Jan Vojáček

Svalové záškuby.

Akutní bolesti zad.

Brnění a třes rukou.

Někdy mi po lýtkách jezdily vlnky, jindy mi tikalo oko.

Pořád jsem nemohl pochopit to neustálé napětí uvnitř sebe, které se začalo somatizovat, chcete-li ztělesňovat.

Proč se mi to děje, když mám na první pohled dokonalý život, kde všechno vychází, jak má? Proč jsem extrémně stydlivý, když mám jako fotbalový brankář nakročeno do olomouckého áčka? Proč v osmnácti letech neumím navázat konverzaci se slečnou, natož s nějakou začít normální sexuální život, když se holkám evidentně líbím?

Pokud člověku něco chybí a necítí se sám v sobě dobře, začne hrát hry. Navenek jsem držel sebevědomou masku baviče a usměvavého vtipálka. Vysportovaná postava. Premiant gymnázia, který se dostal po vzoru dědy a táty na medicínu. Frajer s pověstí děvkaře.

Hodně vrstevníků si do mě promítalo svoje představy o tom, jak vypadá někdo, komu se daří.

Varna, Belmondo, Meex, Pevnůstka. V těchhle studentských klubech, kam jsme jako mladí fotbalisté Sigmy chodili celkem často, jsem měl auru toho, kdo každý týden sekne jinou babu. Jen já ale věděl, že jsem se skoro žádné nedotknul. To vědomí pro mě bylo extrémně frustrující, dostávalo mě pod ještě větší tlak. Navíc jsem si říkal, do prčic, vždyť mám všechny předpoklady, aby mi to na tomhle poli šlo, tak proč to nejde! Nebyl jsem schopný projevit se přirozeně, o to víc nafoukaně jsem vypadal.

Právě v tu dobu se začaly projevovat podivné problémy. Jako studenta medicíny s plnou hlavou informací mě drtily strachy, co všechno by to mohlo být. Nejdřív jsem se sám snažil najít příčinu, ale nikam to nevedlo. Obavy mě nepustily na žádné vyšetření, rozhodnul jsem se symptomy ignorovat, což je mimochodem styl mnoha doktorů.

Touhle cestou jsem doklopýtal k samým jedničkám ze státnic a k pozici jednoho z mála vysokoškoláků s titulem MUDr. v nejvyšší české i slovenské fotbalové lize.

Z vnějšího pohledu to navíc pořád vypadalo, že jsem úspěšný.