Inspiroval vás tento příběh? Svěřte nám svůj e-mail a budeme vám posílat i ty další.
Odesláním formuláře uděluji souhlas se zpracováním svých osobních údajů za účelem odebírání novinek.
Tatínku, co se děje?
„Začala válka.“
Držel jsem u ucha telefon, a kromě hlasu rodičů vnímal i divné vzdálené zvuky. Jen občas, ale o to intenzivněji. Byly to výbuchy a střelba. První, co jsem cítil, byla bezmoc. Trčel jsem v Praze, zatímco se všechno odehrávalo v Kyjevě, čtrnáct set kilometrů daleko ode mě. V devátém a zároveň posledním patře našeho paneláku v části Rusanivka.
Mluvili jsme spolu hodinu a půl a já tomu pořád nerozuměl.
Ve středu večer, 23. února 2022, jsem šel normálně spát, abych si odpočinul a byl další den čerstvý na trénink s béčkem FK Teplice, které mě vzalo na zkoušku. Kvůli tomu jsem přijel do Česka – využít každou šanci, abych se mohl stát profesionálním fotbalistou.
Ve čtvrtek v půl šesté ráno zazvonil telefon a rodiče mi začali popisovat, že ruská armáda zaútočila na většinu důležitých míst na Ukrajině, včetně velkých měst.
Pomalu jsem si uvědomoval, že se všechno, co říkají, opravdu děje.
Začala válka.
Od téhle chvíle jsem nemohl usnout. Nemohl jsem se na nic soustředit. Nebyl to stres ani deprese, spíš zvláštní apatie, kdy jsem byl myšlenkami pořád se svými nejbližšími, pro které jsem nemohl nic udělat. Šel jsem na trénink, který probíhal v úplné mlze.
Před ním, během něj i po něm mi celou dobu vibroval telefon.
Kamarádi a příbuzní posílali fotky a videa, jak na naši zemi míří cizí armáda. Tanky na silnicích, stíhačky a bombardéry ve vzduchu. Zoufalí a vyděšení lidé.
Celá Ukrajina vypadala úplně jinak, než jak jsem ji znal. Všechno se změnilo.
Sledoval jsem to z místa, kde byl úplný klid. Z bezpečí obydlí kamarádů, kteří se mě v Česku ujali, protože uvěřili mému sportovnímu potenciálu… Pořád jsem nemohl přijít na to, jestli by mi nebylo líp doma s mojí rodinou. Myslel jsem jen na to, aby se nikomu nic nestalo.
Volali jsme si každou hodinu. Tatínek s maminkou se rozhodli zůstat v bytě i první noc bojů. Nešli se schovat do sklepa ani do krytu, podobně jako většina lidí věřili, že tam, kde jsou, nakonec k ničemu nedojde. Měli však zakázáno rozsvěcovat světla, aby se nestali náhodným cílem. Ze strachu nemohli usnout a já si pořád nastavoval budík, abych je kontroloval.
Pokaždé jsem je přesvědčoval, aby se rychle sbalili a utekli. Každá nová informace ve mně totiž vyvolávala ještě větší obavy z toho, co může přijít.
V pátek už bylo jasné, že ruská armáda dostala za úkol dostat se do Kyjeva. Všichni jsme pochopili, že tohle jen tak neskončí, a rodiče nasedli do auta a vyrazili k západní hranici směrem na Užhorod. Když musíte opustit svůj domov, protože hrozí, že ho zničí rakety, znamená to jen jednu jedinou věc.
Začala válka.
Pamatuju si prázdné výrazy lidí z Doněcku, kteří přijeli do Kyjeva, když se u hranic s Ruskem rozpoutal v roce 2013 konflikt separatistů.
Bylo mi dvanáct a nevěděl jsem, co se děje. Teď už to vím.
Pocity, kdy jste stovky nebo tisíce kilometrů od domova a netušíte, jestli se do něj někdy vrátíte, může pochopit jen ten, kdo to sám zažil. Je ve vás prázdno.
Z doněcké oblasti přitom pocházím i já. Narodil jsem se v roce 2001 ve městě, které se tehdy jmenovalo Artemivsk. Celý region byl docela normální, ale vědělo se také to, že je tam i dost lidí, kteří dělají velký byznys. Sídlil tam i miliardář Rinat Achmetov, nejbohatší Ukrajinec a mimo jiné prezident týmu Šachtar Doněck. To díky němu vznikla Donbas Arena, jeden z nejmodernějších fotbalových stadionů na světě, kde se hrálo čtvrtfinále a semifinále EURO 2012.
Když se začalo bojovat o to, jestli území zůstane Ukrajině, nebo půjde o autonomii podporovanou Ruskem, bydleli jsme už v Kyjevě.
Rodiče se rozhodli přestěhovat, když mi bylo pět, protože nemohli najít dobrou práci a neměli moc peněz. Vlastně neměli vůbec žádné peníze a chtěli mít lepší život, aby uživili dvě děti. Mě a o šest let staršího bráchu. Jeli do hlavního města, kde měli kamaráda, se kterým začali podnikat. Tatínek jako stavbyvedoucí a maminka jako interiérová a zahradní designérka. Našli jsme byt na sídlišti Rusanivka, což je velký uměle vytvořený ostrov na řece Dněpr, a začali jsme se mít líp.
Maminka mě v šesti letech přivedla na nábor do Dynama Kyjev. Přišel jsem na úplně poslední ukázkový trénink a dali mě do druhého týmu, kde nás bylo padesát. Všechno se odehrávalo na báze pojmenované po známém trenérovi Valeriji Lobanovském. Byl to velký areál na Nivkách, kde trénovaly všechny mládežnické týmy od šesti do šestnácti let. Za dva měsíce trenér rozhodl, že mě posune do první kategorie, a začal jsem hned hrát.
Fotbal byl od té chvíle skoro celý můj život.
Ráno jsem vstal, odjel do školy a pak většinou rovnou na trénink. Po něm mě ale čekala další příprava, s tatínkem. Jakmile zjistil, že ze mě něco může být, začal se na mě chodit dívat. Přišlo mu, že kondiční příprava v klubu není dostatečná, a když mi bylo osm, vzal si to na starost.
Vedle Dněpru byl les, kam mě bral skoro každý den. Běhali jsme, plavali, posilovali. Tatínek, kterému už tou dobou táhlo na padesát, to měl rád, ale já ne. Bylo to pro mě moc těžké, úplný masakr na tělo i na hlavu. Chtěl po mně vždycky o krok vyšší úroveň, než jsem byl schopný zvládnout.
V zimě mě posílal do studené řeky, klidně na několik minut. Jeho specialitou byla výdrž ve dřepu a nejdéle jsem v něm musel vydržet během jednoho tréninku celkem hodinu, pak jsem nemohl stát ani dojít domů. Spíš než vztah rodiče a dítěte jsme to měli hozené jako svěřenec a trenér.
Fotbal pro mě byl odpočinek.
Já si chtěl hlavně hrát s ostatními dětmi, koukat na televizi a jíst bonbony a tohle bylo trápení. Když kluci z Dynama viděli, že chodíme sportovat i po tréninku, pár se jich přidalo. Podruhé už ale nikdo nepřišel, nikdo kromě mě. Hodně jsem plakal a nerozuměl tomu, proč něco musím za každou cenu doběhnout, proč musím vydržet speciální posilování, které moc bolelo.
Pak jsem ale začal vynikat a zpětně vidím, že to byla hlavně mentální příprava. Ostatní kluci postupně se sportem končili, já šel nahoru.
Pomohlo mi to. V Dynamu Kyjev jsem byl kapitán dorostenců a vyhráli jsme ligu v kategoriích do čtrnácti i do patnácti let. Ve třinácti jsme ve finále padli na penalty se Šachtarem. Mám dva poháry, a pokud někdy přidám nějaký další, získám titul „mistr sportu“. Tohle ocenění dostane na Ukrajině každý, kdo vyhraje třikrát v nejvyšší kategorii. Je jedno, v jakém to dokážete věku, a platí to v jakémkoliv sportu. Bere se to jako uznání, že něco umíte.
Díky tomu, jakou jsem prošel průpravou, beru sport jako pohodu a relax. Jsem zvyklý pracovat a nikdy neřeknu, že něco nezvládám. Tělo někdy možná nemůže, ale hlava, ta může pořád. Dává mi to sílu poprat se o to, abych to dotáhnul mezi profíky.
Věřím tomu. Ať už budu muset hrát jako stoper, nebo jako útočník.
Vezmu roli, jakou budu muset. U nás na Ukrajině jsou lidi zvyklí makat, aby se měli líp.
Proto se tatínek rozhodl odejít za prací. Byla to šťastná souhra okolností, protože pak se bojovalo i v Artemivsku. Umřeli dva lidi, jedním z nich byl kluk, který chodil teprve do druhé třídy, a rodina nám vyprávěla, jak jim kolem domu lítaly rakety. Národní garda nakonec území ubránila a přejmenovala město na Bachmut.
Babička z maminčiny strany se nakonec přestěhovala za námi, ale ta od tatínka zůstala tam, kde to zná a kde má kamarády, s nimiž si pomáhá. Nechtěla odejít z místa, kde žila celý život. Nejdřív si myslela, že všechno bude za pár dní v pořádku, dnes je jí osmdesát devět a už osm let okolo ní probíhají boje. Budovy jsou sice poničené od bomb, ale život tam jde dál. Lidi se snaží fungovat v rámci možností normálně.
Naposledy jsem za ní byl v létě 2021 a tehdy jsem viděl, že je jí dobře.
Půlka doněcké oblasti ale od roku 2018 není Ukrajina. Mnoha lidem nechodí důchod v hřivnách, ale v rublech. Každý člověk, který o to projeví zájem, dostane ruský pas.
Nikdo přesně neví, čí konflikt to byl. Postupem času se ukazuje, že se z toho spíš stal byznys. Lidi, co jeli do Doněcka a Luhanska bojovat za Ukrajinu, popisovali, jak spolu znepřátelené strany obchodují a mění si zboží, jak je to potřeba. Ať už jde o kamiony s cigaretami, nebo o zbraně. Působilo to na ně jako falešná, vymyšlená akce. Někdo potřebuje prodat náboje, separatisté je vystřílejí do vzduchu a objednají nové. I tak se o tom mluvilo.
Normální lidi na Ukrajině si zvykli na to, co se tam děje. Vyhýbali se rizikovým místům a měli klid.
To, že začala válka v celé zemi, je ale úplně jiné. Mnohem horší.
Tehdy jsem lidi umírat neviděl. Teď to vidím.
Maminko, kde jste?
„Kousek za městem, před chvílí jsme v dálce viděli velký výbuch.“
Nebyl jsem si jistý, jestli po telefonu něco zmůžu, ale měl jsem naději.
Rodiče bydleli na levé straně Dněpru, to znamená blíž k Charkovu a Doněcku, kde hrozilo mnohem větší nebezpečí útoku. Naštěstí to udělali chytře. Nechtěli utéct hned první den války, kdy to napadlo úplně všechny. Kyjev má skoro tři miliony obyvatel, takže na hlavních silnicích vznikla beznadějná zácpa.
Naši počkali do pátečního rána, kdy byl relativní klid, a pak přejeli přes most na bezpečnější stranu města, do bráchova bytu, aby byli blíž směrem k západní hranici. Naložili do auta našeho psa Marcela, sourozence, jeho přítelkyni a vyrazili.
Ukrajinská armáda o pár hodin později most rozbombardovala, aby se Rusové nedostali do města, a lidi přišli o jednu z posledních šancí dostat se z města.
Když se to stalo, byl jsem s nimi na telefonu, ale spojení vypadávalo. Nejhorší bylo, když mi mobil hlásil, že volaný účastník není dostupný. Ty chvíle, kdy jsem čekal, jestli jen ztratili signál, nebo se něco stalo, byly moc dlouhé.
Pokaždé když se mi povedlo dovolat, dával jsem jim co nejvíc informací.
Jeďte mimo hlavní tahy. Silnice, ke které se blížíte, je zavřená, odbočte na polní cestu a pak se dostanete k lesu, kterým můžete projet. Řídil jsem se podle aktualit, které jsem měl z internetu a ze sociálních sítí, i podle toho, co jsem se dověděl ze zpráv od kamaráda, který žije v Užhorodu.
Rodiče byli pokorní a měli ke mně důvěru, zároveň se řídili podle navigace i podle toho, co jim řekli lidi, které na trase potkali.
Klíčové bylo, že projížděli nevojenskými oblastmi, které nebyly terčem útoku. Celou dobu se drželi mimo dálnici a věděli přesně, kudy vede cesta směrem od války.
Po prvním dni jízdy přijeli do města Ternopil, kde dělá starostu kamarádův kamarád, který jim obratem zařídil ubytování, aby měli kde přespat. Na rozdíl ode mě tu noc dokázali usnout, ale druhý den cesty byl mnohem náročnější. Zamířili do Užhorodu a dostali se do nejdelší kolony, dva kilometry jeli sedm hodin, teplota v noci klesla na minus sedm stupňů, ale nezbývalo jim nic jiného než stát a čekat. Stejně na tom byli desetitisíce ostatních lidí, kteří se snažili utéct.
Ten den vyhlásil ukrajinský prezident brannou povinnost pro všechny muže od osmnácti do šedesáti let. Tatínek, kterému je dvaašedesát, to řešit nemusel.
Zároveň všem došlo, že minimálně můj brácha se za hranice nedostane.
To, že jsem se ocitl v Česku, a ne ve válce, byla shoda velkých náhod.
Na Ukrajině jsem byl naposledy týden před tím, než všechno vypuklo.
Potřeboval jsem si vyřídit vízum a řidičák. Ambasáda v Užhorodu už měla omezený provoz, ale kamarádi, kteří mi pomáhají s kariérou, všechno vytelefonovali tak, abych dostal potřebné dokumenty podle plánu. Do města jsem musel přijet autobusem, protože už byl zavřený vzdušný prostor.
Nebyl jsem nervózní. Život běžel úplně v klidu.
Do Prahy jsem jel přes Lvov, trvalo to dvacet hodin a měl jsem v plánu pokračovat v tom, co začalo už v létě 2021. Doma na Ukrajině jsem sice měl domluvené angažmá v klubu Hirnyk-Sport, který hraje hodně slušně druhou nejvyšší soutěž a počítal se mnou, ale pak mi zavolal kamarád Oleg. Hráli jsme spolu v Dynamu a taky v dalším týmu v Kolosu a pak se naše cesty na chvíli rozdělily, protože dostal možnost studovat v Praze. Hodně institucí, především jazykové školy, zajišťuje, že děti z postsovětských republik můžou přijet na Západ – a ty, které chtějí, můžou i sportovat.
Oleg se dostal do fotbalového týmu, jemuž chyběli hráči a hlavní skaut i trenér v jedné osobě sháněl posily.
Kamarád se o mně zmínil a dotyčný mě začal přemlouvat, abych přijel. Dost jsem se rozmýšlel, nezdálo se mi to, ale když jsem dostal podmínky, abych mohl vycestovat, využil jsem šanci poznat něco nového.
Přijel jsem, nikomu a ničemu jsem nerozuměl, ale agent mi hned tvrdil, že hráči s mými schopnostmi brzy domluví první nebo druhou ligu.
Po chvíli jsem pochopil, že je ten člověk zvláštní a věci jsou úplně jinak. Poslal mě ukázat se do béčka Slovanu Liberec, do Králova Dvora v ČFL a do divizního Tatranu Rakovník. Najednou koukám, že jsem u posledního zmíněného klubu registrovaný hráč. Bez toho, že bych podepsal smlouvu. Vypadalo to, jako bych byl jen součástí byznysu založeného na tom, že agent s mladými kluky z východní Evropy obchoduje a pak se o ně přestane starat.
Naštěstí mě zachránilo, že jsem se na jednom tréninku seznámil se Sergejem, člověkem, který byl před dvaceti lety v podobné situaci jako já. Přijel do Česka kvůli fotbalu, zkoušela ho Příbram, ale kvůli praktikám manažerů a problémům s vyřízením pracovních povolení si ligu nikdy nezahrál. Nedostal na to papíry a objevil se jen v nižších soutěžích. Střídavě žil v Česku i na Ukrajině a za ty roky získal tolik kontaktů, že mi dokázal pomoct.
Bylo důležité, že mi neříkal hezké věci jako ostatní, ale vypálil na mě pravdu.
„I kdybys byl tak dobrý, že můžeš hned hrát první ligu, málokdo bude chtít řešit tvoje papíry. České kluby si kvůli cizinci dají se vším práci jen v případě, že je o dvě třídy lepší než místní kluci. Tahle liga je pro zahraniční hráče hlavně o bojovnosti, takže musíš makat.“
Sergej navíc hned ověřil, o co agentovi jde. Obvolal kluby, které o mě údajně měly zájem, a nikdo nic nevěděl. Pak mi sám nabídnul, že mi pomůže s podmínkami pro přípravu. Jelikož dělal totéž co onen první manažer, jen způsobem, který mi přišel profesionální, souhlasil jsem. Sám mi jako bývalý hráč začal pomáhat s individuálními tréninky. Sehnal mi výborného kondičního kouče, a když jsem prošel testy, seznámil mě se svojí kamarádkou Kateřinou, která je Ruska. Líbilo se jí, jak na sobě pracuju, a po dvou týdnech mi nabídla, že u ní můžu bydlet a být tréninkovým parťákem jejího syna Davida, který taky hraje fotbal.
Měl jsem velké štěstí, ale taky to ukazuje, že si naši lidi umí pomáhat.
Měl jsem oporu i doma. Rodiče vědí, že jsem zodpovědný, i na dálku věří mým rozhodnutím.
Sergej i Kateřina se mnou pak jeli do Rakovníka, kde byl naštěstí ředitel klubu velmi vstřícný a nechal si vysvětlit, že manažer zfalšoval můj podpis.
Obratem jsem se domluvil s klubem Horky nad Jizerou, který hraje divizi. Měl to být tým, kde se rozehraju a pak případně budu moci jít dál, pokud to bude aktuální.
Pak o mě projevily zájem Teplice, kde jsem dostal možnost trénovat s B-týmem, ale hrát za ně nemůžu. V Česku se prý smí přestoupit jen dvakrát za sezonu, takže musím počkat aspoň do léta 2022. Horky navíc vycítily, že by ze mě něco mohlo být, takže se mnou začaly jednat jinak. Přišel jsem k nim za pár tisíc, ale teď jim podle registrace „patřím“ a můžu odejít za podmínek, kdy hrozí, že budu pro další tým moc drahý a nebudou mít možnost změnit angažmá. Nechápu to. Přijel jsem a měl jsem jen to, co umím jako fotbalista. Začal jsem hrát v týmu, který mě nevychoval a neměl žádný podíl na mém vývoji, ale hned se mnou chtěl obchodovat jako s otrokem.
V Teplicích jsem proto jen na dobré slovo. Z jejich strany je to férová hra, daly mi šanci.
I tady se mě navíc ujali skvělí lidé. Blízcí přátelé Františka Hrdličky, bývalého šéfa Teplic, který klub vybudoval. Vzali mě do rodiny a začali mě chodit povzbuzovat i na stadion. Připravuju se s týmem, kde jsou mimo jiné někdejší osobnosti ligy Admir Ljevaković a někdy i Jan Rezek. Když je to potřeba, mám vždycky kde přespat. Tempo stíhám, ale nemůžu naplno dělat to, co bych chtěl.
Ještě nedávno jsem si říkal, že je to hrozné.
Pak spadla na území Ukrajiny první bomba a došlo mi, že pravá hrůza je něco úplně jiného.
Rodinko, jak to vypadá?
„Fronta je dlouhá. Sice postupuje, ale pomalu.“
Čekání na to, co se stane před hraničním přechodem na Slovensko, bylo nekonečné.
Všichni byli unavení. Nespali tři dny. A každou chvíli se k nim dostávaly nové zprávy o tom, jak ruská armáda pokračuje v útocích, jak její prezident mluví o jaderných zbraních, jak Ukrajina pořád odolává, i když přibývají hodinu po hodině další a další tragédie.
Každý v naší zemi za těch pár dní zažil něco, co už nikdy nevymaže z hlavy.
Kamarád Oleg má video, jak kousek od jeho paneláku padá bezpilotní letadlo. Lidi, kteří podobné záběry posílají, jsou součástí konfliktu, protože nemají na výběr. Nechtějí utéct a vzdát se svého života. Vybrali si, že zůstanou, a doufají, že to brzy skončí. Nebo jdou bojovat. Než jsem odjel do Česka, hrál jsem chvíli i za tým Kolos. Někteří moji někdejší spoluhráči, kteří v osmnácti s fotbalem skončili, šli na frontu. Jedním z nich je Danil, který hned narukoval. Je ve stejném věku jako vojáci na druhé straně.
Celé je to šílené.
Ukrajině se může nejvíc pomoct tím, že se celý svět, včetně lidí v Rusku, dozví, co se tam doopravdy děje.
Tohle není boj proti teroristům. Je to tragédie, kterou nejvíc odnášejí obyčejní lidi.
Mám mezi Rusy kamarády. Znám v Praze pár kluků, Nikitu, který je z Petrohradu, a Ilju z Vladimiru. Viděli jsme se hned první den konfliktu a vůbec jsme to téma neotevřeli.
Nevěděli jsme, jak se o tom bavit.
Normální Ukrajinci nemají problémy s Rusy, stejně jako normální Rusové nemají problém s Ukrajinci. Oba národy spolu žijí pohromadě, vzniká mezi nimi spousta manželství. I můj tatínek zamlada pracoval v Moskvě, tehdy ještě jako muzikant, a dodnes tam má kamarády, kteří mu hned první den války volali. Říkali, že jestli potřebujeme s čímkoliv pomoci, určitě se o to pokusí. Víme, že to není válka našich národů, skoro každý má na druhé straně hranice nějakého příbuzného.
Nejde nám do hlavy, o co komu jde.
Proč pálí ruská armáda za bílého dne do obytného domu? Proč jsou ulice plné trosek a použité munice? Proč moje rodina a další statisíce Ukrajinců museli začít utíkat směrem k hranicím Evropské unie? Proč další zůstali zavření ve sklepích a krytech se strachem, co přinese další noc?
Nerozumím politice.
Neumím vysvětlit, proč je válka, co ji spustilo.
Vím jen, že za můj život se na Ukrajině vystřídalo sedm prezidentů. Kdokoliv byl u moci, snažil se prosazovat svoje zájmy. Všichni dělali všechno. Někdo víc stavěl, někdo víc zbrojil, někdo víc kradl. Někdo byl víc orientovaný na Rusko, někdo na Západ.
Za každým politikem stál byznysmen, šlo jim o peníze a o vliv.
Netuším, co měli v plánu. Já jenom žiju.
Můžu ale říct, že můj život v mé zemi byl dobrý, i když byl skromný. Jeden z mých nejranějších zážitků, které si vybavuji, je ten, kdy tatínek přišel z práce a řekl, že má pro mě a bráchu dárek, který dostaneme, až sníme všechno jídlo. Myslel jsem, že mi dá hračku, ale místo toho jsem dostal banán. Bral to jako něco extra a tahle vzpomínka mi pomáhá. Hodněkrát jsem si díky tomu uvědomil, že člověku může udělat velkou radost i něco malého. Tím spíš, pokud toho moc nemá.
I tohle ukazuje, jaká je Ukrajina.
Možná je to jinde lepší, ale pro mě bude domovem vždycky Kyjev, protože je krásný, stejně jako celá země. I když hrozí, že ji válka zničí, obyčejní lidi ji budou milovat a budou k ní mít vždycky silný vztah.
Díky fotbalu jsem hodně cestoval a všude to mělo svou atmosféru. Charkov, Cherson, Čerkasy, Dnipro, Lvov, Mariupol, Oděsa, Poltava, Sumy, Užhorod, Vinnycja, Záporoží a další.
Lvov na každého dýchnul krásnou historií, v Charkově zase nový starosta vybudoval moderní centrum a Vinnycja se mohla pochlubit největší multimediální fontánou v Evropě.
Doněck se pyšnil Donbas Arenou, ale tam už jsem se nedostal. Když jsem začal první rok v dorostu, vypuknul konflikt a celý tým Šachtaru se přechodně přesunul do Kyjeva, který se od ostatních míst lišil hlavně tím, jak byl uspěchaný. Člověk musel znát ta správná místa, aby poznal i něco jiného. Nejradši jsem měl skleněný most, který nechal postavit boxer Vitalij Kličko, když se stal starostou. Hned za ním se nacházel malý park, kam jsem chodil rád odpočívat a čerpat energii.
O všech místech mluvím v minulém čase.
Ze dne na den začalo všechno vypadat úplně jinak.
Jako sportovec jsem ještě ani zdaleka nedokázal to, co chci.
Už teď ale vidím, jak mi fotbal pomohl.
Odchod do Česka byl nejdřív nadějí pro moji kariéru, aby se z něj během pár okamžiků stala naděje pro moji rodinu. Šel jsem za fotbalovým snem, který jsem neztratil, ale v těžké chvíli jsem mohl všechno změnit, abych zachránil tatínka s maminkou.
Do Prahy dorazili čtyři dny po vypuknutí bojů, v pondělí 28. února 2022 ve tři hodiny ráno.
Na hranicích se spojili se Sergejovou známou, která přivezla v dodávce humanitární pomoc. Přesedli k ní do auta a já v tu chvíli mohl konečně usnout na víc než pár hodin v kuse.
Potkali jsme se na odpočívadle na Jižní spojce.
Neměli jsme síly, abychom se emotivně přivítali. Stačilo nám objetí, úsměv a zvláštní klid. Zvládli jsme to a máme naději, že za námi pustí i bráchu, který se zatím z Ukrajiny nedostal. Nejdůležitější pro nás je, abychom byli jako rodina spolu a v bezpečí, všechno ostatní můžeme řešit pak.
Kateřina rodičům nabídla, aby zůstali provizorně v bytě její maminky. Zároveň si sami hned druhý den pobytu v Česku začali hledat něco vlastního i práci, která je uživí. Díky české vládě by měli dostat obratem pracovní víza na jeden rok. Pak už snad zase budou mít šanci vrátit se domů.
Ideálně na stejné místo, ze kterého museli utéct.
Nikdo neví, kdy a jak to skončí. Může to trvat dlouho, ale my si každý den říkáme, že se politici a byznysmeni určitě domluví a přestanou.
Musíme tomu věřit, nic jiného dělat nemůžeme. Víra je volba a ta moje spočívá i v tom, že budu mít šanci soustředit se zase na fotbal. Nejlíp do té míry, že si dřív nebo později zahraju za reprezentaci Ukrajiny, ideálně na krásném Olympijském stadionu v Kyjevě.
Za pár let třeba budu vyprávět jiný příběh, o jiných věcech.
Moc bych si přál, aby to tak bylo.
Moc bych si přál, aby mi k tomu pomohlo, že mezi Ukrajinou a Ruskem bude mír.
Oslovil Vás tento příběh? Sdílejte jej bez frází