Jindřiška Zemanová

Poslední závod sezony v Turecku a pak rodinná dovolená. U nás doma tradiční konec roku. Bylo tomu tak i na podzim 2003.

Tehdy se stal ten průser.

Velkej průser, co celý mojí rodině změnil život.

Trasa bajkového závodu v Alanyi vedla super krásnými místy, několik zhruba pětikilometrových koleček přes nádherný terasy, stoupání a výjezd k hradu.

S tátou jsme si tak jako vždycky trať vyrazili nejdřív zkusit. První kolo jsme jeli oba stejnou stopu a obhlíželi si místo. Ve druhém kole se táta rozhodnul jet přede mnou a zkusit to jinou stopou. Jela jsem za ním, ale na rozdíl od něho tudy, co poprvé.

Byl tam takový horizontík, za který nebylo vidět. Ztratil se mi za ním. Najednou jsem uslyšela hroznou ránu.

Zvuk nárazu.

Když jsem se narodila, táta hrál amatérsky hokej, a hlavně kouřil krabičku cigaret denně. Prostě hulil. Tenkrát začátkem osmdesátých let se u nás jel první Železňák, a protože táta tak nějak dělal i triatlon, z hecu, že tohle dá, v něm startoval.

Mamka mu na občerstvovačce podávala pivo.

Železnýho muže odjel a do toho závodu se prostě zamiloval, což ovlivnilo moje sportování, propojení s tátou i fungování naší rodiny. V té chvíli mi byly tři roky, tátovi šestatřicet a začal strašně makat.

Když nad tím přemýšlím, nějak se nám ten osud zopakoval.

Jsem jedináček, ale z tátova prvního manželství mám bráchu, s nímž jsem jako dítě nebyla v bližším vztahu. Víc nás spojila až událost okolo táty v pozdějším věku. Brácha taky sportoval, hrál hokej, ale nedotáhl to příliš vysoko, což pro tátu bylo asi velké zklamání. V tomhle směru jsem jeho sny naplnila až já. Miloval naše společné sportování, byl na mě pyšnej.

Měli jsme a stále máme chatu na Hojsovce. Všechno volno jsme v dětství trávili tam a já právě na chatě získala nejvíc fyzičky. Jen s tátou a mamkou jsme jezdili na kolo, na běžky. V dětství jsem dělala gymnastiku, která mě přestala brzo bavit. Zjistila jsem, že potřebuju všechno na čas nebo jasný výsledek. Jsi první, druhá, jde to změřit, byl to gól? Ostatní pro mě není úplně férovej sport.

Když jsem byla větší a táta už měl za sebou několik Železňáků a přestal kouřit, propadnul triatlonu. S mamkou jsme ho doprovázely na závody, fandily, dělaly servis. Po revoluci se jezdilo hlavně do Německa, kde byly fakt krásný závody. Žili jsme sportem a trávili triatlonem veškerý volný čas. Viděla jsem, jak táta trénuje, jak maká a závodí. Byl pro mě velkým vzorem, líbila se mi atmosféra závodů, proto jsem, inspirována nadšením rodičů, začala taky víc jezdit na kole. Aniž bych trénovala, někdy ve čtrnácti jsem nadhodila tátovi, ať mě vezme na Zadov na bajkový závody. Měla jsem nutkání si to vyzkoušet. Táta mi to odkýval, pokynul hlavou a nekomentoval to. Až později mi říkal, že mu běželo hlavou: ‚Nó holčičko, to sis vybrala místo. Zadov, pěknej terén, jezdí tam lidi z Vimperka, z gymplu, to si dáš…‘

Ale v tu chvíli mi to neřekl.

S tátou jsem jezdila na kole pro zábavu. Jen tak. A z toho ničeho jsem ten první závod skončila třetí. Já, droboučká holka! Všechny okolo se zkušenostmi, namakaný, v tréninku. Vůbec jsem si nepřipustila, že mezi ně nepatřím. Že si to tam jdu zkusit, jak na výlet s tátou po šumavských tratích.

Za čtrnáct dnů se jel další závod a tam jsem byla už druhá. Na závěr sezony už jsem všechny porazila.

Všechno se událo během dvou měsíců. Každý závod jsem se posouvala, zjišťovala, jak na to. Horský kola jsou hodně o tom být průbojnější a mít ostrý lokty. Byla jsem malá drzá holka, která se toho nebála. Stoprocentně jsem dostala něco shůry, něco víc než jiní, protože jsem byla dobrá bez většího úsilí. Nechci působit nějak povýšeně, ale cítím se obdarovaná. K tomu jsem byla učenlivá. Technicky jsem se rychle zlepšovala. Bajky mi fakt šly.

Minula mě sportovní centra mládeže, já všechno okolo přípravy řešila jen s tátou. Ten i po malých kouscích sbíral peníze od známých, sponzorů, aby mi mohl sehnat supr vybavení. Měla jsem díky tomu fakt i opravdu hodně dobrý kola.

Přes obyčejný závod na Zadově se ze mě stala bajkerka, úplně stejnou náhodou jsem později naskočila do triatlonu. Obě disciplíny jsem dělala paralelně a v obou jsem byla v reprezentaci. Víkend byl o sobotním závodě na kole a nedělním triatlonu. Nebo obráceně.

Šíleně jsem frčela, jela jsem na skvělý vlně a moc mě to bavilo.

Super zážitek mám třeba z triatlonu v Ženevě ve Švýcarsku, kde jsem závodila i s tátou. Spali jsme v kempu ve stanu, ráno jsme z něho vylezli a šli na to. Mamina nás opečovávala, udělala jídlo, postarala se o všechno zázemí.

Takhle v mých očích vypadalo ideální bezstarostné dětství a dospívání.

Trvalo to takhle do mých osmnácti. Během té doby jsme se účastnila mistrovství Evropy a světa, na bajku i v triatlonu. Nikdy jsem nevstoupila do velkého klubu. V triatlonu jsem závodila za Klatovy a chtěla si držet oba sporty. Nevyužila jsem nabídek a šla jsem vlastní cestou. S tátou.

A takhle dospíváte.

Makáte.

Míjí vás puberta.

Pozorujete ty svý spolužačky, jak chodí pařit. Slýcháte historky z klubů, hlavně z plzeňský jednadváci, vyhlášenýho místa pro mladý, a přemýšlíte, jestli vám něco neutíká. Jestli nemáte dělat to samý a držet krok se spolužáky. Pamatuju, jak jsem se taky s kamarádkou Radkou urvala a vyrazila ven. Radka si zapálila a já to potřebovala zkusit taky. Chtěla jsem vypadat jako ostatní. Tak jsem vykouřila cigaretu a přišla jsem si hodně drsná.

V noci jsem dorazila domů a smrděla jsem jak popelník. V ten moment jsem zjistila, že tohle nechci.

Sport byla cesta, kterou jsem chtěla jít. A nelituju ani minuty, kterou jsem tomu všemu věnovala.

Mými největšími domácími soupeřkami pro mě byly v triatlonu Lenka Radová a Jana Jiroušková. S Lenkou jsme byly podobné plavkyně, já výrazně lepší na kole a ona výrazně lepší běžkyně. Takže byla loterie, jak nám to vyjde. Dodnes se bavíme společnými zážitky, staly se z nás velké kamarádky. S Lenkou jsme si dokonce vzájemně svědčily na svatbách.

Šlápla jsem do toho a rychle k tátovi dojela. Ležel tam a říkal mi, ať mu sundám nohy z kola.

„Sundej mi ty nohy dolu.“ Věta, která mi zvoní v uších dodnes.

Ale on to kolo přeletěl. Rám byl prasklý a on ležel na zádech. Křičela jsem na něj, že má nohy dole, že není na kole.

Nad námi na terase byla kavárna. Z ní nás vidělo několik lidí a dva tři se k nám rozběhli. Bylo jim jasné, co se stalo, a zavolali sanitku.

Táta přeletěl přes řídítka a v letu narazil hlavou do země. V tu chvíli mu vznikla kompresní zlomenina páteře. Tak nějak si vzpomínám, že nebyl vůbec poškrábaný. Neměl žádný odřeniny. Jel tak rychle, že nestačil udělat nic. Měl helmu, ale vůbec se nedokázal bránit pádu.

Normálně z toho bývá zlomenina klíční kosti. Přeletíš řídítka, dáš pod sebe ruce a zlomíš si klíční kost. Ale tady to bylo jasný! Prostě průser. Jen mně to v tu chvíli vůbec nedocházelo. Další kotrmelec, to bude dobrý, říkala jsem si.

Bude to dobrý.

Bude to dobrý! Přesvědčovala jsem se sama v sobě.

Táta byl vysekanej a svalnatej chlap. V tu chvíli mu bylo sedmapadesát let. Byl fakt dobrej bajker a triatlonista, ve svý kategorii vyhrával. Z chlapa, kterej hulil krabičku cigaret, se stal špičkovej sportovec. A teď tohle…

Přijela sanitka. V Turecku je velmi problematický domluvit se anglicky. Co se stalo, jsme vysvětlovali, jak jsme jen mohli, ale při pohledu na tátu to muselo být pro všechny evidentní. Už nemohl hýbat nohama, rukama velmi omezeně. Rovnou říkal, že to je velkej průšvih. Jemu to docházelo, věděl, že tohle není obyčejný pád z kola. Bylo mu jasný, že to je v prdeli!

Vzali ho do nemocnice, kde diagnostikovali kompresní zlomeninu třetího a čtvrtého krčního obratle.

Přijela i policie, někam odvezli kolo. A já tam zůstala stát.

Vrátila jsem se tedy do hotelu za maminou, aniž bych věděla, jak jí mám o tom pádu přesně říct.

Táta se vysekal na kole, je v nemocnici a musíme za ním jet. Nic víc jsem nevěděla, nic víc nešlo vyprávět. Nic víc jsem ani nechtěla říkat.

Zpětně mám pocit takové té mladistvé nevědomosti. Bylo mi třiadvacet let. Fakt, když se na sebe v té době podívám, byla jsem takový tele. Úplně naivní bezstarostná mladá holka. Nedocházelo mi, jak obrovský průšvih se stal.

S mamkou jsme zavolaly delegátce, aby nám dorazila překládat, a s její pomocí jsme potom slyšely, co s tátou je. Museli ho ihned operovat. Kdyby to neudělali, byl by z toho větší průser.

Asi se nedá srovnat zdravotnictví v Turecku a u nás. Nechci zpochybňovat práci Turků, nerozumím tomu, je to jen můj pocit plynoucí z vnímání prostředí a situace. Nemohla jsem zkrátka dostat z hlavy: „Kdyby se to stalo u nás a operovali ho v Motole nebo v Plzni.“

Turci určitě udělali, co bylo v jejich silách, a jsem jim za jejich péči vděčná, a i doktoři v Česku nám později vysvětlili, že Turci to udělali dobře, že to v tu chvíli jinak nešlo. Občas ale stejně dodnes přemýšlím, co by kdyby…

„Nějakou chvíli se nebude hýbat!“ bylo všechno, co nám po operaci řekli. Na víc si nevzpomínám.

Neslyšela jsem, že táta ochrne.

Nikdo ti to takhle natvrdo nepoví, dostáváš se k tomu plíživě, postupně. Uvědomuješ si, že se nehýbe týden. Dva. Měsíc.

Z Turecka letěl speciálem do nemocnice v Čechách. Ve fakultce v Plzni podstoupil další operaci, v tu chvíli se do toho vložil můj o deset let starší brácha. Zařídil, že díky doktorovi Žídekovi byl táta hned na sále a dostal výztuhu na krční páteř.

Já mezitím kvůli tátovi ještě chtěla odjet ty závody. Abych mu udělala radost. Jela jsem fakt moc hezky, skončila druhá a běžela mu to hned říct do nemocnice.

Tam jsem se dozvěděla prognózu a následky uskřípnuté míchy.

Pro mě existuje takový životní postoj. Co nemohu ovlivnit, nebudu řešit a nebudu se ohlížet zpátky, když to nezměním. S tím jsem se snažila tu situaci přijmout.