Klára Křížová

„Ondro, já tě tak chci obejmout, já jsem tak vděčná, že jsi mi sem pomohl.“

„Zbláznila ses? Jsi v pohodě? Za chvíli jedeš.“

Zatlačovat slzy dojetí pár okamžiků před startem olympijského závodu asi není úplně to, co najdete v příručkách správné přípravy na velký sportovní výkon.

Jenže já si nemohla pomoct. V Soči jsem takhle šla ze zázemí se svým servismanem a rozvláčněná jsem se mu vrhla kolem krku.

Zpražil mě.

„Já vím, já vím,“ srovnala jsem se rychle. Během rozcvičování mě však předtím zalil tak silný pocit, že jsem se dostala úplně do transu.

Bylo báječné počasí a já se dívala na Kavkaz, na ty nádherné hory. Kolem mě prostředí olympiády, spousta lidí… Sice to byly už moje druhé Hry, ale až tady, v tomhle okamžiku jsem si uvědomila, že jsem tam. Že jsem se dokázala dostat mezi ty nejlepší a že právě teď je ten den, kdy můžu celému světu ukázat, jak umím lyžovat.

Ano, chci medaile i z takových akcí a mrzí mě, že jsem se k nim dosud nepropracovala. Ale na druhou stranu, už jen být na tom místě, v takových kulisách pro mě byla neskutečná odměna.

Nefňukala jsem, ale oči jsem vlhké měla, přiznávám. Uvědomila jsem si, jak svůj sport miluju a že mi všechno stojí za to, abych takové momenty mohla zažívat častěji.

I proto, jak intenzivně jsem tehdy všechno vnímala, bych vám tu trať v Soči dodnes byla schopná celou postavit znova.

První branka rovně. Druhá padáček, začíná se jít do prudkého kopce. Pak průjezdná, po ní komprese, celkem hrbolatá.
Dvě brány, skrz něž se bylo třeba dostat doleva, kde se to lámalo na další průjezdnou. Po ní skok. Po něm hned zatočit doprava, tři brány rovně, pak start super-G, kde začínal velký padák, na němž se to zlomilo. Nejtěžší brána celého sjezdu.
Jeden, dva, tři oblouky, těžká zatáčka doleva, dvojbrána, po ní odkloněná rovinka, tři čtyři brány, pak se to zase zatočilo doleva, najeli jste na skok.
Jedna, dvě, zase rovinka, čtyři pět oblouků, odkloněná rovinka, pravotočivá, kde bylo třeba nabrat rychlost, protože už jste dojížděli do cílové fáze.
Jedna, dvě, skok a pak jedna, druhá třetí a cíl.

Schválně si to někde najděte.

Nemám to takhle u všech tratí, ale tahle mi vyloženě utkvěla v paměti.

Každou se před startem musíme naučit, jako bychom se šprtali na test z chemie. Podle pravidel musíme mít na závodní sjezdovce alespoň jeden trénink, maximálně ale jen tři ve třech dnech. Před jízdou nám povolí dvouhodinovou prohlídku trati. A věřte mi, člověk tam ty dvě hodiny opravdu stráví, vrývá si do paměti kousek po kousku. Musíte vědět o kdejakém hrbolu, kdejaké hraně, kde na jakou bránu musíte najet. Není to jen o obloucích doleva a doprava a o skocích, musíte si i naplánovat, kudy přesně chcete jet. Kde investovat víc síly, protože brána odnáší.

Někdo si možná dělá i tahák, já ale ne. Nechci být závislá na papíru, všechno si radši nakoukávám a pamatuju. Z toho pak vznikají ty srandovní záběry, jaké občas vidíte na Eurosportu, jak lyžař stojí a se zavřenýma očima kroutí hlavou sem a tam. To si v mysli projíždí trať.

Já si ji přehrávám večer před závodem do nejmenšího detailu. Vizualizuju si své pohyby v jednotlivých pasážích, připravuju své tělo na to, co ho čeká. Zafixovávám si tak ve vlastní hlavě, jak co chci udělat.

Ne. Jak to udělám.

Jakmile už letíte z kopce, moc toho vnímat nezvládnete. Pohyby jsou automatické. Možná si maximálně na lehčím úseku uvědomím svůj postoj, že musí být dynamičtější. „Rychle, lokty dovnitř.“

Někdo tohle třeba stíhá kontrolovat i v prudkém kopci, já ne. Ale mám vzpomínku z dětství, kdy jsem si jednou na rovince jako malá prozpěvovala písničku. Když na to máte čas, občas vám hlava něco naservíruje.

Byla to „Dlouhá noc“ od Heleny Vondráčkové, kdyby vás to zajímalo.

Naši se mi smáli, že proto jsem byla tak pomalá.

V dětství jsem brala jako absolutní samozřejmost, že pokud má mamka medaili z olympiády, budu ji mít i já.

Nejtěžší jsou skoky, z nichž mnohdy ani nevidíte na další bránu. Pomáhá zafixovat si orientační bod v krajině, což mě naučila mamka.

Na jednom z mých prvních super-G mi radila, ať se dívám na komín v dálce.

Proč?

Protože díky tomu udržím správně lajnu. Pak jedu, kam mám, a orientuju se i ve vzduchu. Dá se takhle upnout k čemukoliv. Stačí podvědomě vědět, kde je třeba vysoký strom, že tudy je třeba vyskočit.