Jiří Císař

„Jaký jste měl zranění?“ 

„Nic.“

Už jsem starej, a tak se chodím nechat každýho půl roku prověřit k mojí doktorce. Prvně jsem u ní byl asi před šesti lety a padli jsme si do oka.

Ale věřit mi stejně nechtěla.

„To víte, že jo. Já tu furt čtu, jak mají motorkáři přeražený nohy, samý operace, zlomený páteře…“

„Ale já opravdu nic neměl.“

„To si děláte srandu?“

„Ne. Já jezdil pomalu a opatrně.“

Kdo mě zná, ví, že tohle tvrdím, kudy chodím.

Pomalu a opatrně.

Když to člověk bere zpětně, že jsem všechny ty roky zvládnul bez zdravotních problémů, tak v tom zcela jistě určitou roli hrál kus štěstí. Ale i nějaká předvídavost tam musí bejt. A hlavně respekt k tomu samotnýmu sportu.

Vždyť na chvilku, jen na malinkou chvilinku, ztratíš pozornost, vypadne ti to z ruky a je hotovo. To si musíš pořád uvědomovat.

A že zrovna v enduru číhá průšvih na každým kousku trati. Takový motokrosaři, tam když hodně zaprší nebo je mlha, tak se vůbec nejede. Jenže u nás na soutěži se tě nikdo neptá.

Tam musíš jet. Furt musíš jet. 

A když seš támhle někde v Itálii ve skalách, je mlha, že nevidíš na pět metrů před sebe, stejně to musíš valit. Jinak přijedeš pozdě a už máš trestný body. Mladejm jsem zároveň vždycky říkal: „Když je to takhle našponovaný a zdá se ti, že jedeš pomalu, tak ještě trochu uber a už to bude ono.“ 

No jasně. Vždyť nemá cenu si za každým vinglem nabít držku a zvedat to ze země.

I kdyby nic jinýho, vždycky kvůli tomu nabereš zdržení. Nemluvě o tom, že si při každým pádu na motorce ulomíš nějakou páčku, třeba spojkovou, a to se pak v horách už ani nedá jet.

Když ale jezdíš pomalu a opatrně, nemůžeš skončit špatně.

Všichni začínali na pionýru. Sám nejsem výjimka.

Svýho prvního fichtla jsem dostal, když mi bylo patnáct. Přivezl jsem si ho domů k rodičům v Újezdě nad Lesy rozebranýho na kolečku. Jen tak mi ho dal soused, tenkrát ten stroj ani neměl moc velkou cenu. Nějak se to sešroubovalo, to mě vždycky bavilo, a už jsem drandil. Po ulicích, po remízkách v polích. Sem tam jsem sebou někde praštil, měl odřený koleno, ale to je sranda. Takhle jsem se naučil jezdit, na učení v Mototechně se pak naskytla příležitost závodit. Tou dobou jsem ještě hrával hokej, ale k motorkám mě to táhlo silnějc. Tak jsem to zkusil tímhle směrem.

A něco jsem vyhrával. Postupně víc a víc. Proto si mě vyhlídli z Rudý hvězdy. Od pětasedmdesátýho, od svých devatenácti, už jsem jezdil mistráky.

Nakonec z toho bylo pětatřicet sezon, z toho patnáct let v Jawě jako tovární jezdec. Čtrnáct let ve reprezentaci.

Jezdil jsem holt pomalu a opatrně, proto jsem vydržel tak dlouho.

A taky proto, že jsem to měl rád. Prostě jsem závodil, nespekuloval. Když je závod, musíš to nějak objet. Ať jsou podmínky, jaký chtějí. Ať je slejvák, sníh, nebo horko, na nic si nestěžuješ a jedeš. To byl můj přístup.

Mě dokonce nejvíc bavilo závodit, když byla trať hodně těžká. Speciálně na blátě třeba v Povážské Bystrici, bláto mi vždycky celkem šlo. Čím to bylo horší, čím víc borcům okolo mě promejvali oči, tím víc to pro mě dopadalo výborně. Stačilo jen vydržet. Nejhorší bejvala první hodina, když zapršelo, to bylo jak na ledě. Louky, černá hlína ušlapaná od krav. Teprve po hodině deště se to rozblátí, udělají se koleje a už se máš kde chytit. 

Když sem tenkrát jezdili Italové a tys jim udělal vložku na louce, oni se tam patlali, jako když neuměj jezdit.

Ale přijels do Itálie a oni by tě do těch kamenů úplně zajezdili.

Španělsko, Francie a Itálie speciálně. Tam na těch šutrech to bylo vždycky specifický. Jak vylezlo sluníčko a bylo sucho, kameny v lese šíleně klouzaly. To bylo strašný.

Lepší, když začalo pršet. To se to umylo a jel jsi normálně jak po másle, pneumatika zabírala. Ale jak to bylo takový opocený, to se ti ve skalách šplhá chodníček těchhle oslintaných šutrů a pak se to motá, že ti v zatáčkách ani nestačí rejd. 

Musíš najet, couvnout.

Slezeš. Popotlačíš. 

To samý pak z kopce. Musíš to odsadit brzdou, jinak ti zase nestačí rejd.

Ale to už je jen takovej kumšt, sranda se to naučit. 

Dobře se závodilo v Německu a v Rakousku, to bylo to naše. Lesy, bláto, louky. I v Rusku byly krásný závody. Polsko, taky naše parketa, i když trochu specifický to bylo nahoře u Gdaňsku. Tam jedeš celej den jenom na písku, to jsme moc neznali. Na Ukrajině se krásně jezdilo kolem Užhorodu, kde jsou kopce, žádný skály.

Jo, něco jsem se nacestoval. Každej rok. Na jaře jsem odjel a na podzim se vrátil. Za sezonu dvě soboty volný, ale člověk má zase zážitky na celej život. 

Trénovalo se třikrát tejdně v blátě většinou až do půlky března. Pak začaly přípravný závody a televizní motokrosy. Od dubna se jely první mistráky. To byly vždycky dvojzávody sobota–neděle. A koncem dubna se jelo na Evropu. U nás, v Německu, Itálii, Francii, Španělsku… Do toho ještě závody Poháru míru a přátelství, co se jezdily i autama jako taková Formule pro východní blok.

A pak v září Šestidenní. Taková naše olympiáda.

V půlce listopadu už zase začínala zimní příprava až do ledna. Na počasí se moc nehledělo, to by musel bejt jó velkej mráz, aby se nejelo. Dvakrát týdně motorka a zbytek posilovna, běhání a bazén se saunou na Julisce. Když na to ale koukám dneska, tak my jsme tenkrát nasbírali takovou fyzičku, že z toho žiju dodneška. Samotný ježdění byla makačka, ale to posilování jsi k tomu potřeboval. A nás fakt honili festovně, to nešlo moc flákat. Proto ale taky čím to potom bylo těžší, tím to pro nás Čechy byla větší výhoda.

Ostatní umírali a my furt jeli.

A taky jsme to uměli, že jo. Vždycky vzpomínám, jak se v zimě jezdilo trénovat do Benešova na Kavčák. Když namrzlo, motokrosaři, co přišli jako bažanti, celej den strávili pod kopcem, protože tam nevyjeli. Bylo to ledovatý a oni to prostě nedali. Nevěděli jak. Kvůli tomu si z nich dodneška děláme srandu. 

Musíš to holt umět a musíš si to hlavně připravit. My věděli, že na zimu se dávaly jiný tlumiče, ve kterejch byl řiďoučkej olej, aby to neztuhlo. Protože když ti to ztuhlo, tak se nic nehejbalo a to nemůžeš jet. Jak to máš zmrzlý a máš šikmý kolejky, tak pérování musí bejt měkoučký, aby vzalo všechno, každou maličkou nerovnost. K tomu podhustit pneumatiky a nařezat špunty, aby v tom byly ty lamelky. Aby to táhlo, že jo. 

To prostě zjistíš. Když jezdíš a vnímáš, zjistíš, jak na to.

Dneska jedete okolo a na tom místě jsou jen nějaký sklady. Tak to holt je.

Bejval jsem tam přitom jako doma. Starou fabriku Jawy ve Strašnicích mám pořád před očima.

Dostal jsem i průkazku se svojí fotkou a funkcí tovární jezdec – zlepšovatel, abych měl oficiálně povolenej vstup, protože jednou se tam stal nějakej průšvih s bezpečností práce, kdy tam lezl, kdo neměl.

Ale stejně jsem žádnou legitimaci nikdy nepotřeboval. S vrátnejma jsem se znal léta. Stačilo na ně mávnout, zastavit se, pokecat.

Na dvoře měli garáže zajížděči. Ti jezdili denně tři sta kilometrů. Ráno borec vyrazil a musel je najet, aby novou motorku otestoval. Kdo byl takovej šikovnější, jel domů, tachometr připojil na vrtačku, odpoledne se vrátil, trochu ohobloval zadní gumu, trošku to protúroval a bylo. To je samozřejmě s velkou nadsázkou a takovej dostal okamžitě červenou kartu. Ale když dřív jezdili speciálně tovární jezdci silnici, tak aby nešvindlovali, dali jim píchačky ve Strakonicích do Čezety, strakonický zase měli píchačku v Praze. Na půl cesty se minuli, mávli na sebe a cestou zpátky to samý.

V soustružně to vždycky rachotilo, všude okolo ty klasický zelený stroje. A čisto. Každej den se tam uklízelo.

Nahoře závodní oddělení a klempírna, tam se vyráběly třeba vejfuky.

Pak dílna, kde dělali soutěžáky. A když se zahnulo doprava, tak tam stavěli silničáky a sériový prototypy. Přes dvůr se ještě šlo do kanceláří, kde byli takový ty hygienický pracovníci. Šéfkonstruktér a ty, co to celý kreslili.

Chodíval jsem do fabriky často, abych si všechno ohlídal. Aby na motorce všechno bylo tak, jak jsem potřeboval.

A taky proto, že s těma lidma, co to vyráběj, musíš být kamarád. To je základ. Oni musej vědět, že tomu rozumíš, a ty jim zase musíš věřit. Na tom, jak ti připravěj stroj, totiž z velký části závisí, jak potom v závodě dopadneš.

Nebylo to jen kamarádství z povinnosti, my si s těma chlapama rozuměli. Ještě deset let po tom, co jsem v Jawě skončil, jsem s nima občas zašel do Záběhlic na ferneta. Byli to správný kumštýři, vždyť někdy do pětaosmdesátýho tam pořád dělali soustružníci, který pamatovali ještě zakladatele Janečka, jak chodil po dílnách. Teď už by jim všem bylo přes sto. Každopádně těch mejch patnáct let u Jawy byl docela unikát, celou dobu tam se mnou nikdo nevydržel, ani z těch lidí ve fabrice.

Jako tovární jezdci jsme obecně kecali do kdečeho. Většinou to teda bylo houby platný, sám jsem se tam taky kolikrát pohádal. Oni si inženýři drželi svůj postup a nechtěli přiznat, že něco dělají špatně. Bylo to jejich zaměstnání a chtěli to vydržet až do důchodu. Ale když se mi zdálo, že motorka prdlačku jede, tak jsem do nich prostě musel tak dlouho šťourat, až s tím něco udělali.

Motorku vždycky připravili, ty sis na ní jen dodělal vychytávky, cos potřeboval, a jelo se. Na podzim ji člověk odevzdal zpátky, oni ji zrepasovali a další rok se na ní jelo mistrovství Evropy. Pro Šestidenní se vyráběly úplně nový stroje.

Přesto i tak se občas něco podělalo. Třeba jako ve třiaosmdesátým v Anglii, kdy jsem přímo na trati opravoval píst.

Něco podobnýho se mi stalo předtím i v Povážský, ale tam jsem to ještě nějak dotáhnul a dělal to až ráno. To trvalo deset minut, úplná sranda. Ale v tý Anglii, tam už to bylo blbý.

Kvůli špatně vyvrtanejm zámkům v pístu se mi otočil kroužek a utrhl se o kanál. V tu chvíli byl motor bez komprese. Konec.

Roztlačoval jsem to, silou vůle jsem dojel do časovky, dál ale byly bažiny. Tam už jsem nemohl.

Tak co, tak jsem začal montovat. Rozebrat to bylo jednoduchý. To byly čtyři svorníky, šup, dolů. Vejfuk osmička, jeden šroub, dvě perka. A měls to sundaný. Udělals jen prd prd a bylo to.

V týmu už věděli, že mám problém, najížďák vzal válec a hledal mě po trati, aby mi ho dal. Byla to jedna z mála věcí, co se podle pravidel směla vyměnit, protože Šestidenní se brala jako soutěž odolnosti nejen jezdců, ale taky motorek.

Pět minut za mnou jel klubák Vláďa Janouš. Jak ke mně dorazil, říkám mu, ať sundá válec, že mi ho musí dát.

Sundal.

Šup. Já si jeho píst nasadil a s ním pak pokračoval dál. Stálo mě to asi patnáct minut.

Vláďu mezitím za půl hodiny našel ten, co vezl válec pro mě. Sice tak kvůli mně nabral velkou sekeru, ale taky dojel.

Podobný opravy během závodu nebyly nic tak výjimečnýho, patřily ke schopnostem endurovýho jezdce. A motor Jawy sám o sobě navíc vypadal jako taková stavebnice. Bylo to tak konstruovaný, aby šlo všechno dobře vyměnit. Základní nářadí vozil každej s sebou: klíč na kolo, nějakej ten šroubovák, kleště, vázací drát, kdyby bylo potřeba, montpáky a bombičku na nahuštění.

Dřív sis musel všechno ladit, abys to někde třeba necvakl o kámen. Když jsi to hodně nafoukl, tak jsi po kamenech nikam nevyjel, protože ti to smekalo. To už je dneska jedno, dáš do gumy houni a jedeš hlava nehlava, kámen nekámen. Namíříš a jedeš.

Kde se dřív tlačila domlácená motorka, tam se dvacet let nato jezdilo i šedesátkou.

Teď už maj ty motorky vstřikování, baterku, startéry, kdežto my to museli ještě našlapovat. A když jsi třeba na starý Jawě s bubnama projel brodem, pět kilometrů jsi pak nebrzdil, než ti z těch brzd ta voda vyschla. Dneska s kotoučovkama nemusíš řešit nic.

Zároveň je sranda, že co se nám tenkrát zdálo jako špičková technika, na tom se dneska už ani nedá jet. Občas mi někdo ukazuje zrenovovanou Jawu z pětasedmdesátýho a chce, ať se svezu. Já ho s tím posílám do háje.

Tenkrát ale zase mašina něco vydržela. Dokud se nestalo něco opravdu extrémního, motor většinou přežil celou sezonu. Jo, občas se sundal válec, zkontrolovalo se to, ale aby se motorka generálkovala po každým závodě, to nebylo potřeba. 

V tomhle byla Jawa výjimečná. A proto jsme na ní taky dělali výsledky.