Jiří Prskavec

Nedávno jsem si na stopkách měřil rychlost reakce. Vyšlo mi, že moje svaly dokážou zmáčknout tlačítko dvakrát po sobě nejrychleji za sedm setin vteřiny.

Sedm setin.

Když jsem tedy vyhrál mistrovství Evropy a podnik Světového poháru v Troji o setinu a byl čtyři setiny před čtvrtým místem na olympiádě v Riu, šlo o náhodu. Přiznávám bez mučení, měl jsem kliku.

S těmi, které jsem předstihl, jsme prostě dojeli nastejno. Setinu v rozboru své jízdy nikdy nenajdete. Vyloučeno. To je úplné nic. Věřím ale, že mi štěstí přálo z nějakého důvodu.

Na trati jdu do maximálního risku a ve všech zmíněných závodech jsem tak při průjezdu branek jednou šťouchnul. Byl jsem tedy vlastně pokaždé o dvě vteřiny rychlejší než ostatní, protože nikdo z nich chybu neudělal.

A takový rozdíl už poznat jde.

Neberte mě, prosím, jako přehnaně sebevědomého. Já jen vím, že pokud mi jízda vychází podle plánu, vůbec si nepřipouštím porážku. Nikdy a s nikým. Nepochybuju. A v takovém případě pak taky vítězím. V ohromném množství případů jsem byl od prvních třech branek přesvědčený, že to dám.

Je to jen o mně.