Karel Tvaroh

Neděle 2. dubna 2023, Newcastle, Anglie. 

Stojím na trávníku stadionu St James' Park, na jehož tribuny se vejde přes padesát tisíc diváků. Do začátku zápasu domácích s Manchesterem United zbývá asi půl hodiny. V tu chvíli už je většina fanoušků na svých místech.

Na tom svém jsem i já. Přímo v samém centru dění. Na hřišti. 

Vnímám intenzivní atmosféru, která proudí stadionem. Kolem mě se rozcvičují ty největší hvězdy nejlepší fotbalové ligy světa, Premier League. Marcus Rashford, Bruno Fernandes, Allan Saint-Maximin…

Stejně jako hráči, i já se chystám na svůj výkon. Jsem nervózní. Možná víc než všichni na place. Lidi na zaplněných ochozech navíc dělají takový hluk, že neslyším vlastního slova. Najednou ve sluchátku zazní jasný pokyn: „Můžem.“ A tak přichází moje chvíle.

„Zdravím všechny diváky u televizních obrazovek, zdravím i své kolegy do studia,“ spustím.

Protože právě tohle je moje úloha.

Jsem tady, abych zprostředkoval novinky z místa a dojmy aktérů výjimečného utkání.

Po nádherném zápase, který domácí Straky vyhrály 2:0, scházím do útrob stadionu, kde mě čeká další práce. 

„Koho z Newcastlu chcete?“ ptá se mě chlapík z produkce Premier League. 
„Jak jako, koho chci?“
„No, vyberte si, s kým chcete dělat rozhovor.“

No do prdele.

Automaticky vyhrknu jména manažera Eddieho Howea a kapitána Kierana Trippiera, ale moc tomu nevěřím. Přece jenom jsem se ocitl mezi ostřílenými novináři. Jsem tady poprvé. A je mi čtyřiadvacet. 

„Dobře, Howe tady bude za chvíli. Počkejte a připravte si otázky.“

V ten moment si naplno uvědomím, že jsem opravdu součástí, byť strašně malou, toho obrovského vesmíru, který jsem vždycky miloval. Vesmíru Premier League. 

I když trochu jinak, než jsem si celý život představoval.

Anglickou ligu jsem sledoval odmala. Mohlo mi být pět, když jsme s tátou v obýváku u televize koukali na Tomáše Řepku. West Ham hrál proti Manchesteru United a já hltal každý souboj. Tehdy se zrodila moje láska k Premier League.

Tehdy jsem začal snít o tom, že si v ní jednou zahraju.

Bylo to v době, kdy jsem s fotbalem začínal. Přestože byl táta velký sparťan, vzali mě naši na Slavii, což těžce kousal. Jenže na Spartě tehdy žádný nábor nebyl. Naštěstí pro tátu neměla moje sešívaná epizoda dlouhého trvání. Do Sparty jsem se dostal už v sedmi. Pamatuju si, že z přesunu měli rodiče větší radost než já. Mně to v tom věku bylo celkem jedno. Prostě jsem chtěl hrát fotbal.

Na Strahov jsem si zvykl strašně rychle. Dá se říct, že mě z velké části vychoval. Odmala jsem působil v klubu, který má jediný cíl – vítězit. Už jako malý jsem musel mít potřebnou kvalitu a taky dobře nastavenou hlavu. Každý půlrok jsme s klukama řešili, že se bude vyhazovat. Pořád dokola jsme opakovali: „Kámo, oni mě vyhoděj!“ Fakt jsme měli strach, neustále jsme hráli o místo.

Ale já byl přesvědčený, že se dostanu daleko a ve dvaceti budu hrát za dospělou repre.

Kromě správně nastaveného myšlení jsem měl totiž i skvělou podporu od rodiny, na níž jsem se mohl spolehnout celou kariéru.

Doma jsem se vždycky cítil dobře, což rozhodně neberu jako samozřejmost. Rodiče mi se vším pomáhali, vozili mě na tréninky a zařizovali, co bylo potřeba. Například školu. Na Spartě byl určitý tlak, abychom se sdružovali do škol, se kterými klub spolupracoval. Ale já jsem chodil na jazykovou základku a nikam jsem přestupovat nechtěl. Už v tom věku jsem se chtěl učit anglicky. 

Přece abych jednou mohl hrát v Premier League.

Naši to s klubem odkomunikovali, a tak jsem tam mohl pokračovat, za což jsem byl rád. Přestože mě na základce učení moc nebavilo, měl jsem tam fakt super kamarády. A taky jsem nechtěl trávit čas jenom v jednom kolektivu. 

Začátky na Spartě byly nádherné. Hodně to tmelili rodiče, kteří s námi jezdili na každý zápas a dokonce i na turnaje do zahraničí. Já patřil k tahounům týmu, hrál jsem v útoku a rozhodoval zápasy. 

Dostal jsem míč za obranu, všem jsem utekl, udělal jsem kličku gólmanovi a dal jsem gól. Takhle pořád dokola. Tři roky v řadě jsem měl průměr kolem dvou gólů na zápas.

Připadal jsem si nezastavitelný.

Co nejrychleji oběhnout kužely, navést si balon na střed a bum! Zakončit nebo přesně nacentrovat na zadní tyč. Třicet minut v kuse. Pořád dokola. Potom směr posilovna. Hlavně si pořádně naložit.

Tohle jsem po trénincích v dorostu absolvoval asi až moc často. Neustále jsem se tak fyzicky dojebával a balancoval na hraně svalového zranění. 

Proč jsem to dělal? 

Je to jednoduché. Dlouho jsem v mládeži těžil z toho, že jsem byl vyšší a rychlejší než ostatní kluci. Byl jsem kapitán. Kolem patnácti let jsem se ale zasekl. Spoluhráči mě fyzicky dohnali a já si přestal věřit. Nedařilo se mi a propadal jsem se i na hřišti. Nejdřív mě trenéři přesunuli na kraj zálohy, potom dokonce do obrany. Najednou mi přišlo, že všechno šlo úplně do kytek. Navíc těsně před branami dorostu, kdy se z tebe má stát chlap. Já byl namísto toho v tom věku extrémně křehký. Naštěstí jsem vnímal, že musím něco změnit. A rychle.

Proto jsem si začal nakládat. 

To už jsem hrál za tým U16. První kategorie dorosteneckého věku. Nově mužstvo vedl pan trenér Petr Havlíček, který po nás chtěl mnohem víc, než jenom přijít na hřiště a hrát. Probouzel v nás velkou zvědavost a touhu stát se lepším člověkem. Mluvil s námi o psychologii, meditaci a podobných záležitostech. V patnácti jsou to těžká témata na pochopení, ale když se dobře podají, můžou každého hodně posunout.

Pamatuju si na náš první společný trénink. Trenér přišel do kabiny a začal mluvit o synergii. Já to slovo slyšel poprvé v životě, asi jako celá kabina. Mluvil o tom, jak extrémně silný tým můžeme být, pokud pochopíme, že 1+1 může být třeba pět. A ono to vyšlo. Vyhrávali jsme, co se dalo, a nejen na Strahově se o nás mluvilo jako o dalším ročníku 92. Z něj do fotbalového světa vyletěli Pavel Kadeřábek nebo Láďa Krejčí. V té době jsme dominovali. Vyhráli jsme ligu, pohár, československý pohár a poprvé v historii Sparty jsme si zahráli Youth League – mládežnickou Ligu mistrů. Byl to nejsilnější tým, ve kterém jsem kdy hrál. Nastupovali v něm třeba Christian Frýdek, Václav Drchal, Dominik Plechatý, Honza Fortelný, Jirka Boula… Co jméno, to ligový fotbalista. A hlavně super osobnosti. 

Sám jsem se nakonec stal stabilním členem základní sestavy, což na začátku nebylo vůbec jasné. Po prvním půlroce si mě ale trenér Havlíček zavolal, aby mi řekl, že jsem se z celého týmu nejvíc zlepšil. Znamenalo to pro mě strašně moc, protože jsem si v tu chvíli ověřil, že když do něčeho člověk napne úsilí, tak se mu to vrátí.

Léta v dorostu byla vrcholem mé kariéry. Hráli jsme i proti akademiím nejlepších klubů Evropy. Porazili jsme Schalke, Dortmund nebo Liverpool. Dal jsem gól Dortmundu, Manchesteru City nebo Tottenhamu.

Zvlášť na zápas proti Spurs nikdy nezapomenu.

Hrálo se v krásném tréninkovém centru. Prostě Anglie… Vyhráli jsme 9:0 a já se trefil dvakrát. První gól jsem dával na 3:0, klasicky jsem zavíral zadní tyč. Do konce poločasu jsem stihl i druhý gól. Zpoza vápna se proti mně vykutálel míč a já ho z jedné poslal pravačkou do šibenice. Strašně mě štve, že nám lidi z Tottenhamu nikdy neposlali záznam zápasu. Ten gól už sice nikdo neuvidí, ale před očima ho mám snad každý týden. Po závěrečném hvizdu jsem měl pocit, že si nás tam všechny můžou nechat. Dokonce o nás napsali v deníku Sport a chválil nás i šéf akademie pan Hřebík. 

To už jsem chodil na střední školu. Zvažoval jsem, jestli si nevybrat něco lehčího, ale nakonec jsem se rozhodl pro gymnázium Na Zatlance. Vždycky jsem měl vysoké cíle. Lákalo mě mít větší přehled. Přestože jsem měl sportovní sen, nechtěl jsem být jenom fotbalistou.

Školu jsem si přizpůsobil podle sebe – studoval jsem podle individuálního plánu. Jsem fakt vděčný, že to takhle šlo. Ráno škola, potom tréninky. Následovala posilovna a pak cesta domů. Usínal jsem úplně vyřízený a ráno vstával kolem páté, abych stihl udělat věci do školy. Zvykl jsem si, ale zpětně nechápu, jak jsem to zvládal. Vzdělání jsem nebral na lehkou váhu, protože jsem tušil, že se sportovní štěstí může od člověka odvrátit velmi rychle.

Mě se přitom tehdy drželo. Dával jsem do fotbalu všechno, protože jsem tušil, že co neudělám teď, to mě později dožene. Už v šestnácti letech jsem začal chodit za devatenáctku, kterou vedl David Holoubek. I když jsem do ní jen nakukoval, už jen skutečnost, že jsem v týmu mohl být, byla obrovská věc. Všude kolem mě samí reprezentanti, někteří i o dva roky starší. Cítil jsem, že mě má trenér rád. Extrémně mě motivoval a moc dobře věděl, čeho jsem a zároveň nejsem schopný. Po konci sezony 2015/16 jsem se stal stabilním členem týmu U19. V té době neexistovalo béčko, byla akorát juniorka a devatenáctka. Ta byla vrcholem Strahova. Příprava na dospělý fotbal.

Ne že bych ale dostal cokoliv zadarmo…

První přihrávka – špatná.

Druhá – na paty.

Třetí – do autu.

Tak začal zápas s Hlučínem, ve kterém jsem byl úplně šílený. Hrálo se doma na Strahově, ale v ten den bylo všechno špatně. Soupeř měl černé dresy a my tmavě rudé, do toho svítilo ostré sluníčko, což byl problém. Mám totiž špatný barvocit. Viděl jsem úplný hovno. Vůbec jsem si nevěřil, a navíc jsem hrál na lajně u střídačky. Trenér Holoubek mě celý poločas jebal, o půli jsem šel dolů.

To pro mě nebyla snadná situace. Nedokázal jsem totiž vlastní chyby jen tak házet za hlavu. Potřeboval jsem být perfektní. V takových chvílích jsem byl hodně labilní. V nesnesitelné křeči.

O pár týdnů později jsem ale dal gól v derby Slavii, zahrál jsem si i Youth League a během podzimu jsem se dostal do základu.

Byl jsem zpátky na trati, která měla vést k velké kariéře.