Josef Dressler

Často si okolo sebe vytváříme umělý svět plný bezpečí a hledáme v něm zkratky.

Sem tam se dokonce chováme, jako bychom byli nesmrtelní, i když víme, že je to jen pocit.

Skutečnost je přitom taková, že si svoji smrtelnost málo uvědomujeme. To, že nás dnešní doba nutí uvažovat nepřirozeně, si připustíme jen jednou za čas. Obvykle ve chvíli, kdy to někdo, koho známe, ošklivě odnese.

Sorry, ale tak to je.

Myslím, že každý, komu se stalo něco hrozného, by chtěl vrátit čas minimálně o vteřinu, která rozhodla o všem ostatním. Ti lidé sice můžou s odstupem říkat něco jiného, ale můj názor nezmění, protože jsem se tou osobou měl stát i já. Patřím ale k výjimkám, kterým se jen dílem náhody skoro nic nestalo.

V roce 2006 projely mým tělem tři tisíce voltů.

Ironií osudu k tomu došlo po celodenním poskakování na kole, tedy u činnosti, která by mi jako dvojnásobnému mistrovi světa v biketrialu měla jít ze všeho nejlíp.

Zásah elektrickým proudem mě měl zabít, říká to každý, kdo tomu jen trochu rozumí, a asi si to umí domyslet i ostatní. Místo toho tu pořád jsem a od té doby často myslím na několik pro mě podstatných věcí.

Zaprvé na to, jak zásadně mě formovalo prostředí, z něhož pocházím. Zadruhé na to, že to byla moje hloupost, k níž mě dovedly zdánlivě nevinné okolnosti. A zatřetí na to, jestli existuje nějaký vyšší důvod, proč jsem přežil.