Karel Vejmelka

Ležím na posteli ve svém dětském pokojíku doma v Třebíči a před spaním zase jednou očima projíždím plakáty vylepené na dveřích a stěnách.

Jonathan Quick. Henrik Lundqvist. Tomáš Vokoun. Marc-André Fleury.

Pózy, v nichž jsou zachycení, znám po letech nazpaměť. Ano, po letech, protože teď už nejsem malej kluk, co sní, že se jednou dostane na jejich úroveň. Co bude patřit do stejné soutěže jako jeho brankářské vzory.

Teď jsem se vrátil k našim na léto po sezoně, kterou jsem poprvé nestrávil doma v Česku.

Přijel jsem po sezoně, jíž jsem odchytal za klub Arizona Coyotes.

Po své první sezoně v NHL.

Koukám na ty plakáty jako tolikrát v dětství, ale přitom tentokrát už úplně jinak než kdy dřív. Až zavřu oči, nebudu se už snažit navodit si sen, že stojím v brance na jedné straně hřiště a někdo z mých idolů na té opačné.

Budu se snažit vybavit si, jaké přesně tohle bylo. Protože mně se tenhle můj sen splnil. Proti Quickovi jsem chytal svůj první vítězný zápas v lize, Fleuryho tým jsme porazili, ať už to bylo nejdřív Chicago i později Minnesota.

Už tam v ten daný okamžik mi docházelo, za jakých okolností a proti jakým soupeřům hraju. Na jednu stranu jsem se pečlivě soustředil, jak ke svým výkonům potřebuju, abych něco nepodělal, ale zároveň jsem si dovolil pustit do hlavy pocit obyčejné radosti z toho, kam jsem se to dostal. Na to, co se přede mnou odehrává, jsem se podíval pohledem malého kluka, který se před usnutím dívá na ty plakáty.

Vždyť tohle, tohle, co se odehrává v tomhle okamžiku, je to, co jsem si představoval, když jsem si vyráběl svoji první vyrážečku z proděravělého prkna, jímž jsem protahoval tkaničky. Vždycky jsem třeba i přemýšlel, jaké to musí být, když proti vám rozestaví Washington Capitals přesilovku a vy víte, že až půjde křižná přihrávka na vaši pravou stranu, má tam napřaženo Alex Ovečkin a pere to na vás z voleje.

Najednou se přesně tohle děje. Chytám proti Washingtonu. Periferně si hlídám Ovečkina, přesouvám se s přihrávkou a musím jeho tvrdou ránu řešit. Přitom se zároveň neubráním úsměvu.

Normálně se pod maskou musím smát.

Tohle se opravdu děje. Tohle se děje mně. Tohle je realita.

Až se ráno u rodičů probudím, pořád to bude v mých vzpomínkách. Já jsem tohle skutečně zažil a budu zažívat i dál.

Tak, jako je pro mě dneska důležité nastavit včas své tělo do cesty puku vystřelenému Alexem Ovečkinem, jsem brával vážně pokusy od své babičky.

No ano, babičky.

Na gauči v obýváku sledovala televizi, ale já jí nedal pokoj, dokud na mě odsud co chvíli nehodila tenisákem. Mojí bránou se v tu chvíli stala futra, lapačkou kšiltovka. A za žádnou cenu jsem nehodlal jediný babiččin pokus propustit.

Potom tu byl Filip Luňák, gólman prvoligového třebíčského áčka v dobách mého dětství. Jak já ho hltal, sledoval jsem ho z tribuny každý zápas. Protože můj táta v klubu trénoval mládež, Filip mě znal a věděl, jak moc mě chytání láká. Po odpoledních, kdy už měl sám dávno odtrénováno, byl ochotný chodit na zimák učit mě brankářské základy. Na konci našeho tréninku na mě jezdíval nájezdy nebo na mě střílel ze všech možných úhlů a vzdáleností. Necpal mi do hlavy žádné teorie, neučil, jak mám držet lapačku, místo toho chtěl, abych si sám přišel na to, jak co nejjistěji zkrotit puk a nenechat ho projít za svá záda. Když na to byl prostor, chodívali jsme na led i sami dva. Vybavuju si dojem, jak nadšený jsem z toho vždycky byl.

Filipe, i když si občas pořád napíšeme, nikdy jsem ti vlastně nepoděkoval, cos pro mě udělal. To ty jsi mi dal ty nejdůležitější základy. Tobě jsem věřil, že mě všechno naučíš správně, protože jsem se na tebe chodil dívat a viděl, jak sám čapeš. Děkuju ti tedy aspoň tímhle způsobem.

Byl to právě Filip, kdo i v prvopočátku pomohl přemluvit mého tátu, že mi má pořídit gólmanskou výstroj. Ten mi sice na doma sehnal staré brankářské rukavice, abych nemusel chytat s tou svojí vlastnoručně vyrobenou dřevěnou vyrážečkou, ale že bych se nastálo postavil do branky, o tom nejdřív nechtěl ani debatovat. Poslouchal jsem od něj to, co asi spousta kluků v mé pozici: „Chytat může jenom jeden. Proč si to chceš dělat těžší? Proč nechceš radši dávat góly?“

Jenže mě betony, lapačka a masky s vlastním designem přitahovaly odjakživa. A když mi jednou podepsal kartičku Tomáš Vokoun, jehož manželka pochází z Třebíče a babička s dědou mají chatu kousek od místa, kam jezdil na léto, bylo o mé celoživotní vášni rozhodnuto definitivně.

Přesto to trvalo skoro rok, než jsem si přesun do branky u táty vyloženě vybrečel. Když pak ale viděl, jak jsem do toho zapálený a moje nadšení nevyprchává, nechal mě.

Tehdy poprvé se naplno projevila moje tvrdohlavost a schopnost dupnout si i navzdory přesvědčení svých nejbližších. Netuším, kde se ve mně tahle vlastnost vzala, ale vnímám ji odmalička. Hlavně v souvislosti s hokejem.

V průběhu dospívání až dodnes se pak projevila ještě tolikrát…

Vždycky jako by mi něco uvnitř řeklo: „Jdi tímhle směrem. To, co chceš, je správné.“ A aniž bych to sám v té době věděl a přestože mi to všichni okolo vymlouvali, mé rozhodnutí se takovým nakonec skutečně ukázalo být. Třeba jen proto, že jsem to pak díky své vůli vždycky odmítal vzdát.

Přece když jsem si tohle vybral, tak to dám!

Kdybych jednal podle toho, co mi kdy říkali ostatní včetně rodičů, jsem dneska útočníkem v Třebíči. Možná. A možná bych už ani hokej nehrál. Rozhodně by se ale nekonalo žádné chytání, žádná extraliga, žádná NHL, žádný nároďák. Vždyť obavy, jestli obstojím v konkurenci a jestli dělám dobře, mě provázely už z domova do Pardubic, potom do Komety a nakonec i při odchodu do Ameriky.

Svým rodičům jsem vděčný za to, jak mě vychovali, jak skvělí jsou to lidé. Díky nim vím, co je to slušnost a píle, a taky mě navedli na cestu vzdělání, takže ani jako hokejista se smlouvou v extralize jsem se nevykašlal na školu. Zároveň jsem dokázal včas odmítnout jejich konzervativní životní přístup, předávaný v naší rodině. Styl hrát to na jistotu a hlavně se nikam necpat, aby si člověk nedejbože nepodělal život tím, že chtěl něco víc, než má.

Ne. Vyslechnu si cizí názory, především ty jejich, ale finální rozhodnutí je stejně na mně. Za to, kam se vydám, co udělám, jsem přece zodpovědný já. Ne že mi někdo něco poradí a já časem budu nadávat, že za to, co se mi třeba nepodařilo, může on.

V momentě, kdy přede mnou ležela nabídka smlouvy od Arizony, jsem jednal přesně tak, jako kdysi, když jsem se rozhodl stát se brankářem.

Podle svého. Navzdory názoru svého okolí.