Kristýna Dvořáková

Obsedantně kompulzivní porucha neboli OCD je typ duševní poruchy, kdy se člověk potýká s obsesemi a kompulzemi. Obsese jsou vtíravé nechtěné myšlenky, kompulze pak jednání vykonávající obsesivní myšlenku.

Zjednodušeně řečeno, pošuci, co si furt myjou ruce a všechno osahávají. To je asi pro většinu populace typický příklad člověka s OCD. Jenže všichni lidé trpící touto poruchou si nemyjou ruce pokaždé, když se něčeho dotknou, a nejsou to vždy perfekcionisti, kteří potřebují být vydrhnutí nebo mít srovnané věci na nočním stolku.

Když jsem se poprvé setkala s tímhle termínem já, bylo mi čerstvě jedenáct. Měla jsem strašný nepořádek v pokoji a pocit, že ho mám i v životě. Byla jsem dítě, měla jsem ho mít. 

První příznaky ani nevnímáte jako něco neobvyklého. Dají se omluvit roztěkaností, nervozitou nebo naopak přílišnou pečlivostí a spousta lidí si jich nevšimne vůbec. Pak se ale začnete zamotávat do sítě obsesivních myšlenek, které vás pronásledují na čím dál tím více místech, ve více situacích a stále častěji. Během půl roku už v tom lítáte takovým stylem, že nemáte šanci dorazit kamkoliv včas. 

Těžko říct, kde je ta hranice, kde se to zastaví. 

Když jsme se dozvěděli diagnózu, začala si mamka zpětně vybavovat indicie, podle kterých prý mohla, nebo dle svých vlastních slov měla poznat, že se mnou není něco v pořádku. Myslím, že si to chvíli i vyčítala. Že si mě málo všímala, že nebyla dostatečně ostražitá, že něco zanedbala. Dokonce začala tvrdit, že některé věci na mně byly vidět už jako na batoleti. Ale vážně to jde? Vždyť ani já sama jsem to netušila, dokud mi doktoři neřekli pravdu. 

Problémem lidí s OCD je, že obsese a kompulze se na sebe postupně nabalují a stávají se čím dál větší součástí jejich života. Některé jsou viditelné míň, jiné víc, pár jich je dost otravných jak pro člověka samotného, tak pro jeho okolí. Nejhorší ale je, když jdou vlastně proti sobě.

Tak například: na jedné straně jsem nebyla schopna sáhnout na tyče v tramvaji, zábradlí, kliky na veřejném místě. Pocit, že na ty věci hmátly tisíce lidí přede mnou a já teď všechny bakterie, které tam nechali, nosím na svých rukou, mi nedovolil myslet na cokoliv jiného. Jenže na straně druhé jsem cítila NEZVLADATELNOU potřebu se dotknout. Všeho, kolem čeho jsem šla. Země, zdí, stolů, zábradlí, hrnků, futer.

Proč? Nevím.

Možná jsem tam potřebovala nechat nějakou svou stopu. Nebo ujistit se, že ty věci jsou skutečné? Kdo ví. Výsledek byl každopádně ten, že třeba domů ze školy jsem chodila třikrát déle než jiní. Ne snad, že bych bydlela na opačné straně zeměkoule. Já prostě musela na vše sáhnout. Akorát že jednou to nikdy nestačilo, musela jsem znovu. A znovu. Třeba desetkrát. Přestat jsem vždycky dokázala jen silou vůle. A než se mi to podařilo, ujely mi čtyři tramvaje. 

Bohužel nešlo jen o sahání na věci. Před spaním jsem si musela přeříkávat různé říkanky. Stokrát. Když to nestačilo, tak dvěstěkrát. Třeba dvě hodiny v kuse. Večery byly vůbec nejhorší, nebylo kam utéct. Prostě jsem jen zírala do tmy a stále si opakovala nějaké básničky nebo zaříkadla. Dokážete si asi představit, že jsem toho moc nenaspala. Ráno jsem pak vstávala s nechutí a strachem, že se to celé bude zase opakovat. 

Jakýkoliv kontakt s neznámým, a tedy potenciálně špinavým prostředím, byl pro mě peklo. A nešlo jen o veřejná místa, kudy denně projdou tisíce lidí, a u nichž by si člověk tím pádem mohl říct, že opatrnost je na místě. Trpěla jsem třeba i na návštěvě u našich dobrých známých. Bylo mi jedno, jestli to jsou lidi, které znám léta, nebo náhodný kolemjdoucí. Představa, že z té skleničky už přede mnou někdo pil, že jedl tím příborem nebo že seděl na tomhle záchodě ve mně vyvolávala silnou paniku a znechucení. Přišlo mi, že vidím na nádobí otisky jeho prstů a rtů a že na prkýnku zůstaly miliardy bakterií připravené zachytit se na mně.

Všechno to vedlo k tomu, že i já jsem tehdy byla ten typickej OCD pošuk, co si musí pořád dokola mýt ruce. Jenže při vypínání vody jsem sáhla na kohoutek, a tak jsem si je musela umýt znovu. Občas jsem vymýšlela fakt bláznivé věci, jen abych se nemusela kohoutku dotknout a mýt si tak ruce pořád dokola. Kdyby mě někdo v tu chvíli viděl, myslel by si, že jsem magor.

Jasně, člověk musí jen umřít, jinak nemusí nic, řeknete si. Jenže já fakt musela. Svoje kompulze jsem nazývala rituály. A rituály přece člověk musí dodržovat, protože jinak se může stát něco hrozného…