Klára Cahynová

„Koukej makat! Přece tě neobehraje holka!“

Uražená mužská ješitnost je vlastně svým způsobem krásná věc. Ukazuje totiž, že ať už se rovnoprávností oháníme jakkoliv silně, vždycky budou jesle od holky o poznání bolestivější než od kluka. Vždycky budou sporty, v nichž si holky nesmí dovolit být lepší než kluci. A vždycky budou lidi, kteří se nedokážou smířit s tím, že společnost už je trochu dál než oni.

Často se mě někdo ptá, jestli si pamatuju svůj první kontakt s míčem. A jestli to byla láska na první kopnutí.

S trochou nadsázky bych mohla říct, že jsem se s kopačákem u nohy asi narodila. Brácha se, stejně jako před ním náš taťka, ve fotbale zhlédl a dělal všechno pro to, aby to někam dotáhl. Byl neskutečně šikovný. A já k němu jako ta malá ségra strašně vzhlížela. Nestydím se říct, že byl pro mě vzorem, k němuž jsem se snažila všemožně přiblížit.

Hned po příchodu ze školy letěly aktovky do rohu a my ven. Ať už pálilo sluníčko nebo pršelo, vždycky se na sídlištním plácku sešlo pár kluků, kteří se proháněli mezi brankami postavenými z batohů nebo bot, dokud nepadla tma nebo je maminy nevolaly k večeři. Rozbitá kolena, odřené lokty, častokrát i vyražený dech nebo monokly, to všechno bylo jedno. Protože Baroš a spol., na které jsme si tehdy hráli, to přece taky neřeší.

Pár kluků a já.

Na těchhle začátcích bylo krásné, že nikdy nikdo nepřemýšlel o tom, jestli jsem tam správně. Jestli bych neměla jít radši vozit kočárek a oblíkat panenky. Ani já ne. Díky bráchovi jsem to brala jako automatickou věc, a tak jen co to šlo, začala jsem hrát ve smíšeném týmu v tehdejším zlínském fotbalovém klubu. No, smíšeném… Holka jsem tam byla samozřejmě jediná.

Tak to vydrželo až do mých čtrnácti. Kluci mě brali za svou a chovali se ke mně pomalu líp než k sobě navzájem.

Trnem v oku jsem paradoxně nebyla těm, kterým jsem čas od času utekla, udělala kličku nebo dala gól, nýbrž těm, kteří je zpoza postranních čar za mohutného tleskání a hvízdání burcovali, aby se nenechali ztrapnit „tou princeznou“. Postupně začala má přítomnost na hřišti některým ambiciózním tatíkům vadit natolik, že se skrze písemné stížnosti dožadovali mého stažení ze základní sestavy, protože „to přece nemá žádnou budoucnost, když s tím v patnácti seknu a jen zabírám místo perspektivnějším klukům“.

V dorostu a ve starších žácích se navíc mezi mnou a zbytkem týmu začínaly zvýrazňovat fyzické rozdíly. Všechno má totiž svá pravidla. Kluky obehrát můžeš, přírodu ale ne.

A tak bylo jasné, že moje řádění po boku kluků skončilo. Nebyla jiná cesta, než si sbalit svých pár kopaček a poohlédnout se po týmu, do kterého zapadnu se vším všudy.

Ačkoliv jsem do Slovácka zpočátku vůbec nechtěla, brzy jsem pochopila, že to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Spoustě sportovců, ale i herců, muzikantů, politiků a dalších změnilo život setkání s jedním člověkem, který rozpoznal jejich potenciál, věnoval jim svou energii nebo je nasměroval na správnou cestu. I já jednoho takového svého člověka mám.

Když jsem Jitku Klimkovou ve Slovácku poprvé potkala, nebyla jsem z ní bůhví jak unešená. Byla to sice milá, sympatická paní, ale kdybyste mi po prvním setkání řekli, že to bude zrovna ona, kdo bude udávat směr mojí fotbalové kariéry, asi bych se vám vysmála.

Záhy jsem ale poznala, jak moc mě první dojem zklamal. Ta milá, sympatická paní totiž velmi dobře věděla, jak z holek vymáčknout maximum. A na rozdíl od mnoha svých kolegů taky věděla, jak s nima mluvit, kdy zabrat, kdy zpomalit nebo dokonce zatáhnout za ruční brzdu. Sama ze své hráčské kariéry znala, jak se fotbalistka cítí před zápasem nebo jak ji ovlivní, když se zrovna pohádá se svým partnerem. A všechny svoje zkušenosti na mě přenášela a nechávala mě růst.

Nebýt jí, nevím, jestli bych u fotbalu zůstala, tím spíš, jestli bych to někam dotáhla. Ve Slovácku se najednou hrál úplně jiný fotbal a přechod mezi dospělé, někdy až o deset let starší holky, byl krušný. Ale zároveň tu byla skvělá parta lidí, kteří ve mě věřili, a to mě hnalo dál. A dohnalo mě to až do mládežnické i seniorské repre, jednoho z nejlepších klubů u nás, v Německu a nakonec i ve Španělsku. Ale o tom později…

Teď chci jen říct – díky, Jitko!

Miluju výzvy. A život sportovce je jich plný. Spíš jimi úplně přetéká.

Každý trénink je výzva dokázat trenérům i ostatním v týmu, že máte na to naskočit do zápasu. Každý zápas je výzva je přesvědčit o tom, že si zasloužíte hrát v základu.

A každé posazení na lavičku je výzva jim ukázat, že se sakra mýlí.

Žádný sportovec, zvláště pak v kolektivních sportech, si nemůže dovolit nechat se zlomit.

Zároveň ale není ostuda udělat krok stranou.

Když jsem se vracela z Německa zpátky do Česka, v hlavě mi vrtal červík pochybností.

Utíkám? Zklamala jsem? Smějou se mi, že se vracím jak spráskaný pes?

Angažmá v Postupimi bylo asi nejtěžší období mojí kariéry. Pověstný německý dril se sice jednoznačně pozitivně promítá do kvality tamější ligy, ale pokud na něj nejste zvyklí, pravděpodobně vás dřív nebo později odrovná. Ale konkurence, jaká u našich západních sousedů panuje, vám nedovolí vypustit byť jediné cvičení v tréninku. Protože pokud se v očích trenérů nesnažíte ne na sto, ale minimálně sto dvacet procent, nezasloužíte si hrát. Na vaše místo čeká deset dalších. Tím spíš, když jste cizinka.

Ze Slovácka do Slavie se mi odcházelo těžko. Odcházela jsem od rodiny a nejlepších kamarádů a kamarádek do konkurenčního prostředí hlavního města. Bála jsem se, že na to třeba vůbec ani nemám a udělám akorát ostudu. Navíc jsem věděla, že takový kolektiv lidí už nezažiju.

Místo toho jsem po dvou sezónách zvedala po boku Blanky Pěničkové nebo Simči Necidové nad hlavu trofej pro vítězky Ligy a Poháru FAČR žen.

Obě finále byla dramata v pravém slova smyslu.

V tom pohárovém jsme tehdy nad Spartou na Proseku vyhrály sice jen nejmenším možným rozdílem, 1:0, ale význam toho triumfu to nijak nesnížilo. Slavia vyhrála titul po dlouhých deseti letech.

Kačka Svitková si asi pět minut před koncem základní doby na pravé straně hřiště obřadně položila míč na trávník a odstoupila si pár kroků vzad. Jako když se napíná tětiva luku. A pak to udělala to, co umí nejlíp. Levačkou zakroutila míč na zadní tyč takovým způsobem, že gólmanka Vršatová měla jen pramalou šanci s tím něco udělat.

Zápas o pohár ligový pak rozhodla Andy Budošová, která, vůbec nevím jak, ale krásně zakončila centr, čímž jsme ten zápas otočily z 0:2 na 3:2. Její výlet z pozice stoperky do útoku a následný nádherný rozhodující gól nechápeme doteď. A pro mě to byl bez přehánění jeden z nejkrásnějších momentů kariéry.

Historický double.

Jenže až šest let poté jsem pochopila, jak vypadá opravdový krok do neznáma.

Neznámý jazyk, úplně jiný styl tréninku i hry, jiná mentalita. Tíha vědomí, že mi tahle štace může buď zajistit zářnou fotbalovou budoucnost, nebo mě poslat úplně do kytek, mě možná svazovala víc, než jsem si připouštěla.

Až přišlo posazení na lavičku. Noční můra každého fotbalisty.

Na lavičku se totiž snadno posadíte, ale o dost hůř se z ní vstává. Klesne vám sebevědomí, dostanete se do spirály, z níž už se spousta hráčů nevymotala.

Nebudu nic svádět na trenéry, zkrátka mi tamní fotbal úplně neseděl. Po šesti měsících jsem si ale řekla, že jsem tam nepřišla sedět na lavičku a že si to místo v sestavě prostě vybojuju. O motivaci jsem nouzi neměla, jelikož do úspěchu mělo daleko i moje působení v repre.

A když mě tehdy trenér Rada posadil v zápase doma proti Islandu, věděla jsem, že něco musím změnit. Že znovu už si na tu lavičku v tak důležitém zápase sednout nechci.

Když to teď zpětně vidím, jsem za to všechno ráda. Asi na tom, že se všechno děje z nějakého důvodu, vážně něco bude.

Proč? Protože já si tehdy opravdu nezasloužila hrát a byl to jeden z těch zlomových momentů, který mi moc pomohl a díky kterému teď zažívám úplný opak. Věděla jsem, že do Německa se už určitě vrátit nechci, ale taky, že to bylo dvouapůlleté období, během nějž jsem nejvíc fotbalově vyrostla.

Umění ale je včas odejít. A tak, když po dvou letech přišla nabídka ze Slavie, neváhala jsem ani minutu. Nesetkala jsem se tu ani s obdivem, ani s chválou, právě naopak, vlna hejtů, která mě zavalila, mi v první chvíli vyrazila dech. Že prý jsem utekla a že to je chyba, vracet se zpátky do Čech, a teď tu škemrám o místo, nebo že předvádím velké kulové a repre si nezasloužím.

Člověka to zabolí, ale, jak už jsem naznačovala, má jen dvě možnosti – buď jim ukáže, že jsou vedle, nebo to vzdá. Já si vybrala to první.