Kristián Kocáb

Hleděl jsem na doktora, jak začíná mluvit, ale odmítal jsem věřit tomu, co říká.

Moje hlava to nedávala. Nedokázala to pobrat.

Kámo, já ještě to ráno byl na tréninku a teď nesmím už… Cože?

Absolutně jsem nevnímal, co se to děje.

Já jako nemůžu dál hrát? Jak jako nemůžu?

Pohledem jsem těkal mezi doktorem a naší fyzioterapeutkou, která se mnou absolvovala cesty po ordinacích, ale ani jednoho jako bych pořádně neviděl. Před očima mi probíhalo všechno to, co jsem do týhle doby se sportem zažil. Úplně všechno. Nádherný chvíle na hřišti, kalby se spoluhráčema i momenty, kdy jsem nadával, že hej, mně se fakt nechce na trénink, seru na to, končím…

Ale já přece nekončím! Já chci hrát dál. Já hraju dál.

Seděl jsem tam a snažil se ptát na otázky, který mě zrovna napadaly. Jestli nepůjde tohle a jestli nepůjde támhleto. Jestli to nějak nepůjde. Stejně jsem ale vždycky už dopředu znal odpověď.

Jasně, že nepůjde.

Vešel jsem do tý ordinace jako ve svejch očích úplně zdravej osmnáctiletej basketbalista, před kterým se zřejmě otevírá zajímavá budoucnost a možnost naplnit svoje cíle. Za chvíli jsem z ní odcházel s tím, že můj život se úplně změnil. V hlavě se mi točilo tolik myšlenek, že jsem je ani nedokázal zpracovat. Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo brečet. Tohle dilema se vyřešilo až za chvíli na pokoji na hale, kde jsem bydlel. Všechno se mi začalo naplno skládat dohromady a já brečel. Brečel jsem hodně. Zatímco jsem obvolával rodinu a všechny další, kdo mě zrovna napadli, celý jsem si to zas a znova probíral.

Byla to rána jako svině. A nebyla poslední.

Že nemůžu hrát basket, jsem se dozvěděl v úterý.

Levej hák.

Ve čtvrtek jsem pak dostal zprávu, že mamka, která už byla dlouho nemocná, je na tom hodně špatně.

Pravej hák.

Za jedinej tejden šlo všechno do kopru. Můj život, kde bylo celou dobu všechno zalitý sluncem, začal být najednou hodně tough.

Celá backstory odstartovala tátovou prohlídkou u doktora, když mu bylo padesát. Objevili mu při ní syndrom ARVD, kterej může vyústit i v náhlý úmrtí, a kvůli dědičnosti jsme tak museli na vyšetření i my s bráchou. Být taťka mladší nebo nejít na tu kontrolu, absolutně bych o ničem nevěděl a dneska v pohodě hraju dál. Neměl jsem nikdy problémy se zadýcháváním, žádný bolesti. Nic.

Na magnetický rezonanci i podle Holtru mi všechno vycházelo v normě. Tak jako při všech zdravotních prohlídkách v minulosti. Pak ale doktoři řekli, že je ještě třeba udělat genetický testy.

Na jejich výsledky jsme čekali zhruba rok. Kolikrát jsem se za tu dobu zastavil v kanceláři za panem Jachanem, šéfem USK, a ze srandy mu nadhodil, co by se stalo, kdyby mi to vyšlo špatný. A on: „Prosím tě, to bude dobrý…“

Když jsem za ním pak šel s tou špatnou zprávou, byl to hnus.

Můj problém spočívá v genetický vadě zvaný Marfanův syndrom. Ten se projevuje třeba dlouhýma končetinama a prstama – ne asi, stačí se na mě podívat, měřím 210 centimetrů a přesně takhle vypadám – a co se týká srdce, zvětšuje se mi aorta a velký a náhlý změny tlaku, jaký se dějou právě třeba při basketu na profi úrovni, můžou způsobit, že praskne.

Prostě bych běžel a rup, zdar. Bylo by po mně.

Doktor, u kterýho jsem byl a kterýho mi USK zařídilo, je docent Tuka z Karláku, mezinárodní kapacita. Mluvil se mnou na rovinu, všechno mi vysvětlil. Ukázal mi hodnoty, který jsou kritický a do kterejch spadám, i když jsou v různých zemích odlišný, a řekl, že si nevezme na triko, aby mi dovolil pokračovat v kariéře. A že i pro něj je velkej krok to takhle striktně říct, proto nejdřív můj případ konzultoval s dalšíma odborníkama, ale společně že stejně došli k názoru, že mám prostě smůlu a hrát dál nemůžu. Sportovat rekreačně jo, ale nic, kde bych se dostával do vysokejch tepů a ty se hodně střídaly.

Teoreticky bych si měl dávat pozor třeba i při sexu nebo v posilovně, kde bych rozhodně neměl tahat maximálky. Kde ale přesně leží hranice, za kterou už se vystavuju nebezpečí, mi nikdo neumí říct. Je to i o pocitu, a já si někdy teda pod činkou uvědomím, že to tlačím, tlačím, jsem rudej, naběhlou žílu, a to už přeháním. To už bych neměl. Ale hej, mně je dvacet, já si zatím úplně neuvědomuju, že mám vadu srdce a měl bych se hlídat. Okej, s basketem jsem skončil, tam jsem dokázal pochopit, že by to mohl být fakt průser, ale jinak se dá říct, že to pořád tak trochu pokouším. Je strašně těžký dávat si bacha na něco tak obecnýho.

Dobrý, nevypiju osm kafí denně, ale taky si ho sem tam dám. To samý energeťáky, který bych neměl vůbec, ale občas prostě na ten sladkej hnus dostanu chuť. Pohyb, sport jako takovej, mi nikdo nezakazuje, ale mělo by to být něco spíš vytrvalostního, žádná velká intenzita, kde hapruje tep nahoru dolů. V budoucnu se navíc stejně nevyhnu operaci, která mi aortu vyztuží, abych vůbec mohl normálně žít.

Kde se ta genetická vada vzala, je záhada. V naší rodině jsou všichni spíš vyšší, ale nic přehnanýho. Taťka to hledal a nějakej předek snad měl přes dva metry, ale jistě to nevíme, a tak říkáme, že holt byl vysokej soused.

I po tom, co mi docent Tuka řekl, jsme ještě zkoušeli všechno možný, fakt všechno, hej. Bylo toho tolik, že jsem často už ani nechtěl vědět, co se zrovna řeší a kdo můj případ zkoumá, abych si nedělal zbytečný naděje. Potřeboval jsem jenom od někoho slyšet ne, že to je padesát na padesát, ale že na sto procent můžu pokračovat s basketem.

Jenže nikdo takovej se nenašel.

I tak se to ve mně bilo. Kolikrát jsem si říkal, že prostě budu hrát dál. A co? Tak aspoň umřu u něčeho, co mě baví.

Pak mi ale došlo, že nemůžu být takhle sobeckej. To si budu něco dokazovat, pak se mi nedejbože něco stane a chci, aby to zažili moji blízký? Rodina, kamarádi… To jim chci udělat to, že jim najednou ze vteřiny na vteřinu zdechnu?

Ne, kámo, zdraví máš jenom jedno. Zvlášť se srdcem může nastat fakticky průser. Jestli můj případ má sílu apelovat na to, ať se každýmu sportovci pořádný vyšetření srdce jednou za čas udělá, tak je dobře, co mě potkalo.

Protože pak se co nejvíc předejde situacím, kdy ti frajer běží po hřišti a lup, najednou leží a je konec. A to nechceš.

V tom autě jsme si z toho dělali srandu. Bylo mi patnáct, krátce před tím, než jsem odešel z Brna do Prahy, a mamka mě zrovna vezla z tréninku. Něco se jí nezdálo na prsou, našla si tam hrudku.

Haha, mám bouli v prsu.

Když je ti patnáct, netušíš, že tohle může být velkej průser. Když se tvoje mamina vedle na sedadle v autě směje, směješ se s ní. Až po letech jsem se dozvěděl, jak vážný to bylo.

To, z čeho jsme si dělali srandu, byla rakovina. Svinská rakovina.

Naši mi to ale dlouho naplno neřekli. Chápu proč. Snažili se mě chránit od všech sraček, kterýma si doma procházeli. Já přece měl svoji budoucnost, svůj první velkej přestup do USK. Praha sice leží jenom pár desítek kilometrů daleko, ale stejně rodiče nechtěli, abych byl někde sám na ubytovně rozebranej z toho, že mamka je těžce nemocná. V průběhu let, jak jsem jezdil domů a viděl ji, jak chřadne, mi sem tam něco pověděli, ale stejně to nebylo zdaleka všechno. Jak začala chodit na chemoterapie, už to na ní bylo poznat, to už nešlo okecat. Přiznali mi, s jakou nemocí mamka bojuje.

Jenže ona měla tu nejagresivnější formu. A zdaleka to nebylo jenom to prso, vyskákalo jí to všude po těle. Strašný. A já furt celý roky věděl úplný hovno a myslel si, že se to vyléčí.

Taťka s bráchou už ale podle mě měli jasno, že nevyléčí.

Když jsem v létě před všema těma událostma odlítal do Ameriky s tím, že tam mám na střední zůstat celej rok, mamka se se mnou loučila slovy, že kdyby se cokoliv stalo, nemám se vracet.

Já na ni: „Přestaň!“

Po tejdnu jsem ale byl zpátky doma, protože to tam stálo za houby. A s ní to skutečně začalo být čím dál horší.