Jiří Vykoukal

To je on. To je ten, co to podělal.

Nemohl jsem spát. Budil jsem se několikrát za noc z nočních můr, v nichž jsem chodil davem lidí a každý si na mě ukazoval.

Nedokázal jsem dostat z hlavy stavy plné neodbytného pocitu, že jsem loser. Že skočím s hokejem jako loser. Vsugeroval jsem si, že jsem měl nádhernou kariéru, ale lidi si mě budou spojovat jen s tímhle podivným koncem. Semlely mě vlastní pocity.

Na Spartě se tehdy v sezoně 2010-11 sešel nabitý tým, ale z nějakého důvodu jsme naši kvalitu nedokázali předvést na ledě. Já se lynčoval, týral sám sebe tím, že kupící se porážky jsou moje chyba. Blížila se mi čtyřicítka, tohle měla být moje poslední sezona a já strašně moc chtěl ve Spartě skončit jako borec. Odejít s rukama nad hlavou. To je ten Jirka Vykoukal, ten chlapák, co hrál skvěle hokej…

Byl jsem úplně mimo. O co víc jsem své stavy řešil, o co víc jsem trénoval a nakládal si další a další zátěž fyzickou i psychickou, tím bylo všechno horší. Šel jsem přes závity, byl jsem v neustálém stresu. Čtyřiadvacet hodin sám se svými obavami, jichž jsem se nedokázal zbavit. Připadalo mi, že nemůžu bruslit, nevystřelím. Jakékoliv zranění pro mě vypadalo jako nevyléčitelná pohroma. Měl jsem malinko prasklý kotník a už jsem se nemohl postavit na nohu, naštípnutý prst mi nešlo vůbec ohnout… Tělo odmítalo, abych se dál trápil.

Dneska se tomu všemu musím smát. Žil jsem v bludu. Ve sportovním bludu. Budit se v noci se má člověk kvůli úplně jiným věcem, než je bouchání do puku.

Vždyť já se nikdy moc netrápil špatným zápasem. Štval mě, ale představoval pro mě startér k lepšímu výkonu. Věděl jsem, že příště sežeru puk, abych byl lepší, tak jsem to měl odjakživa dané. Nikdy bych nepomyslel, že mne budou ničit vlastní myšlenky o konci kariéry. Stačilo si jen vzpomenout, jak jsme si kdysi s Honzou Čalounem, když se nám ve Finsku nedařilo, řekli jen: „Pojď, dneska to budem hrát jako Detroit Red Wings.“ Chovali jsme se jako děti, které se jdou bavit hrou, a pokaždé jsme se díky tomu dokázali zase nastartovat.

Tahle poslední sparťanská sezona mě ohromně poučila. Zase. Nebylo to poprvé, co jsem dostal velkou lekci. V hokeji i v životě.

A nebylo to zdaleka ani naposledy.