Jiří Král

 
Jeli jsme na titul.

No dobře, možná úplně ne, ale finále bychom snad dali.

V sezoně 1999–2000 se v Odolene Vodě sešel ohromně talentovaný tým. Byli jsme fakt dobří, měli jsme elán i chuť a ve volejbalové lize jsme porazili každého.

Každého až na Perštejn.

Ten tehdy do ligy vstoupil jako nováček, bylo to uměle vytvořené mužstvo z nakoupených veteránů, natahali si z celé republiky hráče s věkovým průměrem snad šestatřicet let.
A nás si dávali.

Ne fyzicky, tam na nás neměli. Místo toho nás rozkecali. Při zápasech nezavřeli hubu a my se pokaždé chytili.

Byli jsme nahoře v tabulce, oni někde kousek nad hranou postupu do play off, ale tři čtyři kola před koncem základní části začali prohrávat zápasy, které měli vyhrát. Říkali jsme si, co blbnou.
Neblbnuli. Vybrali si nás za soupeře pro první kolo.

V tom play off jsme vyhráli jediný zápas, doma v nesmyslném čase od půl jedenácté ráno, což bylo dané kvůli televizním přenosům. Tam kluci z Perštejna přišli s rozvázanými tkaničkami, že sorry hoši, to není nic pro nás.

Ve zbytku série nás úplně rozložili. Naštelovali si nás, kam potřebovali, a my se z nich podělali.

My, mladá ucha, jsme do nich bušili z výšky hloupou silou, zatímco oni do nás šli chytrostí a zkušeností. Po každém míči tam byl nějaký komentář. Nenápadně, aby to nikdo jiný neslyšel.

„Ježišmarja, proč skáčeš sem, když to nahrávám támhle?“
„Ty jo, přece nemůžeš čekat, že to do tebe zasmečuju tvrdě, to to radši zaleju, ne?“

Člověk měl chuť jim jednu fláknout. Podle pravidel volejbalu by se na soupeře mluvit nemělo. Teoreticky bychom si mohli stěžovat rozhodčímu, jenže tím ztratíte respekt protihráčů, za což vám to nestojí.

A tak jsme dostali nakládačku od frajerů, co na nás vůbec neměli mít. Tehdy jsem zjistil, že volejbal není jen o tom, jak máte natrénováno. Skrývá v sobě zákoutí, do nichž je potřeba postupně proniknout. Otlouct se.

Dostali jsme nakládačku od frajerů, co na nás vůbec neměli mít.

Dneska v pětatřiceti už mám něco za sebou, jsem to já, kdo chápe, oč tu běží. Když vidím mladého protihráče, jak jde do míče se strachem a pokorou, vím, že ho mám. Že když ho zablokuju, začne přemýšlet, proč jsem tam stihnul sáhnout. Sám jsem takový býval, taky jsem pak začal pochybovat. A ostatně, i já už si pod sítí rád pokecám, jednou s Mirkem Kvapilem z Opavy si nás dokonce sudí zavolal, že by to snad stačilo, ovšem my mu vysvětlili, že je to jen mezi námi a oba to akceptujeme.

Donuť někoho, aby se soustředil na tebe, a ne na hru jako takovou, a máš vyhráno.