Josef Bartoš

„Táto, jestli vyhraješ, musíš udělat to, co Frankie Dettori.“

S těmihle slovy se se mnou loučil syn Pepík, když jsem v září odjížděl do italského Merana na Gran Premio. Na jeden z nejsledovanějších překážkových dostihů, který někdy bývá díky konkurenci kvalitních koní ceněný v zahraničí víc než Velká pardubická.

Frankie Dettori. Takhle se jmenuje nejlepší světový žokej. Má rituál, po každém velkém vítězství seskakuje z koně tak, až se člověk diví, že si u toho ještě nerozbil hubu. Zvedne ruce nad hlavu, odrazí se ze třmenů, v letu přehodí jednu nohu přes hřbet a dopadne na zem.

Letos, při čtrnáctém startu v kariéře, jsem Gran Premio konečně vyhrál. V sedle šestiletého hnědáka L´Estrana. Nohy byly v cíli po pětikilometrovém dostihu celkem unavené, ale hned jsem si vzpomněl na to, co si přál mladej. Já to musel udělat. Zahrál jsem si na Dettoriho a zjistil, že když je člověk v euforii, ustojí všechno.

První, co jsem ze země viděl, byl dojatý Pepča Váňa mladší. Syn legendy našeho sportu, která osmkrát vyhrála Velkou pardubickou. Jezdím teď prvním rokem koně z jeho tréninku, nasbíral jsem za sezonu přes třicet vítězství a daří se nám doma i v cizině. Dá se říct, že jsme zvyklí, když všechno šlape, ale tenhle úspěch ho rozbrečel. I proto, že největší italský dostih sám dvakrát vyhrál jako žokej a teď premiérově i jako manažer.

Na startu jsme přitom chtěli s kurzem 6:1 bojovat maximálně o druhé místo.

Čtyři super koně z francouzského tréninku neměli mít konkurenci. Ten nejlepší sice hned po startu odskočil o pět délek, jenže si na desáté překážce spletl kurz. Tohle je blbá chyba, ale stává se celkem často. Šel jsem do čela a udával tempo. V klidu jsem překonal i Oxer Grande. Jde o nejtěžší skok v Meranu, je to čtyřmetrový živý plot, který má metr devadesát do výšky. Představte si túje, kterými se musí proletět, jsou ve dvou řadách a mezi nimi je metrová mezera. Je to opravdu náročná věc, která koním bere strašně moc rovnováhy.

Jel jsem první, což bývá zrádné. Kůň, který táhne dostih, obvykle skončí druhý. V cílové rovince se často najde někdo, kdo se za ním vyveze a předjede ho. Jenže já nápor soupeřů ustál, protože jsem neudělal žádnou chybu. Nic, co by mě zbrzdilo. Nikoho jsem před sebe nepustil, i když mi přišlo, že cílovou rovinku jedu snad deset minut.

Vyhrál jsem Gran Premio. Žiju z toho doteď.

Ještě tři dny po vítězství jsem si přehrával, co se stalo, pohyboval jsem se v jiném světě. Bál jsem se řídit auto, protože jsem se vůbec nesoustředil. Pořád jsem si vybavoval, jak jedeme jako první do cíle. Jak se pak kolem seběhne celý tým Váňů a slavíme. Jak nám pan Josef Aichner, majitel L´Estrana, jako poděkování zaplatil let helikoptérou z Merana do Karlových Varů. Nemůžu teda říct, že bych si cestu po oslavě pamatoval ve všech detailech, ale byl to zážitek.

Celou dobu jsem věděl, že si tyhle chvíle musím užít, protože kvůli nim dělám svou práci.

Říkám si to i dnes, den před startem Velké pardubické, která je u nás považovaná za středobod všeho. V atmosféře, kdy mi kamarádi a sousedi často říkají: „Hele, co tam jako děláš? My na to čumíme už pět let, a ty jsi ještě nevyhrál… Tak jak je možný, že o tobě říkají, že jsi nejlepší žokej v Čechách?“

V těchhle větách je kus symboliky a vracejí mě na zem i po zážitku v Meranu.

Lidi u nás znají překážkové dostihy hlavně díky Velké pardubické, díky její nejtěžší překážce Taxis, a díky jménu Josef Váňa. Tohle jsou tři legendy našeho sportu a vlastně vůbec nemám důvod to zpochybňovat. Naopak, je dobře, že tyhle pojmy mají zvuk.

Všechno ostatní je pro normální lidi spíš doplněk.

I já. Navzdory tomu, že jsem vyhrál na překážkách do dnešního dne 527 dostihů a v téhle statistice opravdu nemám konkurenci. Dvakrát šlo mimo jiné o Velkou pardubickou, i když jde o zápis z let 2006 a 2008. V roce 2015 jsem zvládnul nasbírat padesát vítězství, to je meta, na kterou hodně rajťáků myslí celou kariéru, protože jim zajistí, že můžou používat titul žokej. Majitelům a stájím, pro které jezdím, jsem za 24 sezon v sedle vydělal přes 150 milionů korun. No a teď jsem dostal i pohár za Gran Premio.

Lidi, kteří se dostihům věnují, o mně proto tvrdí, že jsem nejlepší v Česku.

Sám to beru tak, že si klidně kdykoliv můžu říct, že mám v osmatřiceti splněno. Jenže vím i to, že mainstream mě hodnotí podle toho, jak se každý rok předvedu druhou říjnovou neděli, kdy se běží Velká pardubická. Mohl bych na to nadávat, ale víte co, já to přijímám. Vnímám to v něčem podobně jako laici, kteří si jeden den v roce zapnou televizi, aby se podívali na koníčky.

Sice mám odježděno přes dva a půl tisíce dostihů, ale v den, kdy se jede Velká pardubická, jsem vždycky mnohem víc nervózní. Stejně jako všichni ostatní jezdci v paddocku. Jsou chvíle, kdy se s některými soupeři ani nepozdravíme, ale před vrcholem sezony si najednou přejeme hodně štěstí, jsme na sebe milí a vnímáme, že teď přichází opravdu velká věc.

Tohle je náš svátek. Náš den.

Při každé z celkem šestnácti účastí jsem vnímal, že opravdu zajímáme miliony lidí. Pro českého žokeje je tahle tradice, která trvá skoro sto padesát let, odměnou za to, jak sebou celý rok, týden co týden, mimo zájem veřejnosti mlátí v sedle, padá a riskuje zdraví. S výjimkou Velké pardubické jsme zajímaví jen v případě, že se někdo z nás hodně rozseká a skončí na vozíku, v kómatu, nebo si aspoň zlomí pár obratlů a žeber. Pak má o publicitu postaráno.

Druhou říjnovou neděli ale stojíme v centru dění díky sportu a dostáváme šanci se předvést.

Máme deset minut na to ukázat, za co stojíme. Jednomu to vyjde, ostatní čekají další rok.
Můžu mít statistiky, jaké chci.
Můžu se po triumfu v Gran Premiu uklidňovat, že tohle byla skvělá sezona.

Ve finále ale stejně tuším, že pro drtivou většinu lidí něco znamenám jen jako vítěz Velké pardubické.