Jiří Lála

Je to přes třicet let a já pořád vidím úplně jasně, jak mi problesklo hlavou, že není na co čekat. Že ta branka už prázdnější nebude.

Vystřel.

Nikdo z Kanaďanů mě vlastně ani pořádně nenapadal. Přejel jsem červenou a poslal puk, kam bylo třeba k tomu, abychom měli klid.

Abychom už skoro s jistotou věděli, že jsme mistři světa.

Během své kariéry jsem dal moře gólů. Krásných gólů. Z golfáků bez přípravy i z přesných střel švihem. Zakončoval jsem nádherné kombinace s úžasnými spoluhráči. Každý má ale s mým jménem spojenou tu vcelku snadnou pojišťovací trefu z Prahy z pětaosmdesátého.

Trefu do prázdné.

Upřímně, kdybyste se mě zeptali, jaký z těch stovek gólů si pamatuju já, povím vám taky, že tenhle. Utkvěl mi v hlavě tím, jak byl výjimečný. Opakovali ho v Brankách bodech vteřinách ikskrát denně několik měsíců. V křížovkách jste často narazili na otázku „Kdo vstřelil poslední branku vítězného finále domácího mistrovství světa v hokeji?“

Připomínali mi ho všude.

I proto mám dodnes před očima, jak jsem se hned, co mi naskočilo, že už jsme strašně blízko, rozjel přes celé hřiště k Jirkovi Králíkovi.

Před zápasem jsme si společně vykládali, že stačí, když on zavře bránu a já už nám to zlato vystřelím. Bylo toho k úspěchu potřeba o dost víc, třeba hattrick Jirky Šejby, ale nakonec náš plán vlastně vyšel. Tak jsem mu hned spěchal říct, že přesně takhle jsme si to přece nalajnovali.

Když budu v paměti pátrat po dojmech z oslav, moc toho nevylovím. Jo, dali jsme si už v kabině nějaké ty bublinky a pivo, pak přišel Štrougal, ale jak nás tehdy v republice drželi zavřené a hlídali nás, žádný velký odvaz to nebyl. Prostě se vyhrálo, zapilo, a život šel dál. Pár týdnů nás jen vodili po různých autogramiádách a byli jsme pozvaní na Hrad za Husákem. Nic víc.

To si spíš vybavuju, jak jsme tehdy na pokoji na hotelu koukali na nějaký film na kazetě, který byl německy, a kdosi z kluků ho simultánně překládal, abychom alespoň tušili, co se tam děje. Nebo cesty na zápasy z Průhonic, kde jsme bydleli. Jezdili jsme s policejním doprovodem, a jak se nadšení lidí v průběhu turnaje stupňovalo, čekalo jich kolem silnice čím dál víc. Mávali, přáli nám hodně štěstí. Mnoho rodin po republice si prý kvůli nám kupovalo barevné televize.

My jim nakonec radost přece jen udělali. Aspoň nějakou v těch zvláštních časech.

Pro mě byla v národním týmu v podstatě poslední, přestože tehdy v létě mi bylo teprve šestadvacet.