Jiří Bílek

„Co budeš dělat, až vyrosteš?“ Babička se na to ptala celkem často.
„Co bych dělal… Budu fotbalista.“ Od začátku jsem věděl, čím se budu živit a šel za tím.
„To nejde,“ odpovídala.
„Ale to víš, že to jde.“

Šlo to. Patnáct sezon. Jenže teď každý den myslím na to, že se blíží konec.

Třeba už po podzimní části ligy.

Je mi 34 let. Možná vám připadá, že to odpískám zbytečně brzo. Tím spíš, že dnes mají všichni tendenci prodlužovat si sportovní život. Osobně ale nevidím důvod, proč to protahovat. Hraju za Slavii. Přesněji už skoro rok sedím na lavičce jako náhradník. Když nepatříte do sestavy, cítíte se míň platný. Po delší době to přejde do fáze, kdy máte dojem, že jste pro tým zbytečný.

U fotbalu člověka drží momenty, které ho dělají šťastným.

Dáte gól, dobrou přihrávku, vystihnete akci soupeře.

Když pozitivní chvíle ubývají, přemýšlíte, jestli to má smysl.

Vždycky jsem si musel všechno odpracovat. Zezačátku jsem patřil ke klukům, o kterých se říkalo, že musí „běhat fotbal“. Herně jsem dospěl až v Německu, během tří let v Kaiserslauternu. Aby mohl záložník jako já fungovat v Bundeslize, musel jsem mít nadprůměrnou kondici, která mi umožňovala hrát rychle a nechybovat.

Dnešní trend je ale ještě dál. Řídí se podle Barcelony a Bayernu Mnichov. Hodně kombinovat, držet balon, snažit se soupeře přečíslit. Ať trenéři chtějí, nebo ne, nechají se tím ovlivnit na všech úrovních. Sestava se volí tak, aby každý hráč uměl překvapit soupeře.

Tímhle směrem kráčí i Slavia. Bez mojí spoluúčasti na hřišti.

Nevzdal jsem to, ale jsem realista. Přišel jsem o místo v době, kdy jsem byl kapitánem týmu. Páska mi zůstala, ale beru to spíš symbolicky. S novými majiteli klub postupně přivedl nové trenéry a velké posily. Od té doby nebyl důvod, abych naskočil zpátky. Neprohráli jsme šestatřicet zápasů v řadě a získali titul.

Jsem soudný.

Sleduju zápas a vidím, jak Altintop střídá Dannyho. Hvězda místo hvězdy. Na co pak mám být naštvaný? Z trenérského a manažerského pohledu chápu, že je potřeba budovat perspektivní tým, který bude konkurenceschopný v Lize mistrů.

Upřímně. Je to tak. Slavia je dnes ambicemi úplně jinde než před dvěma lety, kdy jsme se hrabali z ligového dna. Jo, věřím si, že bych na to měl. Ale proč dávat přednost třicátníkovi, když místo něj může sbírat zkušenosti někdo o deset let mladší a tvárnější? Někdo, kdo může týmu pomoci dlouhodobě, nebo někdo, koho můžou brzy dobře prodat.

Musí mi stačit fakt, že patřím do komunity lidí, kde je mi fajn. Každý den přijdu na trénink a vydám ze sebe, co je potřeba. Jenže jakmile se blíží zápas, vím téměř jistě, že nebudu v základu. Jo, jasně, že mi to vadí. Trenér Jaroslav Šilhavý mi před startem letošní sezony řekl, že šanci dostanou jiní. Jsem profík, tak jsem to akceptoval.

I na lavičce mám radost, že se vyhrává. Žiju s klubem, který se ke mně chová hezky a férově. Snažím se nechat vyniknout spíš to pozitivní. Navzdory tomu, že mám obličej, na kterém je hned vidět, jakou mám náladu. Přiznávám, někdy je to se mnou těžké. Ale rvu se s tím.

Nejsem výjimečný, neočekávám speciální zacházení.

V týmu je nás pětadvacet a na plac může jen jedenáct kluků. Když mě trenéři občas pošlou na hřiště, třeba jen na pár minut, beru to jako šanci. Jsem jen trochu víc nervózní než dřív. Ten, kdo hraje pořád, nepřemýšlí, jestli to dělá dobře, nebo špatně. Ale když naskočíte jednou za několik měsíců? Připadáte si jako boxer před životním soubojem. Je to pak těžší i v tom, že nechcete za žádnou cenu udělat chybu.

V tu chvíli mi pomáhá podpora spoluhráčů. Nechtějí mě nechat ve štychu. Cítím to z nich. V Čechách je to hodně postavené na partě a na kamarádství. Dokážeme se pohádat, ale pak jdeme na kafe a je nám fajn. To jsem v zahraničí, v Německu a Polsku, nezažil. Ve Slavii se to snažíme držet i teď, kdy přišlo hodně cizinců, i když už je to samozřejmě těžší.

Jasně. Tohle všechno bych ještě mohl jít hledat někam jinam. Pár let kopat ligu, cestovat z Prahy kvůli angažmá tak jako řada dalších kluků a pozvolna klesat níž a níž. Oddaloval bych něco, co by stejně přišlo.

Takhle to nechci. Drží mě vědomí, že jsem si vybojoval místo ve velkoklubu a v téhle pozici se chci rozloučit. Ve Slavii jsem zažil nejintenzivnější momenty kariéry. Nejdřív blázinec, kdy nám za pana Řebíčka několik měsíců nechodily výplaty. Pak velký obrat, kdy přišli pánové Šimáně s Tvrdíkem, s nimi silný sponzor a zlaté časy.

Zázemí klubu je v určitých ohledech srovnatelné s Bundesligou. Kvalita hráčů i úroveň tréninků je taková, že se pořád bojuje o pozice. Je to důležité, přitom to ve většině českých týmů chybí. Když jsem byl předtím v Blšanech nebo v Liberci, věděl jsem téměř jistě, že ať se stane cokoliv, nastoupím.

Teď mám přesně opačnou jistotu. Ale vážím si faktu, že pořád žiju jako sportovec. V klubu, kde jsem se podílel na zisku titulu a následné účasti v evropských pohárech.

S tímhle vědomím si umím představit, že přijde „polosmrt“. Opouští mě vnitřní síla pokračovat jako profesionální fotbalista. Do kariéry jsem dal maximum. Je pozdě ptát se, jestli jsem mohl dokázat víc. Jsem spokojený. Pět a půl let angažmá v cizině, dva ligové tituly s Libercem a Slavií. Díky tomu nemusím začínat od nuly.

Nevím, jaký je jízdní řád autobusů, ani kolik stojí kilo banánů. Nikdy jsem nemusel podobné věci řešit, ale jsem připravený se rvát i v takzvaně běžném životě, abych udržel úroveň, kterou jsem si vybojoval.

Dám do toho všechno. Jako vždycky.

A kdyby bylo potřeba, klidně půjdu do supermarketu za kasu.

Čeští fotbalisté a hokejisté často nejsou připraveni na to, co se stane, když to zabalí a vyjdou z bubliny vrcholového sportu. Jsou do jisté míry vytrženi z reality. Mají vysoký standard, ale pokud nepřemýšleli, jak se zabezpečit, musí řešit, jak dál.

Co pak? Přijdou na pracovní pohovor a co mají nabídnout? Že hráli za Blšany, Liberec? Že dali dvanáct gólů? Že o nich psali v novinách? To přece nikoho nezajímá. K čemu jim to je?

Jo, přiznávám. Mám taky obavy z toho, co přijde. A ono to přijde už brzy.