Jiří Beran

Do konce zápasu zbývalo osmnáct vteřin a já prohrával 3:5.

Soupeře jsem aktivně vylákal do akce, ale dostal jsem se hodně blízko na to, abych ho mohl ohrozit. Improvizovaně jsem vyskočil do vzduchu, napřáhl se a pak se to stalo.

Zásah.

Signalizační zařízení ukázalo, že můj kord našel cíl, ale já hned věděl, že jsem trefil sám sebe. Do kolena. Úplně nesmyslně, nepravděpodobně a takovým způsobem, že si toho nikdo nemohl všimnout. Ani můj protivník si nebyl jistý, k čemu došlo.

Rozhodčí mi připsal bod.

Šel jsem hned za ním, abych ho opravil.

Přišlo mi naprosto normální a automatické přiznat, jak to bylo. Chtěl jsem udělat vše, abych vyhrál, ale v rámci pravidel. Nakonec to byl rozhodující moment souboje, který jsem prohrál 6:8. Souboje, který vzbudil mnohem větší emoce, než jsem si dokázal představit, protože šlo o úvodní duel na olympiádě v Riu 2016. Na hrách, kde jsem společně s fleretistou Alexem Choupenitchem reprezentoval český šerm po dlouhé dvacetileté pauze.

Byl to můj první a zároveň poslední zápas, který jsem pod pěti kruhy absolvoval.

Prohrál jsem, ale vím, že mě tenhle neúspěch nakonec proslavil víc než vítězství ve Světovém poháru v Buenos Aires 2007 a bronz z mistrovství Evropy 2019.

Jen proto, že jsem se zachoval fér…

Jen proto, že můj čin díky mediálnímu zásahu olympiády vidělo mnohem víc lidí než někde na mistrovství republiky, kde bych přitom jednal úplně stejně. Navíc jsem bojoval proti domácímu Brazilci. Athos Schwantes mě do té doby ještě neporazil, ale ten den byl zkrátka lepší, zasloužil si to víc. Tak jsem mu to i řekl, když jsme spolu všechno hned po našem vystoupení probírali.

To, že jsem dodržel ducha fair play, pro mě byla a je naprostá samozřejmost. Tak by se podle mě měl zachovat každý. Tím spíš, když si s někým podá ruku. Tohle děláme v šermu pořád, ale pro mě to není jen zvyk, společenská konvence nebo gesto.

Jakmile si s někým dám ruku na to, že spolu máme vztah podle určitých pravidel, je to pro mě jako smlouva, kterou dodržím.

Proto jsem moc nechápal, jaký ohlas mé chování způsobilo.

Udělal se z toho symbol, díky kterému jsem nakonec dostal cenu Mezinárodní šermířské federace i Českého olympijského výboru. Hned po zápase mě chodilo hodně lidí plácat po zádech a mě to docela dlouho štvalo. Jel jsem na olympiádu pro co nejlepší výsledek. Místo toho jsem hned vypadnul a lidi mě oslavovali.

Ale za co? Za to, že jsem udělal to, co by mělo být normální?

Nechápal jsem, proč se to řeší.

Pak jsem se podíval na sociální sítě a čekaly tam na mě desítky vzkazů od Brazilců, kteří mi tvrdili, jak jim moje chování dodalo naději, že v jejich zemi bude líp. Bylo to milé, zároveň mi to přišlo úplně mimo. Pořád jsem si říkal, že jestli je někdo, kdo se v podobné situaci projeví jinak než já, nemá co dělat nejen ve sportu, ale v jakémkoliv oboru. Ať už je z Česka, nebo z Brazílie.

Ten večer, kdy ve mně opravdu převládalo spíš zklamání, jsem se v Riu setkal s tamním novinářem a až díky tomu jsem si mohl na celou věc udělat i jiný náhled. Vysvětloval mi, že Brazilci měli olympiádu spojenou především s problémy, s korupcí i s násilným vylidňováním nepřizpůsobivých částí města. Z takzvaných favel, okrajových lokalit, zmizelo během příprav her asi sedmdesát tisíc lidí. V mnoha případech se vůbec nezjistilo, kde skončili.

Moje gesto si tak část lidí přivlastnila jako akt naděje a já si uvědomil, že když se o tomhle musí mluvit, je ve společnosti zřejmě normou jiné chování.

Proto jsem pak přijal roli člověka, který si stojí za tím, že dodržuje pravidla a dohody.

Rozhodl jsem se využít tohle všechno i k tomu, abych zviditelnil šerm, protože vím, že v mém sportu je férovost běžnou součástí přístupu. Historicky jsme gentlemanský a elegantní sport, ke kterému to patří. Těžíme z tradice, kdy má především trenér velikou autoritu, a tím, jak se chováte, reprezentujete jeho školu. V nejvyspělejších státech, jako jsou Francie a Itálie, je kouč i učitel a vzor, říkají mu „maestro“, jeho vizitkou jsou i vaše činy. Tím nesete určitou odpovědnost.

Proto se v naší komunitě událost z Ria prakticky neřešila.

Neumím lhát.

A hlavně neumím fungovat s pocitem, že jsem se nezachoval správně. Pamatuju si, že jsem jako dítě párkrát mlžil rodičům, ale nikdy jsem si vyloženě nevymýšlel. Stalo se třeba, že jsem věc neřekl celou, i to je vlastně mojí dnešní optikou lež.

Nehraju si na Mirka Dušína, mám to dané výchovou.

Za svůj postoj vděčím především tátovi, který je taky výraznou osobností šermu. Jako kordista byl šestý na mistrovství světa, vyhrál Pohár mistrů, trénoval mužskou reprezentaci a teď vede tým žen. Jsem ten, kdo šel totálně ve šlépějích jednoho z rodičů, a jsem za to jako člověk i jako sportovec vděčný.

Táta je můj životní vzor. Dá se říct, že se vším všudy.

Narodil jsem se stejně jako on 18. ledna, jmenuje se taky Jirka, oba jsme vystudovali ČVUT a v občance máme stejnou adresu. Rodiče bydlí v přízemí paneláku v Praze na Černém Mostě a já se do stejného vchodu přistěhoval se svou rodinou, když se nad posledním patrem udělala nástavba.

Vidíme se neustále, ať už doma, nebo v tréninkové hale v Letňanech, kde spolu řešíme každou maličkost. Přirozeně, nenásilně, a hlavně to oba děláme rádi. Může to tak být, protože je náš vztah čistý. Táta mi odmalička ukazoval život tak, abych si sám přišel na to, co je dobré a co ne. Něco jsem udělal blbě a on mi dal důkaz, abych pochopil, že tohle není správná cesta. Zásadní byla samozřejmě i mamka, která dovedla ke všemu vytvořit úžasné zázemí.

Tak to bylo ve školce, na vysoké i v šermu.

Rodiče mi předali přesvědčení, že věci fungují, aniž by si člověk musel něco vymýšlet. Stačí, když se pracuje poctivě.

Táta mi šel příkladem hned několikrát. Dřív hrál fotbal, pak si prošlápnul koleno a ve dvaadvaceti letech začal šermovat. Přesto byl úspěšný. Když se do něčeho pustí, nevzdá to. V našem sportu se našel, pořád z něj má dennodenní radost a přenesl ji i na mě se ségrou. Také ona byla v reprezentaci, než si zranila loket. Vím, že to, co jsme si od něj vzali, oba předáme další generaci. Ne snad že by moje dcerka musela šermovat, ale vynasnažím se připravit jí super podmínky a navést ji k tomu, aby dělala vlastní rozhodnutí.

Jde to.

Ano, mě ke sportu nikdo nikdy nenutil. Po nějakých pěti letech bylo vidět, že mi kromě potenciálu pomáhá i přístup k potřebnému vybavení, ale to nebyl důvod, proč jsem si hrál s kordem. Vyplynulo to nenásilně, protože u nás v rodině bylo normální dělat vše zodpovědně. Táta byl ředitelem velké divize ČKD. Měl na starost dopravní inženýrské stavby, například technologie v metru a v tunelu Blanka. Po vysoké nastoupil do podniku, dostal se na velmi dobře placené místo, kde zažil ostré lokty a velké psychické vypětí, a vydržel to do chvíle, než ho úplně pohltil šerm.

Vyměnil kariéru za lásku ke sportu.

Doma se navíc nikdy neprověřovalo, jestli něco je, nebo není. Co se řeklo, to platilo a já si na tom pořád zakládám. Když se s někým na něčem domluvím, prostě věřím, že se to stane.

Nejpevnější vztahy jsou založené na důvěře.

Přiznám se, že mi není vlastní dnešní všeobecná norma, kdy se o všem spekuluje a je potřeba jakoukoliv blbost posichrovat, aby vznikla dohoda… Vnímám to tak, že jsou vztahy často ovlivněny obavami, že jeden druhého obelstí.

Lidi bohužel podvádí, když si sami na sebe vytvářejí tlak. Naneštěstí jsem si to ověřil i v praxi.

Na ČVUT jsem si vybral obor pozemní stavby a konstrukce, tohle mě dřív bavilo podobně jako šerm. Líbila se mi myšlenka mojí tety, která říkala, že bourat umí každý, ale stavět dokáže málokdo. Jako věčný optimista jsem ke svému povolání přistupoval od prvního dne stejně jako ke sportu. S manželkou Cristinou, která je z Kolumbie a vystudovala architekturu, jsme si po škole založili společný ateliér a těšil jsem se, jak firmu rozjedeme.

Docela jsem narazil.

Vlítnul jsem do stavařiny jako nadšený šermíř, který je zvyklý, že když si s někým plácne, tak to platí. Přišel jsem do praxe a s každým jsem si podával ruku. Bral jsem ústní dohody jako hotovou věc a neměl na každý úkon šanony plné smluv a čtyři právníky jako ostatní.

Rychle jsem ale zjistil, že obyčejná lidská domluva ve stavebnictví nic moc neznamená.

Mnohem důležitější byly ony smlouvy, advokáti a dopředu složené zálohy…

Po necelém roce jsem toho musel nechat. Zažil jsem příliš mnoho situací, které nebyly normální. V mém světě určitě ne.

Cílem bylo dělat sám na sebe tak, abych vše skloubil s přípravou vrcholového sportovce, takže jsem se zaměřil na menší projekty. Kreslil jsem rodinné domky pro známé svých známých a přesvědčil jsem se, že i když mám s někým předchozí zkušenost, osobní vazbu a domluvím se s ním ohledně ceny, nemusí to nic garantovat.

Pravidlem bylo, že když se projekt chýlil ke konci, druhá strana přišla a oznámila, že se jí zdá cena přestřelená. Jednou dokonce dotyčný nezaplatil vůbec. Místo toho na mě začal vytahovat paragrafy a chtěl mi dokázat, že je v právu. Radši jsem se na něj vybodnul, šlo přitom o věc za sedmdesát tisíc korun…

Nejsmutnější příběh se ale stal mojí ženě.

Řeklo by se, že Kolumbie je mnohem větší džungle než Česko, tak jsem ji přesvědčil, abychom od roku 2010 začali společně žít v Praze na sídlišti. Byla to pro ni změna, kterou by ne každá temperamentní Jihoameričanka zvládla, navíc všemu předcházel docela složitý proces.

Základ charakteru, který mám díky šermu, mě udržel, abych v žádné situaci nezačal hrát podle jiných pravidel.

V naší firmě jsem ji mohl zaměstnat jen v případě, že na její pozici vypíšu podle zákona výběrové řízení i pro Čechy.

Inzerát jsem formuloval hodně specificky…

Architektka s postgraduálem, praxe nutná, stejně tak angličtina a španělština na výborné úrovni, řidičák, k tomu kontakty na distributory v Jižní Americe.

Ironií osudu se na úřadu práce přihlásily tři fajn dámy, které splňovaly všechny podmínky. Nejférovější mi přišlo jim věc na rovinu vysvětlit a riskovat, že mě nahlásí. Se všemi jsem se v pohodě domluvil. I když byly zklamané, rozešli jsme se v dobrém a manželka díky tomu mohla přijet na pracovní vízum.

Dorazila a v tu chvíli začala krize ve stavebnictví.

Velké zakázky začaly dělat střední podniky, střední práce malé společnosti. Malé firmy jako ta naše neměly téměř nic, o to víc jsme se rozhodli využít kontakty přes známé.

Jedna z prvních prací, kterou Cristina dostala, byl návrh rekonstrukce bytu pro kamaráda, který se rozváděl. Domluvili jsme se, že to zvládneme za pět tisíc korun, takže de facto za nic. Po odevzdání podkladů řekl, že mu cena přijde moc vysoká. Tehdy jsem se naštval. Byl a dodnes je jediným člověkem, kterého jsem si smazal z telefonu.

Manželka situaci obrečela a mě se to dotklo. Vzal jsem ji do naší země, domluvili jsme zakázku za pár korun s člověkem, kterému jsem věřil, a nedopadlo to. I teď mi přijde strašidelné, že se to mohlo stát.

Od té doby jsme začali brát na veškeré projekty zálohu padesát procent. Ne, nebyl jsem s tím ztotožněný a tušil jsem, že tady štěstí nenajdu. Praxe mi ukázala, že to jinak nejde. Cristina má ateliér dodnes a já u toho jsem minimálně. Smlouvy ještě pořád neděláme, ale chceme mít potvrzené nabídky v mailech, pak vystavujeme dodací listy a faktury.

Ze stavebnictví jsem i na základě téhle zkušenosti utekl.

Základ charakteru, který mám díky šermu, mě udržel u toho, abych v žádné situaci nezačal hrát podle jiných pravidel. Uvědomuju si přitom, že do kolotoče, kdy se jeden podnikatel snaží obrat druhého, člověk může snadno sklouznout, pokud se nechá okolím přesvědčit, že je to vlastně normální.

Mně to za to ale nestálo.

Naštěstí se všechno poskládalo tak, že jsem si své místo našel.

Dostal jsem možnost převzít po tátovi firmu se šermířským materiálem. Neměl na ni čas a nebyla v úplně dobré kondici, ale mě to bavilo a prací jsem ji nakopnul. Začal jsem jako prodavač v obchodě a postupně jsem si z toho udělal živobytí.

Jde o můj prostor, kde funguju přesně tak, jak si představuju.

Za dvanáct let se mi nestalo, že bych měl problém se zbožím nebo s klienty. Materiály beru od dodavatelů, které znám a věřím jim. Zákazníci jsou féroví. Někdo si něco objedná, já mu pošlu několik velikostí, on si je vyzkouší, nechá si tu svou a ostatní vrátí zpátky. Až pak zaplatí. Nestalo se, že by mě někdo okradl.

Ostřílený obchodník, který čte tyhle řádky, si teď asi drbe hlavu, ale pro mě je velká úleva, že se můžu chovat právě takhle. Je to další důvod, proč věřit, že se okolo šermu pohybují dobří lidé.

Jelikož mám jediný kamenný obchod s vybavením v republice, znám jich opravdu dost.