Jiří Dostal

Dřív, než jsem v atletice stačil cokoliv dokázat, jsem několikrát umřel. V reálu jsem přežil, dá se říct, že náhodou.

Netuším, jaké to je, když vyhrajete olympiádu, zato vím, co člověk cítí, když odchází na druhý břeh. První část je hrozně nepříjemná, asi proto se lidi i zvířata bojí okamžiku smrti. Přijde náraz, který oznamuje konec. Ale pak. Druhá a třetí fáze, kdy se propadáte do několika úrovní bezvědomí, jsou milosrdné, mozek má nedostatek kyslíku, pozvolna přestává fungovat, následuje hezké a pozvolné odcházení. Někdy se u toho zdají sny.

Tenhle stav jsem zažil i pětkrát za den.

Na začátku jsem to počítal, ale u pětadvacátého incidentu jsem s tím přestal. Mým osudem jsou smrtelné srdeční arytmie. Možná jsem jich měl šestadvacet, možná několik desítek. Nevím. Je to vlastně zástava krevního oběhu a jmenuje se to fibrilace komor. Tep vyletí třeba na tři sta úderů za minutu a pumpa v tomto stavu nic nepřečerpá.

Nejsem jediný, komu se v Česku něco podobného stalo, jsem ale jeden z mála, kdo to přežil bez odborné pomoci. A to několikrát. Podobná věc o patnáct let později potkala i hokejistu Jiřího Fischera přímo při zápase NHL. Jeho shodou okolností hned na ledě nahodili pomocí defibrilátoru.

Tu informaci jsem zaznamenal už jako lékař. Hned jsem věděl, co prožívá. V hokeji někdy ve finále rozhoduje náhlá smrt, on ji zažil natvrdo a přežil. Několik let poté jsme si o tom s Jirkou povídali a shodli jsme se na jedné věci.

Měli jsme oba velké štěstí.