak bychom po sobě asi skočili. V tu chvíli bych se neudržel, protože šlo o jednu z dlouhé série nelichotivých poznámek, které na mě má od chvíle, kdy jsem udělal to, čemu nejspíš nikdy nevěřil.

Jmenuju se Jan Veleba a kromě ocenění „starej sráč“ jsem rovněž český rekordman v nejkratším sprintu na sto metrů.

Ten druhý titul jsem měl už předtím, než jsem se stal na šest let členem Dálovy skupiny. Pak jsem o něj přišel a vzal si ho zase zpátky rok poté, co jsem od tohohle trenéra odešel. Společně s parťákem ze štafety a zároveň soupeřem Zdeňkem Stromšíkem držím nejrychlejší čas národní historie v hodnotě 10,16.

Dokázal jsem to až ve dvaatřiceti letech, tedy v době, kdy už většina lidí v mé disciplíně balí kariéru.

Můj bývalý kouč, který má mnohem známější jméno a xkrát větší kredit než já, je prudká povaha. Vždycky jsem věděl, že se neumí chovat. Na druhou stranu jsem k němu měl úctu jako k člověku, který mi pomohl poznat profesionální atletiku. Spletl jsem se. Došlo mi, že mě celou dobu bral jako sportovní nulu.

Rozhodl jsem se, že se pokusím prezentovat jinak.

Důvodem, proč si čtete tyhle řádky, není přiživit se na konfrontaci s člověkem, který měl dlouho v české atletice auru „pana nedotknutelného“. Spíš mi jde o to, zviditelnit něco úplně jiného, co má na rozdíl od pomluv a intrik smysl. Chci ukázat svou cestu a hlavně přístup, díky nimž jsem tím, kým jsem.

Přestože si uvědomuju, že jsem z pohledu mainstreamu „no name“.

Ano, nikdy nevyhraju mistrovství světa a mým vrcholem možná bude to, že se na stometrové trati kvalifikuju na olympiádu.

Zároveň věřím, že jsem položil základy něčeho, co může přetrvat mnoho dalších let. Dostal jsem se do bodu, kdy jsem velmi hrdý na svou práci. Mám maximálně čisté svědomí v tom, co jsem si vydřel a jakým způsobem jsem si to vybojoval. Cítím v sobě touhu i ambice pokračovat co nejdéle a potom chci mít ideálně ještě větší zodpovědnost jako kvalitní trenér.

Víte, i když mě možná ani neznáte, jsem ve čtyřiatřiceti letech na vrcholu. Jsem součástí zlaté éry českého sprintu, kdy spolu a zároveň proti sobě závodí tři nejrychlejší chlapi naší historie. Vedle mě a Zdeňka je to ještě Dominik Záleský, můj svěřenec s osobákem 10,24. Díky tomu, že předvádíme opakovaně vysoké výkony, se nám začíná věřit. Už nejsme opomíjená disciplína, dokonce si troufám tvrdit, že vedle silných skupin oštěpařů a vrhačů patříme do popředí. Projevuje se to na výši podpory, která je na svazu i v armádní Dukle jasně tabulkově daná.

Máme prostě jen a přesně to, co si zasloužíme. Stejně jako všichni ostatní.

To, jak mě Dála označil, mělo ještě jednu souvislost. Udělal to před všemi mladými sprintery, kteří jsou zatím logicky mnohem horší než já. Pro kluky s časem 10,80 je moje výkonnost něčím z říše snů. Nejsem žádná hvězda, ani si na ni nehraju, ale pamatuju si, jak jsem to kdysi měl já sám. Vždycky jsem vzhlížel k tomu nejlepšímu ve své disciplíně, jímž byl tehdy Jiří Vojtík, dvojnásobný olympionik na dvoustovce. Chtěl jsem se mu co nejvíc přiblížit a odkoukával jsem, jak pracuje.

Výstup na Tenerife hnul s mým egem a vnímám to jako určitou transformaci. Minimálně u sebe.

V předchozích letech, možná celé minulé desetiletí, bych se s tím, co a jak se o mně povídá, smířil a zalezl bych. Nic bych zbytečně nehrotil, asi bych si navíc sám pro sebe řekl, že by mi jakákoliv reakce v důsledku ještě víc ublížila.

Změnil jsem se. Začal jsem věřit sobě i tomu, co dělám. Stejně tak věřím, že se postupně změní zásadní věci v české atletice.