Vstupte do klubu Bez frází a získejte přístup ke kompletnímu obsahu.
S úctou
Cesta na střelnici vedla přes podmáčenou louku, kde jsem se skoro vždycky zaprasil. Nebylo to jen bahno. Muselo se přes kravín a každý obvykle vyšlápnul i nějaké lejno, naštěstí to nikdo nemusel moc řešit, protože se nadílka obvykle z bot v rámci tréninku vyběhala.
Zázemí biatlonistů v Jilemnici bylo touhle specialitou pověstné. Opuštěná jáma a v ní šest stavů, pár kovových sloupů a dřevěná budka. Trefili sem jen místní.
Mám tohle místo pevně spojené s celou kariérou.
Podobně jako bronz ze sprintu v Soči, díky kterému jsem se stal prvním českým olympijským medailistou v biatlonu. Podobně jako oblíbené areály v německém Ruhpoldingu a v Novém Městě na Moravě, kde nám při střelbě řvalo za zády dvacet tisíc diváků a já na těchhle stadionech dojel na mistrovství světa třetí v individuálním závodě a ve smíšené štafetě.
Pokaždé, když si vzpomenu, kde jsem odmala trénoval, uvědomím si, že biatlon vždycky byl, je a snad i dál zůstane sportem normálních lidí.
Za třináct let, co jsem jezdil v nároďáku, se přitom neuvěřitelně proměnil.
Z okrajové disciplíny se stal v jednu dobu nejsledovanější zimní sport v Česku.
Většina z nás se ale tímto boomem nenechala strhnout. Sám jsem nikdy neměl pocit, že bych se měl začít chovat jinak. Udržel jsem si nastavení z doby, kdy si lidi pletli biatlon, badminton a duatlon.
Byl to konec konců i můj případ.
Až do nástupu na gymnázium jsem o téhle disciplíně nevěděl vůbec nic. Ani to, že existuje. Přitom už bylo po olympiádě v Naganu, kde zajel Ivan Masařík čtvrté místo, což jsem zjistil až po pár měsících tréninku. Dostal jsem se k tomuhle sportu jako běžec na lyžích.
Určitě vás hned napadne – jasně, mezi hlaďaři mu to nešlo, tak šel k myslivcům.
Úplně tak to ale nebylo.
U nás v Jilemnici se pro tenhle krok rozhodlo hodně dětí, protože biatlon byl kamarádský, zatímco běžci na lyžích všechno brali víc prestižně a dost se mezi sebou hecovali. Měl jsem kliku. Oba rodiče závodili na běžkách, takže brzy poznali, že to neprožívám a nejsem schopný vytrhnout si nohy ze zadku.
Pak stačilo, aby se mamka jednou zapovídala s Jindrou Šikolou, pozdějším trenérem naší aktuální jedničky Veroniky Vítkové, a domluvili se, že to zkusím jinak.
Na starost mě dostal Zdeněk Hák, bývalý šéftrenér, kterého všichni brali jako odborníka a autoritu. Měl dar, že uměl v lidech probudit zápal, pod ním jsem sport konečně začal prožívat.
Rostl jsem postupně. Výhodou bylo, že jsme měli odmala skvělý tým, kde jsem se hodně potkával s Ondrou Moravcem a Michalem Šlesingrem. Pomáhala mi i pravidelnost, přišlo mi normální, že jsem pořád v akci. Podobně jako skoro všichni ve městě, i my jsme si přizpůsobovali program tak, abychom se mohli hýbat. Sportovní gympl byl jen pro nejlepší, dnes jsou bohužel rádi, pokud naplní v ročníku aspoň jednu třídu.
Vyrůstal jsem v době, která byla oproti té dnešní o poznání skromnější.
Došlo mi, že dělám sport, kde můžu být jeden den první a druhý den padesátý, ale i naopak.
Když jsem se po maturitě dostal do střediska vrcholového sportu a snažil se prosadit do A-týmu, živili mě především rodiče. Neměl jsem plat, jen cestovní diety.
Pokud svaz sehnal sponzora, dal nám jeho nášivku a my si ji museli zalátat na kombinézu sami.
Po prvním výrazném výsledku, zlatu ve sprintu na mistrovství Evropy 2006, jsem si maloval, jak si za odměnu koupím nový počítač. Peníze na něj nakonec nestačily, ale pro mě bylo stejně víc než pohled na účet důležité zjištění, že můžu být dobrý. Moje výkony totiž byly na úrovni Bělorusa Vladimira Dračeva, tehdejší špičky.
Došlo mi, že dělám sport, kde můžu být jeden den první a druhý den padesátý, ale i naopak. Nikdy jsme navíc nebyli úplně špatní. Katka Holubcová a Roman Dostál byli mistry světa, na stupních vítězů jezdili i Zdeněk Vítek a Michal Šlesingr.
Toužil jsem aspoň jednou zažít to, co oni.
Nakonec jsem poznal mnohem víc.
Rozuzlení si přečtou jen členové Klubu Bez frází
Za 199 Kč měsíčně na vás čeká pointa tohoto i spousty dalších inspirativních příběhů, jedinečné texty plné souvislostí od respektovaných autorů, podcasty a setkání s osobnostmi. Sportovní svět tak, jak ho jinde nenajdete.
Vstoupit do Klubu
Inspirativní příběhy vyprávěné výjimečnými sportovci, jedinečné texty od novinářských osobností plné překvapivých souvislostí, podcasty nabité informacemi a setkání s osobnostmi. Pohled na sportovní svět tak, jak ho jinde nenajdete.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází