Jiří Pavel Češka

Dva venkovní ovály. Nebo čtyři v hale.

Osm set metrů.

Trať, na které jsem se už v šestnácti letech stal halovým rekordmanem České republiky do osmnácti let. Trať, na které mi v hale patří dvanácté místo historických světových tabulek běžců stejné věkové kategorie.

Zvládnu ji proběhnout za 1 minutu, 51 sekund a 27 setin. 

Je to čas, kdy myslím jenom na běh. Necítím bolest, mám asi trochu posunutý práh. Palčivé pálení svalů i plic přijde až později, po doběhu. Čím rychleji běžím, tím to následné utrpení bude větší. To vím, ale neřeším to.

Myslím, že se ve mně aktivuje nějaký vrozený lidský instinkt, uteč a přežij.

Když běžím, tak nepřemýšlím. Když nepřemýšlím, je mi dobře. Je mi nejlépe, jak mi může být. I proto běhám. 

I to je důvod, proč chci čas na trati dlouhé osm set metrů stlačit co nejvíce dolů. Mým cílem je dostat se na olympijské hry, probojovat se do velkého běžeckého finále.

Až do něj nastoupím, budu mít na českém dresu možná připíchnuté modré srdce, nebo duhové nekonečno.

Poprvé jsem si na dres tenhle symbol dal na letošním mistrovství republiky. Doběhl jsem druhý, což by pro mě obvykle bylo možná trochu zklamání.

Tentokrát to ale byla i úleva.

Všechno jsem mohl vysvětlit v rozhovoru za cílovou rovinkou.

„Závod byl trochu vyčerpávající, před dvěma týdny jsem přišel z psychiatrické léčebny, kde mi diagnostikovali Aspergerův syndrom. Právě proto mám na dresu modré srdce, které je společně s duhovým nekonečnem mezinárodním znakem autismu.“

Mohl jsem to na dráze říct všem, kdo poslouchali. Konečně. V sedmnácti letech jsem se dozvěděl, kdo opravdu jsem.

Jsem jiný než většina z vás. Zdánlivě stejný, a přesto tak moc jiný, že to slovy ani nejde vysvětlit a těžko si to kdo dokáže představit. 

Zároveň nejsem nekonečně výjimečný. Je nás autistů víc. V průměru jeden ze sta. I vy nějakého pravděpodobně znáte.

Nebo třeba teprve poznáte. Budete mu moci pomoci, třeba to bude potřebovat.

I proto chci vyprávět svůj příběh. Udělal jsem to po závodě na dráze, mluvil jsem o něm v atletickém podcastu Štrekaři a otevřu ho i tady. S cílem, abyste nás mohli trochu pochopit, s nadějí, že to může někomu pomoci.

Učitelka si myslela, že mé chování napraví poznámkou v žákovské knížce.

Byla daleko od pravdy. Ve všem. Nebyl jsem viníkem situací, do kterých jsem se dostával a za které přibývala další a další napomenutí. Žádná důtka zároveň nemohla mé chování jakkoliv změnit, ale to vím i já až dneska. 

Učitelka nevěděla nic.

Poslala mě do pedagogicko-psychologické poradny, našli mi dysgrafii a dyslexii, což nebyl ten zásadní problém a ani příčina mého občas nezvladatelného chování. Děti můj handicap vycítily daleko rychleji než dospělí.

S radostí toho využívaly. 

Byl jsem svým chováním a zájmy jiný než spolužáci v první třídě základní školy a navíc jsem byl chytřejší než většina z nich.

Číst jsem se naučil ve čtyřech letech.

Pamatoval jsem si třeba téměř všechna hlavní města světa. Nezajímaly mě dětské knížky, ležel jsem v encyklopediích.

Ostatní to nechápali a rychle se naučili, jak mě zahnat do kouta. Doslova. Věděli, že pokud mě budou dostatečně dlouho provokovat, přijde výbuch vzteku. Využívali toho, a pak ze sebe dělali oběti mého chování. Jednoduše na mě všechno svedli.

Byl jsem přeci jen rozdílný. Stejný, zdánlivě normální, přesto uvnitř úplně jiný. Nechtěl jsem s nimi nic mít, netoužil jsem po jejich kolektivu.

Poznali to, vycítili to. 

Bohužel 95 % autistů se přesně takhle stane v průběhu života obětí šikany. Mě to potkalo právě hned při nástupu na základní školu.

Byla psychická i fyzická. Třeba taková, že mě kluci přimáčkli na umyvadlo, až mě bolelo břicho, a pustili na mě v mrazu ledovou vodu, z čehož jsem byl pochopitelně nemocný.

Stal jsem se pro ně jednoduchým zdrojem okamžité zábavy. 

U nás na vesnici navíc byla společnost ve třídě nastavená tak, že být inteligentní a cílevědomý je důvod k dalšímu posměchu.

Vyslechl jsem si ho hodně, reagoval na něj výbušně.

Ze strany učitelů to bylo nepochopení. Ani oni si nic neuvědomovali. Nevěděli, stejně jako jsem to nevěděl já, že podstata celého problému je daleko hlouběji než v návalech vzteku, které vyústí třeba v převrácení školní lavice.

Snažili se mě vychovávat. Jenže to není možné. Náš mozek kvůli jiné skladbě proteinů přenáší informace mezi neurony jinak, než je tomu u většinové populace. Nejde to opravit, nejde to napravit žádnou důtkou.

Nejde to napravit ani žádnými léky. Nikdy se své formy autismu nezbavím. Musím se pokusit s ním žít.

Je to naše přirozenost, kterou je možné pouze akceptovat a snažit se ji chápat. Tak jako my se snažíme chápat tu vaši, většinovou.

Až o hodně později jsem zjistil, že v nějaké lékařské zprávě z té doby kdosi vyjádřil domněnku, že by se mohlo jednat o Aspergerův syndrom.

Nikdo jí ovšem nevěnoval pozornost.

Kázeňské postihy měly asi stejný efekt, jako by měly u paraplegika za bojkotování tělocviku. Bohužel.

Nakonec jsem skončil u domácí výuky. 

Rodiče mě ráno vzali do kanceláře a já si jel hodiny podle rozvrhu. Matematika, český jazyk, přírodověda…

Podstatnou část prvního stupně jsem strávil v kanceláři, kde máma s tátou podnikali v realitách. 

Ulevilo se učitelce, ulevilo se asi i rodičům a ulevilo se i mně.

Všichni věděli, že mimo dětský kolektiv se mnou nebude problém. Rozhodně ne ten, že bych se něco nenaučil. Naopak. S radostí jsem si napsal písemky ve variantách A i B, protože jsem to zkrátka uměl a bavilo mě to.

Věděl jsem, že do „své“ třídy už se na delší časový úsek vrátit nechci a ani nemůžu. Znovu bychom se vrátili do koloběhu šikany a mých výbuchů.

Vysvobozením tak byl pátý ročník a přijímačky na osmileté gymnázium, tam už se mi kvůli inteligenci nikdo nesměje. Všichni jsou chytří, všichni chtějí v životě něco dokázat. Jsou chápavější i k odlišnostem, které máme. 

A já mezi nimi dokážu dobře fungovat. Důtky, poznámky i návaly vzteku vymizely. Není to tak, že bych nedokázal vyjít s ostatními.

Běhat jsem začal před deseti lety. Přesněji řečeno šestého září 2011.

Můžete si v databázi atletického svazu vyjet moje výsledky a zjistíte, že jsem nebyl žádné zázračné dítě. Spíš jsem byl dost podprůměrný.

Nemohlo mě to odradit, protože pro mě je vášeň běh samotný. Je to pohyb, který mě naplňuje, a v mých začátcích ho neprovázely sny o medailích, olympijské účasti.

Tohle všechno přišlo až později, po letech tréninku a vývoje.

Běhal jsem zpočátku jednoduše proto, protože mě to bavilo. 

A taky to je únik. Únik od vlastních myšlenek, od všech problémů. Od přemýšlení o sobě samém, od hledání svého místa ve společnosti a v tomhle světě.

Můj mozek si neumí dát pauzu. Při běhu a s hudbou v uších je to jedna z mála výjimek, kdy si uleví a nejede na plné obrátky.

Běh mi dává emoce a taky mi dal skupinu lidí, se kterou se cítím ze všeho nejlépe. Na Spartaku Praha 4 jsme opravdová rodina. Kdo se jednou stane členem tohoto klubu, často se tam celý život v různých rolích vrací.

Cítím se tam opravdu dobře.

Tady mě všichni znají, všichni mě přijímají takového, jaký jsem. Můj trenér Václav Janoušek i moji parťáci. Ostatně je to trenér, kdo o mně ví asi nejvíc. Víc než moji rodiče. Právě jemu jsem řekl o svém úmyslu jít se léčit do psychiatrické léčebny.

Právě on mé rozhodnutí hned podpořil a do Motola mě odvezl.

Narušilo to sezonu, ve které jsem se chtěl zase posunout o kus dál. Zároveň to pro mě byla šance, abych vůbec měl nějakou budoucnost.

Znáte lidi s Aspergerovým syndromem z minulosti i ze současnosti. Možná to o nich ani nevíte. 

Ludwig van Beethoven. Nikola Tesla. Henry Ford. Franz Kafka. Albert Einstein. A řada dalších géniů mezi ně patřila. 

Jsou to lidé, kteří dokázali obrovské věci, a přesto často žili v nesmírném smutku a jejich činy byly nezřídka doceněny až dávno po jejich smrti. 

A pak jsou tu také osobnosti současného světa. 

Například Elon Musk.

I on je na tom v něčem stejně jako já a úplně jinak než vy. Zkuste pochopit jeho občasné výroky na sociálních sítích. Pro většinu lidí jsou nesrozumitelné. Dětinské, nekonvenční, zkrátka jiné.

Velmi častým projevem našeho syndromu je totiž poměrně vysoký koeficient IQ, ale nízký koeficient EQ.

Inteligenčně mohu být ve svých sedmnácti letech ve věku třiadvacetiletého průměrného jedince. Fyzicky jsem díky sportu na úrovni dvacetiletého. Ale když dojde na sociální inteligenci, můžu být na úrovni dvanáctiletého. 

I proto vám přijde, že se Musk chová občas divně. Jeden z největších, vlastně možná vůbec největší vizionář dnešního světa píše věty, kterým nikdo nerozumí. Ani jeho vystupování nelze napasovat do pravidel obvyklého chování.

Vidíme svět jinak. Nejsme průměrní. 

Když jsem zjistil svou diagnózu, začal jsem Aspergerův syndrom hodně studovat. Sehnal jsem si knížky, snažil se pochopit jeho podstatu. Podstatu sebe sama.

Zpětně samozřejmě vidím, že jeho projevů bylo v mém chování hodně.

Nevím, jestli jsem jako mimino ukazoval na hračku a koukal do prázdna, což je jeden z prvních znaků, které se mohou objevit. Vím ale třeba, že memorování různých věcí patří mezi další průvodní jevy. Tam spadají moje hlavní města států světa.

U lidí s naším hendikepem se také objevuje zmíněný posunutý práh bolesti. Dovedu si představit, že mi to v závodech pomáhá. Dokážu jít dál za hranu než moji soupeři.

Nejhorším přidruženým onemocněním a průvodním znakem je ten, který mě přivedl do psychiatrické léčebny v Motole, kam mě právě Václav Janoušek odvezl. 

Klinická deprese. Ne depka, kterou má občas každý. Deprese.

Kdybych neměl Aspergerův syndrom, neměl bych deprese. Je to podobné, jako když lidé s diabetes mají nadváhu, protože ji to onemocnění způsobuje.

Deprese je nejhorší projev, který mou nemoc provází.

Dlouho jsem znal jenom ji. Nevěděl jsem, z čeho vychází. Neznal jsem svoji diagnózu a nemohl se jí alespoň trochu chytit, snažit se ji pochopit.