Jiří Hrdina

Periferně jsem si všimnul, jak se na mě rozjíždí. Vyloženě si na mě počíhal a chtěl mi předvést, kdo je tady pánem. Že nějakej podělanej Evropan si nebude něco dokazovat v jeho lize.

Svůj první zápas NHL za Calgary jsem hrál pár dnů po připojení k týmu, na začátku března po olympijských hrách 1988. Hned proti Philadelphii Flyers, asi nejdrsnějšímu mužstvu ligy. Měli tam i Ricka Toccheta, tehdy jednoho z nejobávanějších hráčů, který uměl i dát gól a přihrát. Sbíral spoustu bodů, měl zrovna sérii, kdy jich za pět zápasů udělal skoro dvacet. Byl v laufu a dokazoval si to i zničujícími hity a nějakou tou rvačkou. Prostě postrach. Frajer, jakého nechcete potkat v plné rychlosti uprostřed hřiště.

Teď se řítil na mě, aby mě sundal.

Zapřel jsem se… Práskli jsme do sebe, totální srážka.

A já byl ten, kdo jel dál. Tocchet si asi myslel, že to se mnou bude mít snazší, ale já byl na souboje zvyklej. Ač se to v tehdejším evropském hokeji tolik nenosilo, mně fyzická hra nevadila. Kdyby nic jiného, v každém zápase s Rusákama jsme se je snažili řezat co nejvíc, v čemž jsem se vyloženě vyžíval. Vždycky jsem chtěl nějakého trefit.

Tocchet skončil s vyhozeným ramenem.

Chvíli předtím jsem přihrál na vítězný gól Jimovi Peplinskimu, k němuž do lajny mě ještě spolu s Joelem Otto postavili. Už jen z toho důvodu bych sám svoji premiéru považoval za úspěšnou, ale tím, že jsem Tochcettovi neuhnul, a naopak ho srovnal, jsem se u kluků hned výrazně zapsal. Tohle mělo ještě větší vliv než nějaká asistence.

Když jsem se pak na zápas díval zpětně v televizi, i komentátoři ocenili, jak jsem ukázal, že se nebojím. Novináře při rozhovorech taky zajímalo, jak se mi povedlo ustát souboj s takovým ranařem.

Cítil jsem, že jsem vzbudil pozornost, a okamžitě mě začali brát.

I díky téhle historce vždycky tvrdím, že v mé kariéře bylo všechno smooth. Hladké. Žádný velký zádrhel. Já zažil komplikaci možná tak na vojně, kdy bylo domluvené, že půjdu do Jihlavy, ale Trenčín si navzdory očekávání nevzal společně bratry Lukáčovy a sáhnul po mně. Ale i tam to pro mě nakonec mělo z hokejového pohledu svůj význam. Jinak jsem od mládí všude hrál důležitou roli, všude mi to šlapalo. Ve Spartě i v nároďáku.

A když dneska někomu v Americe řeknu, že z pěti sezon, a to ještě jen čtyř kompletních, mám tři Stanley Cupy, smějí se mi, že jsem dítě štěstěny.

„Fucking lucky guy,“ abych byl přesnější.

Silovej hráč, co uměl zakončit i kombinovat. To bylo moje. Tak jsem vždycky chtěl hrát a tak se mi to i dařilo. V naší lize jsem si rychle vybudoval respekt, a protože jsem i docela emotivní člověk, nebyla nouze o situace, kdy to kolem mě pořádně vřelo. Oblíbené mezi lidmi byly třeba naše souboje s Jirkou Seidlem z Pardubic, s nímž jsme po sobě šli při každém vzájemném zápase. Protože jsem se nevyhýbal místům, kde to bolelo, postupně jsem získával chytrost i v situacích, které se zdají být na první pohled jen o hrubé síle. Věděl jsem, jak se zpevnit, když do mě někdo jde, jak z mely v rohu vyjet s pukem.

V nároďáku jsme s Vláďou Růžičkou a Pavlem Richtrem vytvořili pro tehdejší hokej ideální lajnu. Pavel byl úžasný technik, Růža zase šikovný centr s citem pro přihrávku, vynikající na buly. Do soubojů se moc nehrnul, ale na to jsem byl právě já. Společně nám to úžasně šlapalo a já svým stylem hry zaujal i skauty NHL. Nás a Rusáky ale tehdy kluby na draftu braly až v posledních kolech, protože věděli, že na devadesát devět procent za ně stejně nikdy nebudeme hrát. Začátkem osmdesátých let ještě nic nenaznačovalo, že by se u nás měly nějak měnit poměry, a jedinou šanci, jak odejít hrát za moře, představovala emigrace.

Z Hlasu Ameriky, který jsme samozřejmě poslouchali, jsem se v červnu 1984 dozvěděl, že si mě vybrali Calgary Flames, ale hned jsem měl jasno, že útěk pro mě nepřichází v úvahu. Už jsem měl rodinu a strašila mě představa, že bych ji třeba už nikdy neviděl. Oficiálně soudruzi do zahraničí pouštěli až za zásluhy. Muselo vám být třicet a museli jste mít titul mistra světa. Ten když se nám podařilo o rok později vyhrát, spočítal jsem si, že po olympiádě v osmaosmdesátém budu moct jít. K tomu jsem se upnul.

O NHL jsem toho moc nevěděl. Všichni jsme hltali The Hockey News, za našich časů bibli hokejistů. Kdo na ně někde po světě narazil, vozil je domů. Jedno vydání pak kolovalo nespočtem rukou. Svůj první zápas jsem ale viděl až na premiérovém reprezentačním srazu v Příbrami, kde nám trenér Bukač pouštěl videokazetu s utkáním play off Philadelphie Flyers.

Neuvěřitelná řežba.

V létě 1987 už se všechno vyřídilo, do Prahy za mnou přijel Cliff Fletcher, generální manažer Flames, a já tak do Calgary, kde se shodou okolností zrovna olympiáda konala, odjížděl s podepsanou smlouvou a s tím, že už zůstanu. Turnaj se nám nepovedl, byl jsem i rád, že se nemusím vracet, protože neúspěch doma hodili na mě, že už jsem byl myšlenkami v NHL. To přitom nebyla pravda, kdo mě znal, věděl, že já jak vlezu na led, dělám vždycky všechno pro vítězství.

Zatímco kluci odlétali, já si chodbami Saddledome jenom přenesl výstroj do jiné kabiny a pak mě řidič odvezl na hotel. Tam jsem si lehnul na postel a zíral do stropu s hlavou plnou myšlenek na to, že vlastně vůbec nevím, co mě čeká.

Ale tak co… Obuju se do toho, co se dá, a v nejhorším se vrátím do Evropy. S tímhle vědomím jsem se sám v sobě smířil.

Přesto jsem byl na prvním tréninku nervózní jako blázen. Sotva jsem otevřel dveře šatny, problesklo mi, co tam vlastně dělám. Všechny okolo jsem bral jako absolutní profíky a netušil jsem, jestli se vůbec někdy budu moct počítat za jednoho z nich.

Udělal jsem to, co mi připadalo přirozené. Každého jsem obešel a podal mu ruku. Protože mám odjakživa trochu pevnější stisk, s odstupem jsem se od kluků dozvěděl, že to ocenili. Cítili ze mě správné sebevědomí.

Moje představovací kolečko dokonce mělo takový ohlas, že se z něj stal rituál a před zápasy jsem obcházel kabinu všechny povzbudit.

Joey Nieuwendyk nebo Lanny McDonald byli frajeři, tahouni týmu, kteří mě okamžitě brali. Moji noví spoluhráči z lajny Jim Peplinski a Joel Otto nebo Timmy Hunter taky. Stejně tak Švéďák Hakan Loob, s nímž jsem začal bydlet a který mi od začátku ohromně pomáhal a vysvětloval, o čem NHL vlastně je. Ale našli se i tací, kterým můj příchod neseděl. Vnímal jsem z jejich strany nevraživost, protože cítili, že jsem tu, abych je připravil o flek.

Týden po mém příchodu takhle třeba vyměnili tehdy mladého Bretta Hulla do St. Louis.

Na prvním tréninku jsem se každopádně cítil příšerně. Znal jsem celý život jen Spartu nebo nároďák a najednou jsem se ocitnul v úplně jiném prostředí.

A hlavně, měl jsem příšernou helmu…

Kluci už nosili moderní CCMky a mně kustodi připravili tu šílenou hranatou Jofu, s níž jsme hrávali v Evropě. Připadal jsem si v ní mezi ostatními jako hobbík a po pár dnech jsem si ji nechal vyměnit.

Pak už to šlo ráz na ráz. Moje podařená premiéra proti Philly, na tripu pak první gól v Hartfordu, hned na to další v Quebeku. Z devíti zápasů, které jsem do konce základní části odehrál, jsem v sedmi bodoval. K tomu kluci viděli, že nejsem poseroutka a taky že si ze sebe umím udělat srandu a neurážím se, když se mi třeba smáli, že jsem nepochopil cvičení.

Taky jsem uměl aspoň trochu anglicky. Sice se v kanadské hokejové kabině mluvilo trochu jinak, než jsem zvládal po roce s paní učitelkou v Praze, ale i tak jsem alespoň tušil, o co běží. Díky tomu, že jsme s nároďákem přece jen jezdili po světě, jsem taky nekoukal s otevřenou pusou na vymoženosti Západu. Měl jsem představu, jak se tam žije, a lidé z klubu, ale třeba i českoslovenští emigranti, jichž bylo v Calgary hodně, mi pomáhali, s čímkoliv jsem potřeboval. Když jsem se vrátil na kemp před další sezonou, byl jsem připravený se vším všudy. Koupil jsem barák kousek od olympijské vesnice, naše holky začaly chodit do místní školky a mně se na ledě vyloženě dařilo. Dal jsem dvaadvacet gólů, nasbíral čtyřiapadesát bodů, hrál jsem přesilovky, chodil jsem na led v důležitých chvílích… Čistá radost. Hned zkraje sezony se mi navíc podařilo v Los Angeles dát i první hattrick. Zrovna v zápase proti Gretzkymu, nejlepšímu hráči všech dob.

Měl jsem to štěstí, že jsem si NHL zahrál v éře jeho a dalších velikánů a mohl tak na vlastní oči vidět, co umějí.

Gretzkyho jsem si přitom pamatoval už z dvacítek v sezoně 1977-78, kdy si s námi jako šestnáctiletej dělal, co chtěl. Potom mi utkvělo, jak přijel na mistrovství světa do Helsinek 1982 a Kanaďani bydleli s námi na hotelu. Ten rok dal za Edmonton 92 gólů a posbíral 212 bodů, všichni jsme z něho byli unešení. Každou možnou chvíli jsme šmírovali, co dělá a jak se chová.

On to přitom byl jen vyzáblej uhrovatej kluk, co každej večer dřepěl na recepci a mastil black jack.

Na ten my neměli peníze, tak jsme aspoň okolo chodili na masáže.

Na podzim osmaosmdesátého se mi povedlo proti Hartfordu nastřílet i čtyři góly v zápase, ale Whalers byli přece jen tým ze spodku tabulky. Hattrick proti nadupaným Kings s Gretzkym v sestavě, to bylo něco úplně jiného. Zvlášť když jsme je tehdy porazili. Výsledek 11:4 přitom nebyl v té době nic výjimečného, takové přestřelky byly k vidění často. Zvlášť u nás, my ten rok moc neprohrávali, skončili jsme jako nejlepší tým základní části a jako jedni z mála v moderní historii NHL jsme na to navázali i v play off.

Poprvé jsem zjistil, jak těžký je Stanley Cup.

Jo, fucking lucky guy, já vím.

Pro mě ovšem šlo v první řadě o obrovskou školu zámořského profesionalismu. Přestože jsem totiž patřil k nejproduktivnějším hráčům týmu, většinu play off jsem se ani nedostal do sestavy. Trenér používal kluky, o nichž byl přesvědčený, že v danou chvíli pomůžou týmu víc. Naskočil jsem v prvním kole proti Vancouveru a pak paradoxně až ve finále. V posledním zápase v Montrealu, kdy Joey Nieuwendyk schytal takovou sekeru na ruku, že nemohl pokračovat, mě pak posunuli na jeho místo a já dohrával na druhé lajně.

Postupovali jsme dál a dál, nálada byla skvělá a já po tréninku, kdy jsme makali všichni stejně, pokaždé s nadějí kouknul k tabuli na zdi, kam trenéři psali čísla hráčů podle lajn. Nikdo se s námi nebavil, jen takhle stroze se sestava na dané utkání oznamovala.

17… 17… 17… Moje sedmnáctka nikde.

Tak jsem se místo zápasu na hodinu a půl zavřel do posilovny, často s ostatníma klukama, kteří na tom byli jako já. Všude po kabině jsme měli televize, kde běžel zápas, a my u toho zvedali činky nebo šlapali na kole.

Bylo psychicky náročné zůstat celou dobu nad věcí, jasně že jo. Čekal jsem to celé malinko snazší a byl z toho překvapený. Když jsem ve své první sezoně v play off jen paběrkoval, bral jsem to. Chápal jsem, že trenér i přes můj styl hry asi zpočátku netušil, jak budu reagovat na intenzitu zápasů o Stanley Cup, kdy rozhodčí pískali ještě polovinu toho mála, co tehdy pískali normálně. Tam když se člověk namotal před bránu, šlo o život. Aspoň jsem si to nejdřív omrknul. Jenže i druhou sezonu to bylo tvrdší, než bych býval řekl.

Přitom jsem nebyl zdaleka sám.

I takový Lanny McDonald, náš kapitán a absolutní legenda, se mnohdy nevešel do sestavy. Nehrál ani polovinu finálové série, než se vrátil na poslední zápas, aby dal klíčový gól, svůj první a jediný to play off. Příběh na film. I Jim Peplinski a Timmy Hunter, asistenti kapitána, kteří byli roky součástí budování týmu, jsou na vítězné fotce s Pohárem v teplácích, protože se ten den nedostali do čtyř lajn.

V tomhle je NHL nemilosrdná.

Ono už když jsem přijel na svůj první kemp před touhle sezonou, docela jsem koukal, že nás je tam přes šedesát. Na soupisku přitom mohlo jen třiadvacet kluků. O svou pozici jsem se přece jen nestrachoval, říkal jsem si, že kdyby nechtěli, abych hrál na prvním týmu, nebrali by mě tam. Ale stejně… Od nás jsem byl zvyklý, že kdo přišel do kabiny, hrál.

Mojí výhodou bylo, že jako Evropan jsem do mužstva přinášel něco jiného, co tehdejší kanadští kluci ještě tolik neměli zažité. S Hakanem Loobem jsme byli jediní Evropani v klubu, jen později se tam mihnul Rusák Prjachin, a koncem osmdesátých let jsme pořád ještě byli spíš za exoty. Na každého kluka zpoza oceánu byla v lize upřená pozornost.

Tehdy bylo evidentní, jaký je mezi naším a zámořským hokejem rozdíl. V Kanadě se třeba automaticky bralo, že při situaci dva na jednoho hráč s pukem střílí. Na toho vyjížděl gólman, obránce si hlídal druhého bez puku. Když jste tedy dobře zahýbali rameny, naznačili a přihráli jste, byl z toho krásný gól do prázdné. Kanaďani koukali jak zjara.

Spoluhráči nás oceňovali, ale pro soupeře jsme byli my Češi, Slováci a Rusáci vždycky jen „Fucking commies,“ zasraní komunisti.

To jsem si ale ani nemohl brát osobně, chápal jsem, že to je součást hry. Řvali na mě každý zápas, že jsem jenom sráč z Evropy, ale zároveň věděli, že se nenechám zastrašit.

Případ Tocchet se rozkřiknul rychle, i dál jsem ale ukazoval, že mi tvrdá hra nevadí. Zvládal jsem i vyhecované bitvy o Albertu, jak se říká soubojům s Edmontonem. Vyloženě bitku jsem přitom absolvoval jen jednu, až v Pittsburghu s Rusákem z Toronta. Tímhle způsobem jsem nepotřeboval dokazovat, jaký jsem tough guy, kvůli tomu jsem tam nebyl. V naší době už se ani nekonaly hromadné rvačky, kdy na led naskákaly celé střídačky, ty už byly pod hrozbou vysokých trestů zakázané. A když už se přece jen něco semlelo a já byl na ledě, chytil jsem se s někým typu Jarri Kurriho, potahali jsme se za dres, aby to vypadalo, ale věděli jsme, že ani jeden z nás nestojí o nějaké boxování.

To ale neznamená, že jste se při hře nemuseli mít neustále na pozoru.

Museli.

Takový Scott Stevens vás byl schopný sestřelit, i když jste nehráli na jeho straně, jeho specialitou bylo, že přejížděl jako levý bek napříč středním pásmem a smáznul vás, aniž byste o něm tušili. Byl schopný likvidovat protihráče na počkání. Takhle zrušil i Karyiu před Naganem a v podstatě ukončil kariéru Lindrosovi. Sám jsem s ním měl tu čest už na mistrovství světa v Praze, kde mi v posledním zápase udělal takového koňara, že jsem pak zlatou medaili přebíral v nemocnici.

Stevens nebo třeba Marty McSorley, o těch jste vždycky museli vědět, kde přesně se na ledě pohybujou, jinak vás byli schopní přizabít.

Beru jako úspěch, že mě nikdo nikdy nevypnul, ale dobitej jsem byl kolikrát taky solidně. Ono, jakmile jste se odvážili před bránu, museli jste počítat se sekerami i krosčeky, nikdo se s vámi nepáral. Když se dneska podívám na záznamy utkání ze své doby, protože pár jich schovaných mám, nestačím zírat, co se na tom ledě dělo. To byla čistá jatka, nepřeháním. Musím se smát, za co se v současné NHL dávají tresty na několik zápasů. Liga dnešních dnů se s tou naší nedá vůbec srovnat. Vůbec. Neříkám, že to je dobře nebo špatně, přestože někdy už mi snaha o čistotu hry přijde opravdu přehnaná, ale je to zkrátka jinak.

Za nás jste se holt někdy probrali až na střídačce. A další střídání už jste zase hráli.