Kateřina Laciná

Zdravotní sestřička se na mě podívala tak, jak se obvykle tihle lidé dívají, než se něco začne dít. Chytla mě za ruku a pak řekla, co zkrátka říct musela.

„Připrav se, bude to hodně bolet.“

Asi to nebylo přesně to, co jsem chtěla slyšet pár dní po operaci, během které mi chirurgové vyndali z lebky něco o velikosti golfového míčku. Zároveň jsem byla ve stavu, kdy jsem s něčím podobným počítala.

Smířila jsem se s tím, co mě za pár vteřin čekalo. Hlavu jsem měla oteklou jak meloun a vedle toho vypadala jako jedna velká modřina. Z čela mi trčely dreny a taky drátky. O moc horší už to zkrátka být nemohlo.

Do pokoje přišel pan doktor, kterému jsem maximálně věřila, protože svoji práci odvedl skvěle, s tím, že mi musí kvůli lepšímu hojení odstranit nahromaděnou krev zpod kůže na čele. Pak mi dal prsty nad oči a začal tlačit do místa, kde už nebyla kost, ale titanová destička. Drtil mi hlavu vší silou, aby vymačkal do drenáže maximum, co byla schopna nasát. Já zase drtila ruku sestřičce tak, že ji to muselo bolet snad ještě víc než mě.

Myslela jsem, že omdlím, z očí mi tekly slzy, ale skoro jsem nekřičela. Náročnější věci prožívám odjakživa spíš vnitřně.

Dodnes mám husinu, když si na to vzpomenu.

Podobně se naštěstí cítím i při pomyšlení, že deset let po tomhle zážitku vím, jaké to je, hrát nejlepší světovou ligu v pozemním hokeji – nizozemskou Hoofdklasse. Vím, jaké to je, bojovat na hřišti proti největší hvězdě – Evě De Goede. Vím, jaké to je, být jako první holka z Česka – kde ví o pozemáku málokdo – opečovávaná klubem tak, abych se mohla soustředit jen na sport.

Zároveň ale pořád úplně přesně vím, že mám na čele, přímo mezi očima, prohlubeň od vyoperovaného kostního nádoru, který jsem se snažila docela dlouho přehlížet. Vím, že jsem dopadla dobře díky šťastné shodě okolností a díky správným lidem okolo sebe, kteří mě přesvědčili, abych se začala zajímat o to, že se mnou něco není v pořádku.
Uvědomím si to před každým zápasem.

Ve chvíli, kdy si nasazuju na hlavu ochrannou čelenku, bez které už zkrátka hrát nemůžu. Od jisté chvíle mi připomíná, že v zásadních momentech není na co čekat, ale že je potřeba jednat.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem se jen někde bouchla.

První moment, kdy jsem si všimla, že mám mezi očima bouli, si vůbec nevybavím. Asi to bylo někdy po Novém roce 2012. Jako pozemní hokejistka jsem řešila každý týden, že jsem někde odřená, naražená nebo ubolená, a tohle vůbec nevybočovalo z normálu. Prostě se na mně něco objevilo. Chvíli jsem si to prohlížela, pak jsem si to dokonce zkoušela zatlačit hokejkou, a když to nešlo, přestala jsem si toho všímat. Nijak mě to neomezovalo, takže jsem čekala, že to časem samo zmizí.

Děl se přitom pravý opak. Boule pozvolna a pomalu rostla.

Bylo mi sedmnáct a upřímně jsem chtěla řešit úplně jiné věci. Víc jsem se soustředila na to, že s Pragovkou bojujeme o titul v extralize, a snažila jsem se co nejvíc hrát, abych nepřišla jako nejmladší členka prvního týmu o místo.

Věděla jsem, že je na mně něco jinak, jenže to bylo všechno.
Ignorovala jsem to a dařilo se mi to skoro tři čtvrtě roku.

Zásadní bylo, že reprezentaci do 21 let vedl německý trenér Chris Faust. Dojížděl na pravidelné srazy, vídal nás zhruba jednou měsíčně, a právě díky tomu si všimnul, že se mi boule mění. Posléze mě na to začaly upozorňovat i holky z týmu. Seděly jsme na střídačce, některé na mě koukaly z boku a samy pak přišly s tím, že se fakt zvětšuje.

S Pragovkou jsme nakonec vyhrály titul a měla jsem pocit, že teď už mám čas.

Jako čerstvě plnoletá jsem se rozhodla jít k doktorovi.

Bylo to na začátku léta. Přišla jsem na chirurgii v Praze na Proseku s tím, jestli bych mohla na rentgen, a sestřička na službě se mi vysmála. Prý, že tohle ne, a ať se vrátím po létě, jestli to samo nezmizí.

Po dvou měsících jsem byla zpět a na příjmu seděla ta samá paní. Když jsem za ní po vyšetření dorazila se zprávou, že mám na hlavě nález popsaný jako „tumor“, schválně jsem se dívala, jak se bude chovat. Asi měla poprvé i podruhé perný den, vůbec se se mnou nemazlila. Nejspíš si mě ani nepamatovala. Chvíli jsem měla nutkání říct jí něco ošklivého, nejsem ale člověk, který by měl potřebu za každou cenu ventilovat všechno ven. Jednoduše jsem ji ze svého problému vynechala.

Před očima mi navíc v té chvíli blikalo červené světlo a v hlavě houkal alarm.
Byla to první nepříjemná situace z celého koloběhu, který následoval.

Na rentgenu mi sice řekli, ať se ničeho nelekám, že to nemusí znamenat za každou cenu zhoubný nádor. Stejně tak prý může jít o zatvrdnutou oteklou tkáň. Jenže slovo „tumor“ zní prostě hrozivě, a když vám řeknou, že ho máte v hlavě, není vám to jedno. Uklidňovali mě a vypsali mi žádanku na CT na Bulovku. S tím, že až po tomhle vyšetření vyhodnotí, co dál.

Přijela jsem domů, řekla to mámě a ta se rozbrečela.

Vidět ji takhle bylo zvláštní, tou dobou jsem ji, stejně jako tátu, měla zafixovanou jinak. Rodiče jsou zaměstnáni ve velké stavební firmě a v mých očích byli vždycky dvě nezlomné opory. Mámina reakce pro mě nebyla dobré znamení. Od té chvíle chtěla být na každém vyšetření za každou cenu se mnou.

Na Bulovce byli konkrétnější. Nález přejmenovali na „osteom“ – vzácný a až na výjimky nezhoubný nádor kosti, který se prý objevuje převážně u lidí do dvaceti let. Každý z nás může mít takových výrůstků na těle iks, ne každý ale vadí. Je prý náhoda, kde vyraší, a není konkrétní příčina. Skoro všechny sice napadlo, že jsem dostala míčkem bombu do hlavy a začalo ve mně něco bujet, ale nic takového vyšetření nepotvrdilo. Ani já sama po příčině nepátrala. Stačila mi odpověď, že se něco děje a musí se to vyřešit.

Dobrá zpráva byla, že tenhle typ nádoru s velkou pravděpodobností neznamená rakovinu. Špatná zpráva, že boule musí za každou cenu ven, protože se zvětšuje oběma směry a je uvnitř lebky násobně větší než navenek.

Lékaři se s tím moc neprděli. Prostě viděli problém a mířili nejkratší cestou k operaci.

Nenapadlo nás nic jiného než jít s touhle informací za rodinnými známými.

Jako malá jsem hrála pozemák ve Kbelích, byla jsem jediná holka mezi klukama, protože tam nebyl ženský tým. Od té doby mám kamaráda Jirku Zelenku, se kterým jsme i s bráchou jako děti trávili hodně času. Díky tomu jsme věděli, že je jeho příbuzný chirurg.
Dal nám na něj kontakt a takhle se stalo, že jsem se dostala do nejlepších možných rukou.

Ten pán se jmenoval Jan Betka. Přesněji Prof. MUDr. Jan Betka, DrSc., FCMA – přednosta kliniky ORL v Motole, který je uznávaný nejen v Česku, ale i ve světě a mimo jiné se specializuje i na operace nádorů v oblasti hlavy a krku.

Ze dne na den jsem se ocitla v kanceláři u jedné z největších kapacit v oboru a po magnetické rezonanci mi bylo sděleno, jakým způsobem se do mě podívají. Pan doktor mi vysvětloval, co se bude dít, a rovnou mi ukázal, jak otevře lebku. Rozhodl se udělat přes temeno takový zip od ucha k uchu, abych pak neměla viditelnou jizvu na čele. Mluvil hodně podrobně a na rovinu, chtěl, ať jsem na všechno připravená stejně jako on.

„Nařízneme to a stáhneme ti kůži přes obličej.“

Z téhle informace jsem byla úplně v háji, stejně jako z toho, že mi před operací vyholí hlavu. Jako holka, která nastoupila do čtvrťáku na gymplu, jsem to nepobírala. Víc než extrémní zákrok jsem řešila, že přijdu o vlasy a půjdu pak plešatá na maturitní ples.

Po konzultaci jsem mohla jít domů, protože se čekalo, až se z dovolené na Aljašce vrátí další podobně kvalitní odborník Eduard Zvěřina, který měl před i za jménem úplně stejné tituly. Tyhle typy zákroků se prý musí dělat vždy ve dvou. Za týden byli páni doktoři připraveni, na rozdíl ode mě.

Když mě večer před operací brala máma strojkem, brečel u toho tentokrát táta.

Operovali mě osm hodin.

Doktoři mi nejdřív vyvrtali díry na zadní části hlavy a přišroubovali mě k lehátku, aby se lebka při zákroku nehýbala. Pak vyndali celý nález. Původně chtěli díru vyplnit jinou kostí z mého těla, protože by postupem času zarostla a tělo by ji přijalo napořád. Nakonec se ale rozhodli pro šesticentimetrovou titanovou destičku, kterou z obou stran připevnili dvěma šrouby. Ze stehna mi ještě vzali tukovou tkáň, kterou přemístili na čelo.

Sama si ale pamatuju jen lehátko na operačním sále, které strašně studilo, a pak až probuzení na JIPce.

Přišla jsem k sobě a vůbec nevěděla, jak si mám lehnout. Všechno mě bolelo, zároveň mě okolí ujišťovalo, že zákrok proběhl úplně v pohodě. Přesto jsem se první dva dny musela učit znovu chodit, stejně tak jsem nemohla hýbat rukama, bylo to, jako by nebyly moje. Doktoři mi totiž při operaci museli hnout mozkem a já si na některé věci přicházela podobně jako po těžkém otřesu.

Domů mě pustili dva týdny po zákroku.

Zpětně vidím, že jsem si neuvědomovala, jak vážný zákrok mám za sebou. Když mi o pár let později operovali žlučník, kde berou jednoho pacienta za druhým a trvá to celé asi dvacet minut, šílela jsem o dost víc.

Nevědomost je v tomhle docela fajn a po vymačkávání krve z čela do drenů jsem už brala celou situaci prakticky za uzavřenou. Co víc by se asi mohlo dít?

O to silněji mě sejmula psychická stránka věci. První měsíc jsem musela zůstat zavřená doma. Pro člověka, který byl pořád zvyklý něco dělat, tohle bylo dlouhé a otravné. Nejdřív jsem jen ležela, ani chodit jsem kvůli otřesům nesměla. Sice jsem odpočívala, ale taky jsem dost svých nálad nakládala na rodiče. Hodně se o mě báli, nedovolili mi vůbec nic, ani rychlejší pohyb po bytě, takže schytávali moje frustrace.

Dnes už čas vnímám úplně jinak, tehdy ale vůbec neutíkal.

Zachraňovala mě vstřícnost okolí. Doktoři byli v pohodě, rodiče ještě víc a kamarádi úplně. Často za mnou chodili spolužáci s úkoly, protože jsem musela řešit i maturitu, kterou jsem nakonec v pohodě stihla. Ve škole, stejně jako ve sportu a v soukromí, mi všichni vyšli vstříc.

Tohle bylo moc fajn zjištění, moje okolí mě uklidňovalo.

Díky tomu jsem neřešila, že mám díru v hlavě, ale to, jestli mi rostou vlasy. A taky jsem v jednom kuse přemýšlela, jak to udělat, abych v lednu stihla halové mistrovství Evropy do 21 let v Praze. Šlo o poslední mládežnickou akci, pak jsem přecházela do kategorie žen a měla jsem velkou motivaci se aspoň pokusit o nominaci.

Trenér Faust naštěstí patřil k těm koučům, kteří chtějí své svěřence poznat i osobně. Proto za mnou párkrát přišel i do nemocnice, kde mi slíbil, že pokud to doktoři dovolí, můžu se o místo v sestavě poprat. Věděl, že za normálních okolností bych ho měla téměř jisté, a dal mi naději, která byla léčivá.

Když po pár týdnech přišla z histologie zpráva, že je osteom na 98 procent nezhoubný, věděla jsem, že zbytek je už jen na mně.

Hýbat jsem se začala v prosinci. Zesláblá, pohublá a bolavá i z toho nejlehčího tréninku. Věděla jsem, že to tak musí být, protože jen tenhle pocit připomene organismu sportovce, jak se srovnávat s únavou. Rodiče byli ve stresu, jestli to nepřeháním, zároveň mi nic nezakazovali. Navzdory své uťáplejší povaze jsem jim dala najevo, že naskočím do sportu hned, jakmile to půjde.

Díky tomu se neřešilo, jestli budu hrát, ale jen to, jak se budu chránit.

Míček na pozemní hokej se sice dutý, ale vyrábí se z tvrdého plastu, a pokud vás s ním někdo na metru trefí vší silou, dělá modřiny i přes chrániče a umí lámat kosti. Skoro každý zápas se někomu stane něco, co si ještě dlouho pamatuje.

I sami doktoři zdůrazňovali, že nesmím dostat ránu do operovaného místa. Měla jsem štěstí, že chirurgové všechno zvládli na první pokus tak, aby na hlavě nebylo skoro nic vidět, po dalším zákroku by už prý spojení nemuselo držet ideálně.

Původně mi chtěli dát ragbyovou helmu, jakou měl po zranění lebky i brankář Petr Čech. V ní jsem si ale připadala jako exot. Na hřiště bych takhle nevylezla, takže jsme vymysleli čelenku. Šla jsem na protetiku, dali mi hlavu do sádry, udělali otisk a vyrobili přímo pro mě ochrannou destičku z několika vrstev karbonu, která je zevnitř vypolstrovaná, aby mě netlačila.

Už s ní jsem poprvé naběhla na hřiště, přečkala zátěž do Vánoc, během svátků si odpočinula a hned po Novém roce odjela na soustředění, kde mě kouč vybral do týmu. Bylo to to, co jsem chtěla. Odehrála jsem sice průměrný turnaj, nijak jsem nevyčnívala, ale nebyla jsem ani nejhorší, navíc jsme s holkama získaly bronz. Pak jsem hned naskočila do přípravy na extraligu žen.

Už v té chvíli mi připadalo, že jsem skoro o nic nepřišla.