Jiří Hřebec

V místnosti sedělo šestnáct frajerů, svazová generalita. Většinu jsem ani neznal, byli z kdejaké prdele, ale všichni se tvářili důležitě, jako by se bez nich náš tenis neobešel. Stál jsem před nimi a nedělal si hlavu z toho, co přijde. Jako už tolikrát. Prostě si mě předvolali, aby mi zase připomněli, jak jsem nezvladatelný, a tentokrát ještě, aby mi speciálně vyčetli, že jsem si dovolil absolvovat turnaj, který jsem neměl ve schváleném rozpisu.

Za bolševiků něco nepředstavitelného, o tom ještě budu vyprávět.

Ale já byl v klidu. Vždyť jsem to měl od Antonína Bolardta, kapitána daviscupového týmu, osobně schválené.

Cestou z jiného turnaje jsem se tehdy na jaře devětasedmdesátého stavil v Rakousku u Gerharda Wimmera, výtečného hráče a kamaráda, jezdíval jsem za ním často. Zrovna se chystal do Riedu, kde pořádal turnaj starý Fischer, slavný výrobce raket. A prý ať jedu taky, že by mě tam rád taky viděl a bude sranda. Peníze za startovné byly super, jel bych s Gerhardem… Sakra, to by byla paráda.

Ale musel jsem zavolat Bolardtovi, protože za našich časů se smělo jen tam, kam jste se dlouho dopředu písemně nahlásili a dostali od soudruhů povolení.

„Jirko, když už tam seš, nevidím důvod, proč bys po cestě do Čech nesehrál tenhle malej turnaj,“ odpověděl mi Bolardt do telefonu. Slyším to jasně jako dnes. Gerhard prohodil, že jsme to radši měli natočit, kdyby něco, ale já neměl obavy. Když mi to takhle jasně řekne, přece není důvod.

Bohužel, dostal jsem se do finále.

Do finále, které se hrálo na prvního máje.

Na ty přiblblý přehlídky, na nichž se u nás šaškovalo, bych stejně nešel, ale potíže nastaly, když se informace o mém úspěchu objevila v novinách. Soudruzi se toho chytili. Jak je možné, že se toulám po Rakousku, když tam nemám být. Nahlásili mi tenhle prohřešek, jakmile jsem předstoupil před svazovou komisi, a já suverénně odvětil, že to není problém, protože jsem vše řešil s panem Bolardtem. Ten ovšem vstal a podíval se na mě se slovy: „Jirko, vždyť jsem ti přece výslovně řekl, že to nesmíš hrát.“

Lhal. Úplně sprostě lhal.

Jenže mně samozřejmě nikdo nevěřil. Byl jsem floutek, ne moc oblíbený. Ležel jsem bolševikům v žaludku kvůli svému způsobu života, navíc už po mém posledním Davis Cupu proti Británii na podzim osmasedmdesátého na mě Bolardt se svazovým trenérem Kordou řvali, že jsem lempl a flákač.

„Tak, jak žiješ, tak hraješ tenis. Ty nemůžeš zápasy dohrávat,“ vyslechl jsem si.

Potřebovali se mě nějak zbavit, to bylo evidentní. Jenže místo aby mi v klidu oznámili, že Davis Cup už budou hrát vedle jednoznačného Lendla i další mladší Šmíd se Složilem a já ať si dál jezdím jen po turnajích, chytili se téhle blbosti s prvním májem a svinsky mě potopili. Přímo na místě se usnesli, že mi s okamžitou platností na půl roku odebírají pas.

Odvolal jsem se k Himlovi, šéfovi sportu, který mi trest snížil na čtyři měsíce, ale i to byl konec. Do té doby jsem se pořád držel ve stovce světového žebříčku, ale kvůli vynucené pauze jsem postupně klesnul někam na sto osmdesáté místo. Blížil se mi třicátý rok a já cítil, že už nebudu mít sílu na procházení kvalifikacemi a škrábání se zpátky nahoru.

Jednoho dne jsem se doma manželce rozbrečel a prohlásil, že už v téhle zemi nechci dál žít. Rozhodli jsme se, že jdeme pryč.