Jiří Orság

Otevřel jsem dveře.

Za nimi stál trenér a hrál všemi barvami, měnil je jako chameleon. „Co je? Někoho chytli?“ Myslel jsem, že se zasměje a bude pohoda. Byli jsme na soustředění v maďarské Tatě a já si zrovna večer na pokoji pouštěl seriál. Absolutně mě nenapadlo, že někdo opravdu neprošel dopingovou kontrolou. A už vůbec ne, že jsem to byl já. Kouč to na mě vybalil a v první chvíli mi nedocvaklo, co to bude znamenat.

„Vzal sis něco?“ zeptal se na rovinu.

„Nejsem sebevrah.“

Věděl jsem, že nic neberu, a když přišla zpráva, která tvrdila něco jiného, nechápal jsem, co se děje.

Jako nejlepší český vzpěrač a jako každý sportovec, který je zaměstnán na Olympu pod ministerstvem vnitra, jsem monitorován 365 dní v roce. Do systému pro antidopingovku musím vyplnit, kde a v kolik hodin se budu nacházet. Můžou mě přijít zkontrolovat, kdykoliv se jim zachce. Někdy je to každý měsíc, jindy jednou za čtvrt roku. Ale už se stalo i to, že přišli dva dny po sobě nebo v pátek a následně hned v pondělí.

Bral jsem to jako součást své práce a zvykl si na to jako na každodenní součást kariéry. Myslím, že ten, kdo v tomhle režimu riskuje a sáhne po zakázaných látkách, je regulérní blázen. Po sedmém místě na olympiádě 2012 jsem obhájil zlato na mistrovství Evropy do 23 let a dával si před sebe další cíle, snil jsem o světové medaili. Místo toho mi na podzim 2013 přišel pozitivní test.

Nebyla to facka od života, bylo to brutální dělo.

Nejdřív mě zajímalo, co komisaři našli. Tamoxifen. Další novinka, o tomhle jsem v životě neslyšel a hned volal lidem, kteří měli přehled. Zjistili, že jde o látku, která napomáhá účinnosti anabolických steroidů. Jenže ty jsem v těle neměl. K čemu by mi to bylo? Co s tím? Jak dokázat, že jsem nic nevzal úmyslně? Informace se ke mně dostávaly postupně. Tamoxifen má při jednorázovém požití detekci pár hodin, při dlouhodobém pár dní. Prý se používá i při léčbě rakoviny prsu, což rovněž nebyl můj případ.

Přemýšlel jsem o všem. Mohlo to být v doplňku stravy, těch jsem bral desítky, ale chyběly mi neotevřené krabičky stejné šarže, abych je mohl dát přezkoumat. Každý mohl říct, že jsem si tam něco přimíchal sám. Za nikoho nedám ruku do ohně, ale odmítám verzi, že by mi někdo z nejbližšího okolí něco podstrčil.

Dodnes tomu nerozumím. Na odběry šla celá reprezentace dvakrát během dvou týdnů a zároveň se mnou měl pozitivní test také Kamil Kučera. Našli mu stanozol, anabolický steroid, který má daleko delší detekci než tamoxifen. U další kontroly byl ale negativní, zatímco já měl v těle látku pořád. Nakonec mi řekli, že ještě můžu mluvit o štěstí. Druhý odběr proběhl ještě předtím, než přišel výsledek prvního, takže se vše posuzovalo jako jeden případ. Stačilo pár dní a vše by se řešilo jako nezávislé nálezy, různé pozitivní testy. Dostal bych osm let a měl po kariéře.

Ve chvíli, kdy vám něco najdou, prakticky nemáte šanci se bránit. Svědomí mám čisté, ale uvědomuju si, že vrcholový sportovec je zodpovědný za vše, co má v těle. Tečka.

Tohle je prostě vina.

Nezbývalo mi nic jiného než snažit se kauzu co nejrychleji uzavřít. Ano, takhle jednoduché to bylo. Se svazem jsme se pragmaticky domluvili, že nebudu nic protahovat, aby začal platit trest. Všichni věděli, že místo boje o co nejlepší výkony začal boj o čas. Ani na chvíli jsem neuvažoval nad koncem kariéry, šlo mi o to kvalifikovat se na olympiádu do Ria 2016. Podmínkou účasti bylo absolvovat dvě velké soutěže, abych České republice zajistil reprezentační místo.

Kdybych se tahal po soudech, nechával otestovat všechny doplňky a zkoumal, kde se mohla stát chyba, trest by začal běžet až po konečném verdiktu. Ten by stejně nemusel nic řešit a jen by prodloužil dobu, kdy bych byl mimo. Vím, že existuje hodně sportovců, kteří do očistění svého jména investovali miliony korun, aby byli oficiálně bez poskvrny, jenže já tyhle možnosti neměl.

Nechal jsem se natřít.

Nechal jsem si dát cejch.