Jegor Cykalo

Tatínku, co se děje?

„Začala válka.“

Držel jsem u ucha telefon, a kromě hlasu rodičů vnímal i divné vzdálené zvuky. Jen občas, ale o to intenzivněji. Byly to výbuchy a střelba. První, co jsem cítil, byla bezmoc. Trčel jsem v Praze, zatímco se všechno odehrávalo v Kyjevě, čtrnáct set kilometrů daleko ode mě. V devátém a zároveň posledním patře našeho paneláku v části Rusanivka.

Mluvili jsme spolu hodinu a půl a já tomu pořád nerozuměl.

Ve středu večer, 23. února 2022, jsem šel normálně spát, abych si odpočinul a byl další den čerstvý na trénink s béčkem FK Teplice, které mě vzalo na zkoušku. Kvůli tomu jsem přijel do Česka – využít každou šanci, abych se mohl stát profesionálním fotbalistou.

Ve čtvrtek v půl šesté ráno zazvonil telefon a rodiče mi začali popisovat, že ruská armáda zaútočila na většinu důležitých míst na Ukrajině, včetně velkých měst.

Pomalu jsem si uvědomoval, že se všechno, co říkají, opravdu děje.

Začala válka.

Od téhle chvíle jsem nemohl usnout. Nemohl jsem se na nic soustředit. Nebyl to stres ani deprese, spíš zvláštní apatie, kdy jsem byl myšlenkami pořád se svými nejbližšími, pro které jsem nemohl nic udělat. Šel jsem na trénink, který probíhal v úplné mlze.

Před ním, během něj i po něm mi celou dobu vibroval telefon.

Kamarádi a příbuzní posílali fotky a videa, jak na naši zemi míří cizí armáda. Tanky na silnicích, stíhačky a bombardéry ve vzduchu. Zoufalí a vyděšení lidé.

Celá Ukrajina vypadala úplně jinak, než jak jsem ji znal. Všechno se změnilo.

Sledoval jsem to z místa, kde byl úplný klid. Z bezpečí obydlí kamarádů, kteří se mě v Česku ujali, protože uvěřili mému sportovnímu potenciálu… Pořád jsem nemohl přijít na to, jestli by mi nebylo líp doma s mojí rodinou. Myslel jsem jen na to, aby se nikomu nic nestalo.

Volali jsme si každou hodinu. Tatínek s maminkou se rozhodli zůstat v bytě i první noc bojů. Nešli se schovat do sklepa ani do krytu, podobně jako většina lidí věřili, že tam, kde jsou, nakonec k ničemu nedojde. Měli však zakázáno rozsvěcovat světla, aby se nestali náhodným cílem. Ze strachu nemohli usnout a já si pořád nastavoval budík, abych je kontroloval.

Pokaždé jsem je přesvědčoval, aby se rychle sbalili a utekli. Každá nová informace ve mně totiž vyvolávala ještě větší obavy z toho, co může přijít.

V pátek už bylo jasné, že ruská armáda dostala za úkol dostat se do Kyjeva. Všichni jsme pochopili, že tohle jen tak neskončí, a rodiče nasedli do auta a vyrazili k západní hranici směrem na Užhorod. Když musíte opustit svůj domov, protože hrozí, že ho zničí rakety, znamená to jen jednu jedinou věc.

Začala válka.