Jaroslav Šíma

„Máš ho za sebou! Nevidím!“

Jirka Holeček řval, že mu ve výhledu překáží protihráč, proto jsem ho začal hned odstrkávat. Jenže tenhle pařez se jen tak nedal, s tím byla jiná práce než s většinou ostatních, což jsem za všechny ty roky našich vzájemných zápasů věděl moc dobře.

Jarda Holík. Jeden z mála těch, kteří se nebáli.

Puk se zrovna nějak motal pod Jirkou, do něhož začal Jarda šít. Mlátil ho přes kotníky a dloubal mu hokejkou do břicha, když už ležel. Choval se dost drze.

„Jdi do hajzlu,“ pustil jsem se do něj. Určitě jsem volil i ostřejší slova.

On mi to však vrátil stejným způsobem, a přestože jsem ho odstrkával, nehnul se z místa. Rafli jsme se, načež mě tím, že se ke mně v takovou chvíli otočil zády, vytočil k nepříčetnosti. Úplně mnou pohrdal. To už jsem neunesl.

Dodnes si pamatuju, jak mi ve vteřině, kdy jsem zvedal hokejku nad hlavu, problesklo, že provádím špatnou věc.

Nedělej to. Nedělej to!

Pohyb už ale nešel zastavit. Na poslední chvíli jsem tak hůl nechal jen vlastní vahou klesnout dolů. Majznul jsem Holíka po makovici, ale udělat to vší silou, i přes tu helmu bych mu ji snad rozpůlil.

Průšvih byl na světě.

Svoje jsem si pak užil v kabině. Samozřejmě mě vyloučili do konce zápasu. V tu chvíli jsme ještě vedli 2:0, během dlouhé přesilovky však Jihlava postupně nastřílela tři góly a skóre otočila. Každý další rachot a řev domácích fandů v ochozech mě strašlivě zabolel.

Seděl jsem v šatně jako opařený a ještě když se kluci vrátili z ledu, ve mně pořád bublala zlost. Nikdo mi nic nevyčítal, já sám moc dobře věděl, co jsem provedl. Nechal jsem tým na holičkách.

Pak jsem ztuhnul. Ve dveřích se totiž objevil někdo, koho bych nečekal.

Ne, že by se snad přišel omluvit, Jarda Holík tam stál vysmátý, jako by se nic nestalo.

„Gustindo, tady máš ty brusle…“

Dobře, byli domluvení s Gustou Havlem, mým spoluhráčem, že si mají něco předat, ale suverénní výraz, s nímž napochodoval do prostorů našeho mužstva, mě zase rozpálil. Po tom, co se stalo na ledě, má tuhle drzost? Co tu sakra dělá? Přiskočil jsem k němu, chytil ho pod krkem a namontoval ho na futra. „Co blbneš?“ hlesnul, než začal modrat. Klika, že se mezi nás vrhli ostatní a rvali mě od něj pryč, protože bych ho snad býval vážně uškrtil.

Tahle situace zůstala dlouhé roky jen mezi námi, sekera přes hlavu se ale samozřejmě řešila veřejně. Psal se rok 1974 a socialistický sportovec, obránce TJ Sparta ČKD Praha a člen reprezentace si takové chování nesměl dovolit. A proti osobnosti armádního klubu!

Odsoudili mě jako psance a ještě jsem si o sobě přečetl zajímavé věci i od lidí mimo sportovní prostředí. Třeba herec Zdeněk Řehoř prohlásil do novin, že poprvé viděl pokus o zabití na ledě. Dostal jsem pěknou paletu a na svou dobu celkem i drastickou pokutu.
„Soudruhu, dopustil jste se…“ spustil tehdejší předseda svazu Andršt, než jsem ho přestal vnímat.

Nemělo cenu se bránit. Uznal jsem, že jsem to přehnal, že se jednalo o výpadek, jaký se neměl stát. Měl jsem si zlost nechat na později, klidně to Jardovi vytmavit až při odchodu do kabin.

Ale stalo se.

Jak se začátkem pětasedmdesátého roku po téměř dvou měsících blížil konec mého zatčení, kouknul jsem do rozpisu. Poprvé, co jsem směl zase hrát, měla do Prahy přijet jako soupeř… Ano, Jihlava.

„Ty, Luďku, já bych se na to nejradši vykašlal, ať není zase nějaký průšvih,“ říkal jsem trenérovi Bukačovi.

„Naopak,“ odvětil bez váhání, „nastoupíš a já tě budu střídat tak, abys hrál pořád na Holíka. A kde budeš moct, tam mu jí natankuj. Ukaž mu, co umíš.“

No, nemusel mě pobízet dvakrát.

Na ten zápas bylo narváno ještě víc než obvykle. Lidi se mohli podělat, sotva mě uviděli vcházet na led. Zato na Holíka pískali, že z toho bolely uši.

Bukač dodržel, co předeslal, a nevynechal jedinou možnost, kdy mě na Jardu mohl nasadit. Zase se jiskřilo, to když jsem ho jednou sejmul u mantinelu a on, jak se otáčel, mi hokejkou roztrhnul ret, že mě museli sešívat. Ještě se tím potom chlubil do televize.

My ale vyhráli a on mi pak nepodal ruku. To však byla v našem případě skoro tradice už z dřívějších časů. Střídali jsme se. Jednou jsem ji nepodal já jemu, příště zase on mně.

Měli jsme spolu rozbroje už z vojny, jako mladý jsem narukoval do Dukly. Při tréninku jsem tam Jardovi jednu pěkně natancoval a jak jsem ze souboje odjížděl, ucítil jsem pořádnou řachu přes záda.

„Bažante zasranej, běž do prdele…“

Zlomil o mě hokejku.

Odpověděl jsem mu, že to neměl dělat. Víc jsem si k němu jakožto mazákovi nedovolil, ale dodal jsem, že jestli budu ještě někdy v budoucnu hrát ligu, ať počítá, že si se mnou užije.

Docela jsem to odhadnul.

Netušil jsem, jestli se jako hokejista prosadím, po vojně jsem ale odešel do Gottwaldova a moje kariéra se přece jen rozvinula, především později ve Spartě. S Jardou jsme tak na sebe naráželi roky. On byl pro svůj tým důležitý, vytvářel rozruch, kdežto já byl ten, kdo se měl starat o pořádek před vlastní brankou. Nikdo jiný z našeho týmu nebyl schopný Jardu srovnat, proti mně se neprosadil tolik jako proti jiným, a Bukač to moc dobře věděl.

Setkání Holíka se Šímou tak představovalo zaručenou zábavu.

Třeba i pro spoluhráče z reprezentace. Vzpomínám, jak jsem jednou dorazil na sraz národního mužstva na poslední chvíli a u stolů po čtyřech zůstalo už jen jediné volné místo.

Vedle Jardy Holíka.

Podle mě to kluci udělali schválně a čekali, jak zareaguju. Jaképak cavyky, normálně jsem si přisednul. Mě nevadilo se s ním v civilu bavit jako s každým. Tak to má přece být. Na ledě se něco stane, něco se prožije, ale žádná zlost netrvá věčně. Jsou věci, které se dají odpustit, a tohle byla jedna z nich. Po exhibici na mých padesátinách jsme si dokonce i ty ruce podali. Handrkování bylo dost.

Jarda byl každopádně vynikající hráč, měl můj respekt za to, jak se nezdráhal kamkoliv strčit nos. Nebyl takový bruslař, vždycky někam dopajdal, ale měl pro strach uděláno. Vždyť za nároďák proti Rusákům si dovolil i na Ragulina, což byl ohromný chlap, vážil přes sto kilo. Jarda měl možná lehce nad osmdesát a stejně na něj vyskakoval jako tajtrlík. Ragulin ho pak smáznul jednou ranou, až se válel, ale on do toho šel příště znovu. Stejně hrál i v lize.

Já vždycky ctil fair play. Přesto, jak tvrdě jsem hrál, nikdy jsem se ani nepral. Zakládal jsem si na tom, ostatně si se mnou ani nikdo radši nechtěl nic začínat. Mně stačilo vědět, že přese mě hráč neprojede. A pokud projede, tak ať ho to aspoň bolí. Bylo mi jedno, kdo proti mně nastupuje, se všemi jsem byl v civilu kamarád, ovšem na ledě ostatní věděli, že si musejí dávat pozor. Neprováděl jsem ale nic sprostého, nesnášel jsem levárny.

Paradoxně, nakonec si mě spousta lidí pamatovala proto, že jsem někoho majznul hokejkou po hlavě…